Věda, její možnosti a limity

Na úvod bych rád řekl, že jsem strávil léta na úspěšných vědeckých projektech, ale to, že byly dobré pro vědu, ještě neznamená, že byly dlouhodobě zajímavé pro mne. Pro svobodného ducha není ve školní vědě místo. Následující řádky jsou sociální, historickou a psychologickou analýzou vědeckého života.

Věda se pyšní mnohými prvenstvími, ale když spočítáte léta, kdy je tu s námi, zas tak moc jich nebylo. Dnes je populární rozdělovat vědu do oborů, pododborů a podpodoborů.

Vědci totiž argumentují, že už je těch technických poznatků tolik, že to zkrátka jeden člověk nemůže zvládnout najednou. To zní podezřele. Ve skutečnosti dnešní vědci tyjí z poznatků nahromaděných staletími a tak poněkud zpohodlněli. Dokonce pro tento jev ve vědě vznikl speciální pojem - fachidiot. To je přeneseně řečeno vědec, který ví vše o tom, jak vzniká dřevěné prkno, zatímco neví nic o kovové tyčce. Podívejme se nyní na možnosti této vědy blíže.

Začněme s prehistorickými základy vědy: pazourek. Jak myslíte, že dlouho lidem trvalo, než objevili jeho možnosti? Vzhledem k tomu, že víme, že i dnes jsou vynálezy nikoliv výsadou týmů, ale individuální mysli, nejspíše jeho užití odstartoval jeden člověk. Představa, že se jakési skupiny neandrtálců zabývaly zdokonalováním nástrojů zní opravdu fantasmagoricky.

Víme, že Einstein nepřišel na svou rovnici v týmu, Mozart neskládal symfonie v týmu. Dokonce i ty největší světové vynálezy nevznikly v týmech. Mýtus o týmové práci je založen na úplně jiném než vědeckém předpokladu. To jen dnes mají lidé pocit, že když se na všechno přišlo a tolik se toho ví, mohou si zásluhy za novinky tak trochu podělit.

Důvody pro zdůrazňování hodnoty týmové práce jsou tak spíše sociologického a psychologického charakteru než nezbytným předpokladem pro velké vědecké objevy. Objevitel Moravského krasu Karel Absolon také pracoval s týmem, ale ne v týmu. V tom je zásadní rozdíl. Používal své kolegy, jak je sám nazýval „učuspíny“, aby dosáhl svých vytýčených cílů. Bez Absolona by byli členové jeho skupině nahraní, protože by netušili, co mají dělat a proč. Vědecký tým je podoben dělnické skupině ve fabrice a bez direktivní inovativní mysli by byl ztracený jako Eskymák v poušti. Shluk lidí nikdy nic nového nepřinesl, jen pracuje s tím stávajícím, aby vytvářel mechanické výsledky. Žádný zámečník při práci na soustruhu nevymýšlí nový soustruh, jen certifikované vzory. Týmy jsou potřeba pro realizaci nápadu, nikoliv pro jeho zrod. A když na to přijde, vynálezce si bez velkého okruhu spolupracovníků a obrovské laboratoře plné sofistikovaných přístrojů poradí sám. Ne tak ti ostatní.

Je pravda, že vědci často v laboratořích neustále opakují své experimenty v týmech, ale při statistickém hodnocení z jejich pokusů moc často nové vynálezy nepadají. Ty jsou výsadou chytrých lidí, kteří mají originální nápad a myšlenku, kterou zas až tak nemusí moc testovat. Často jim brání v cestě samotní vědci a jejich protokoly. Právě v době, kdy neexistovaly administrativní překážky, docházelo k největšímu počtu vynálezů. Otto Wichterle přišel na své kontaktní čočky s použitím stavebnice Merkur a ne několikaletým testováním v týmu na vyspělých vědeckých zařízeních. A ještě v době, kdy neexistovaly žádné laboratoře,vznikly samotné základy vědy, přímo v hlavě jejich tvůrců jako byl Aristoteles. Bez jakékoliv experimentálního testování, čistě v hlavě. Paradigmata Aristotela učily vědecké příručky ještě donedávna a Aristoteles je nepominutelným průkopníkem vědeckého myšlení. Sám, pokud vím, žádnou pokusnou laboratoř nevlastnil. Ani se neobklopoval týmem odborníků.

Zpět k pazourku, jeho štěpy používané jako zbraně nevznikly stovky tisíci let bušením do kamene, jak se nám někteří zoufale netalentovaní jedinci snaží namluvit, ale jedním originálním nápadem. Jak víme i ze současnosti, lidé bez fantazie jsou na duchaplné lidi alergičtí. Proč? Závidí jim totiž, že jim samotným nebylo shůry dáno, a tak se jim snaží mstít. Tyto neblahé psychologické rysy má lidská rasa odedávna. Reklamovat své nedostatky však takový nedůvtipný člověk může u přírody nebo Boha, pokud se před ním zrovna neschoval. Rozhodně ale u někoho jiného než u výjimečných lidí. Ti s netalentovaností ostatních nemají nic společného. A tak jistý génius přišel v pravěku s pazourkem. Jeho soudruzi se mu vysmáli, a proto se jeho vynález uplatnil až mnohem později, kdy si ho zcela jistě přivlastnil nějaký chytrák, který si na něj vzpomněl a spasil tím komunitu, které zrovna teklo do bot.

Historie moderní vědy není dlouhá a těch vynálezů zase až tak upřímně není moc. Vezměme si to od posledních. Třeba u umělé inteligence existuje pouze zbožné přání, aby to byla inteligence. Je spíše sběračkou dat nebo takovým bagrem, který se šine přes internet a sbírá či shrabuje cizí nápady. K ničemu jí nejsou. Soustředí je na jedno skladiště či smeťák, kde z nich náhodně vybírá informace. Bez chytrých lidí je stejně tento nástroj k ničemu. Nic zvláštního ani originálního na něm není. Jen AI nahradilo lidi s dobrou pamětí, kteří to dělali po tisíciletí za ní. Různí písaři, tvůrci encyklopedií, mniši a učitelé. Ti všichni se jen živili na cizích myšlenkách, stejně jako to dělá umělá inteligence. Sama umělá inteligence žádnou vlastní mysl ani inteligenci nemá. Jak vznikla, tak brzy zanikne a zbyde po ní jen velký humbuk a investorům oči pro pláč.

Před sto lety vznikly elektromotory, které našly své využití přesně díky efektu pazourku až nyní, a chlubí se jimi lidé, kteří s jejich objevem neměli vůbec nic společného. Vydávají ho za své inovace. Inovací byl elektromotor před sto lety, ne teď. To už je pozdě bycha honiti. V průběhu let došlo jen k dílčím změnám. Tak radikálními, jak se nám snaží namluvit marketing obchodníků vědy, nebyly.

Stejně tak počítače. Čipy a mikročipy nejsou nic objevného. První počítače jsou známy několik století nazad, a na základě jejich „dřevních“ principů vznikly ty současné. I tak mají jejich softwary tisíce a miliony much. Softwaroví inženýři musí vydávat neustále updaty a upgrady, protože neumí vymyslet žádný robustní systém, který by fungoval na 100%. Můžeme tedy říci, že dnešní počítače existují jen v rudimentární a poněkud nedomrlé podobě, neustále podpírané inteligencí schopných softwarových inovátorů.

Podívejme se na řadu vynálezů, které vznikly bez vědy, ale ještě předtím na konkrétní psychologickou charakteristiku dnešních vědců, z níž vyvěrá jejich neutuchající militantní potřeba vědu tak urputně hájit a popírat jakékoliv jiné možné přístupy k realitě.

Předem je třeba říci, že vědecká komunita tím, jak jí narostlo sebevědomí, tisíciletým těžením poznatků ostatních, se stala jakousi nedotknutelnou sektou či tajným společenstvím nebo rovnou náboženstvím, které když kritizujete, okamžitě vyjedou do boje svatí křižáci, aby svou víru či dobré bydlo urputně bránili. Vědecké motivace jsou často postaveny nikoliv na přínosu pro společnost, ale jedná se o tak přízemní motivy jako je dobré bydlo a peníze.

Vědci často žijí v neoriginálním prostředí, šedých unibuňkách, nevýrazných laboratořích a jejich práce není vůbec zajímavá ani pro ně samé. Jejich činnost je podle vědeckých protokolů uniformní a stále se opakující. Neliší se v lecčem od práce obyčejného dělníka kdesi v továrně na auta. A tak se vědci mají tendenci mstít celému světu za to, že se necítí dostatečně ocenění a užiteční. Takto si to věda vymyslela, tak to má. Není to rozhodně chyba těch ostatních, kteří narozdíl od laboratorních dělníků mají vlastní originální vstupy a přístup. A díky takovým lidem se věda vůbec může něčím chlubit. Jenomže se chlubí především cízím peřím, jak uvidíme.

Vědecké časopisy samotné působí jako výsměch zdravému rozumu. Jak probíhá recenzní řízení? Tak především pro jakýkoliv nový objev musíte navázat na bádání ostatních. I když jste na to vše přišli sami, musíte předstírat, že vycházíte z ostatních. Žádný vědecký článek neprojde recezním řízením bez dlouhého listu referencí na „svaté spisy“ ostatních vědců. Bláznovství? Nikoliv, dogma čisté školní vědy.

Opravdové osobnosti, které určily směr vědy, bychom napočítali na prstech jedné ruky. A podle nich jedou vědci už stovky let po jejich smrti. Manuál se zas až tolik nezměnil. Přišly jen některé upgrady či kosmetická vylepšení. Věda je hodně konzervativní obor.

Staletí fungovali vědci podle příruček Aristotela, později podle Francise Bacona, pak podle Mikuláše Koperníka, René Descarta či Isaaca Newtona a dnes se nejvíce cituje Albert Einstein a posléze jeho moderní epigoni, kteří si hrají na kvantovou fyziku. To je taková hračka pro malé vědce. Nerozumí jí, ale rádi se jí chlubí jako malé dítě mamince. Jak říkám, není těch lidí moc, kteří stvořili vědecké přístupy a svatý kánon vědy. Na prstech jedné ruky.

Už proto by měl pozorný čtenář zbystřit. Uctívání vědeckých ikon a nepřekročitelnost jejich slov a zásad je pro vědce úzus. Pokud chcete nějakému vědci dokázat, že vaše hypotéza či teorie má cenu, musíte mu demonstrovat, že se vaše výsledky pořád opakují. No uznejte, už jen tento princip je docela otrava. Ale vrátíme se k němu později.

Podívejme se na některé hlavní světové vynálezy, které vznikly zcela v tichosti bez návaznosti na vědecká paradigmata a dokonce i minuly některé obory jako je matematika, o které vědci tvrdí, že se bez ní žádný vynálezce neobejde. Není to pravda.

Slova z citátu mohou leckterého vědce či obdivovatele vědy zranit, ale realita je prostě taková, s ní nic neudělá ani věda, i kdyby se rozkrájela.

Elektrofor, leydenská láhev, Voltův sloup vznikly jen z pouhé „dětské“ hry, nikoliv rigonózních pokusů. Proměna železa na ocel, mědi v mosaz , tuku v mýdlo, kuchyňské soli v sodu, to vše uskutečnili lidé bez následování vědeckých příruček.

Liebigův vynález umělého hnojiva vyšel z mylného názoru na rozpustnost kaliových solí v orné půdě. Vynález parní lokomotivy neměl se školskou vědou nic společného. Vynálezce zkapalněného uhlí, Bergius, nositel Nobelovy ceny, později přiznal, že aby problém vyřešil, musel zradil vědecké zásady. Dmitrij Ivanovič Mendělejev přišel na svou tabulku chemických prvků nikoliv v laboratoři a neustálým opakováním, ale ve snu. Vynálezci jsou pravým opakem vědců. Jsou bezprostřední, odvážní a překračují hranice a protokoly stanovené druhými.

Řada technických děl vznikla bez matematiky. Wilhelm Schmidt, vynálezce horkoparního stroje, určil přesné poměry a rozměry stroje bez výpočtů. Technici dnes počítají podle tabulek a cítí se jako bozi, ale oni nic nového nevytváří. Jen otrocky následují doktrínu. Zatímco technické dílo jako most lze vypočítat, výsledek vynálezu jen málokdy. Přírodovědné poznatky zakonzervované ve vědeckých učebnicích nejsou nezbytně nutné pro nové objevy. Jak pokračuje Pecka:

Pokud tomuto geniálnímu a zároveň komplexnímu citátu nerozumíte, raději nečtete dál. Text nebude určen pro vás. Bude to totiž ještě horší. A pokud vás frustruje, nemstěte se na mně. Obraťte se s reklamací na svého stvořitele.

Motivace pro jakýkoliv velký vynález navíc nikdy nespočívaly v ekonomické rovině. Dnešní věda se opírá primárně o dotace a o peníze a to je důvod, proč je natolik myšlenkově impotentní. Vztahy mezi nabídkou a poptávkou nijak nesouvisí s technickou konstrukcí a originálním nápadem. Technicky dokonalý proces může být dokonce ekonomicky nerentabilní.

Takže veškerý dnešní systém financování vědy je v samotném základu pomýlený. Vznikají díky němu takové vynálezy jako nanospreje a nanotechnologie, které jsou rychle užity v ekonomickém kolečku bez vědomí jejich dopadů na životní prostředí a organismus člověka. Vlastně se ve vědě neustále opakuje to stejné. Stejně jako případ s DDT, o kterém si mohl osvícený člověk předem říci, že způsobí katastrofu, zatímco školní věda ho posvětila a průšvih byl na světě. To stejné s azbestem. A můžeme pokračovat ad infinitum. Víme, jak to bude s nanotechnologiemi? Opravdu víme, jak jsou bezpečné v horizontu padesáti let? Dokud se to nevyzkouší, vědci neví nic.

Je třeba také poznamenat, že většinu vědeckých vynálezů již nalézáme v přírodě samé a vědci se pouze nápodobou a analýzou již vynalezeného snaží přijít na lidskou variantu téhož.

Podívejme se však blíže na vědecké metody.

Vědecké pokusy samozřejmě musí neustále vykazovat stejné výsledky, aby vědci uznali, že přišli na něco nového a stálého, co mohou dále využít. Auto nepochybně musí fungovat více než jednou, ideálně řadu let. To je pochopitelné. V tomto má věda nezastupitelnou úlohu. V mechanické dřině a automatické práci. Na co rozhodně patent ani prizma nemá, je hodnocení mimořádných jevů a těžko opakovatelných událostí.

Přesto si na ně brousí zuby a osobuje si nad nimi soudy. Mimosmyslové schopnosti do této skupiny patří stejně jako náboženské jevy. Vědec může hodnotit fyzické výkony věřících při obřadu, ale nemůže vyhodnotit ducha v nějakém prokletém domě. I když, i tam už dospěli vědci, nejspíše pro jejich neukojitelnou touhu vše pro své bezpečí vysvětlit. Existují vědecké přístroje, které měří duchy, a dokonce je druzí lidé berou vážně stejně jako profesi psychotronika. Tyto pseudovědecké metody nahradily nadpřirozeno a mimořádnost duchovních jevů. Vše, co se dá změřit našimi omezenými přístroji existuje, co ne, neexistuje. Vědecký dogmatismus přesahuje možnosti středověké inkvizice. Takový páter Koniáš by se hodně divil, kdyby přišel do současné vědecké obce. Nejspíš by i dostal nějakou tu cenu.

Věda nemůže hodnotit pravdivost náboženství ani duchovních jevů už z jejich podstaty. Jsou to jevy, které se často neopakují a jsou mimořádné. Daleko od nudných mechanických jevů, které vědci zkoumají. Na co vědci nemohou použít statistiku a co se neopakuje, v tom jsou bezradní.

Až na jeden případ, case study, to je vědecká metoda, která se snaží suplovat dětské nemoci vědeckého přístupu. Samozřejmě každý ví, že to, co se opakuje, není zajímavé. Nejkrásnější věci v životě jsou mimořádné jevy. A k těm věda nemá žádný přístup ani možnost je jakkoliv hodnotit. Proto vymyslela case study, kdy se tváří, že zkoumá jednotlivé zvláštní případy, hlavně ale pořizuje jejich prostý popis. Nicméně chybí jí další nástroje, jak samotný případ vyhodnotit a užít v rámci vědeckého paradigmatu.

Věda vyšla z astrologických pozorování a astrologie, aby přežila, se vtělila do vědy samotné. Proto řada lidí věří v astrologii, ale pohrdá náboženstvím. Naivně si myslí, že díky těm čárám na papíru a číslům je astrologie něco jako věda. A opravdu, astrologie hrála roli předchůdce a současníka astronomie. Řada předpokladů v ní zahrnutých je tak stejně omylných jako v samotné vědě.

Vědci užívají princip Occamovy břitvy jako příklad toho, že nejjednodušší vysvětlení nějakého jevu je zpravidla, ne vždy, ale většinou, správné. A to je hluboký omyl. Nejjednodušší vysvětlení je jen nejjednodušší vysvětlení. Nic víc, nic míň. Díky tomuto názoru vědci přicházejí o komplexitu světa, ale nejen díky němu. Existuje celý soubor vědeckých omylů. Třeba normální distribuce.

Co to je? V podstatě je to představa, že určitý set dat, pod tím vnímej jevy či lidi, je normálně rozložen v populaci. Už jen představa normality je uchýlená, protože vychází ze sociálních konstruktů, nikoliv z reality. A tak můžeme pokračovat dále.

Věda prošla tisícíletími vývoje, ale stále je, dá se říci: v plenkách. Dokud nepřijme předpoklad, že svět je daleko komplexnější než si myslí a bude se nadále utápět v náboženské úctě vůči sobě samé, není jí pomoci. Věda rozhodně nenabízí žádné samospásné metody na problémy tohoto světa. Vědec sice umí poslat člověka na Měsíc, ale často netuší, jak se chovat k sobě samému a ke svému bližnímu. O budoucnosti jeho vědeckých vynálezů a jejich dopadu na společnost a Zemi rovněž nemá ani tušení. Dokud věda nepřehodnotí své vlastní základy, už z ní nejspíš nic objevného nevypadne.

Zdroje:

Otto Wichterle. Vzpomínky. 1996. Ideu Repro.

Edward Huntington Williams. A History of Science: The Beginnings of Science; Volume 1. 2022. Legare street.

David Spiegelhalter. The Art of Statistics : Learning from Data. 2020. Penguin.