Jak církve docházejí k jejich interpretacím Bible

V průběhu posledních staletí se v interpretaci Bible, hlavního křesťanského svatého textu, rozdělily dva duchovní přístupy. Jeden z nich se latinsky nazývá sola scriptura a dosvědčuje, že pro křesťanský život stačí jen Písmo svaté, a druhý náboženskou praxi kombinuje s bohatstvím staleté křesťanské tradice. V současnosti spolu někdy na duchovním kolbišti přímo bojují lidé s těmito opozičními přístupy.

Ti první tvrdí, že se u tradice jedná o nečisté nánosy, které se do křesťanství dostaly podobně jako písek do řeky za mnohá staletí neplodných lidských debat, zatímco ti druzí si klepají na čelo a říkají, přeci Bůh je stále činný a dával svá zjevení a možnost interpretace i lidem, kteří Bibli přímo nepsali.

Podívejme se tedy na tyto přístupy a také na jeden alternativní, který se v rámci posledních staletí používal v kruzích spíše nekřesťanských nebo neortodoxně křesťanských ergo esoterických.

Ukáži vám na příkladu katolické nauky o Trojici, jak se lišilo bádání lidí, kteří měli zásadu sola Scriptura od těch, kteří se spoléhali spíše na tradici. Zápas, který započal v 1. století a směřoval k zrovnoprávnění Ježíše Krista s jeho otcem Jahvem či Jehovou, nebyl jednoduchý a byl ukončen až po několika staletích, kdy vyvrcholil ve 4. století jasně definovaným Athanasiánským vyznáním, z nějž vám budu část citovat: „Věčný Otec, věčný Syn, věčný i Duch svatý, a přece nikoli tři věční, nýbrž jeden věčný, jako nikoli tři nestvoření, ani tři nezměrní, nýbrž jeden nestvořený a jeden nezměrný.“

Je zjevné, že samotná Bible, jejíž kánon byl schválen církevními sněmy ve 4. století, procházela sama jistým vývojem. Na kartaginském koncilu konaném v roce 397 n. l. padl návrh, ať se k Hebrejským písmům přidá sedm apokryfních knih. Kupodivu definitivní rozhodnutí proběhlo až v 16. století na tridentském koncilu. Tyto dodatky jsou: Tobiáš, Judit, dodatky k Ester, Moudrost, Ekklesiastikus, Baruch, tři dodatky k Danielovi, První Makabejská a Druhá Makabejská. Stejně tak tyto knihy uznává i pravoslavná církev, která se od katolické oddělila v 11. století. Autoritativní hebrejská bible představuje pro pravoslavné její řecký překlad v exilu, zvaný Septuaginta.

Příklad této nauky svědčí o tom, že se často Bible dostala do rukou, které neměly zrovna teologické vzdělání nebo duchovní průpravu a stejně hrály zásadní roli v její interpretaci pro obec křesťanů. Nikajský koncil v roce 325 n. l. tedy tři století po Ježíšově smrti potvrdil, že je stejné podstaty s otcem. Ze samotné Bible to prostě nebylo tehdejším křesťanům zřejmé. Až díky různým esoterickým pohanským tradicím, jako byly posvátné egyptské trojice bohů, se křesťanské povědomí o podstatě Boha z prostého a jasného v 1. století posunulo do roviny neuchopitelného mystéria. Když jsou tři osoby v Božské trojici a přitom to nejsou tři bohové, ale jen jeden, co jiného než nepochopitelná křížovka to může být?

Historik a otec science fiction anglický spisovatel H. G. Wells šel ve svém hodnocení toho, jak se vyvinula nauka o trojici, až k denunciaci myšlenky samotné:

Pro H. G. Wellse byla nauka o Trojici naopak největší překážkou k poznání samotné podstaty Boha a klasický příklad anti-interpretace biblického textu.

Opravdu není Wells, abychom k němu byli poctiví, daleko od pravdy v tom, že vývoj této nauky a její interpretace je více než podezřelý. V prvních staletí existence křesťanství se jeho přívrženci mezi sebou hádali o to, jestli je Ježíš Bůh. Ježíš jim v tom bohužel, když ještě žil (předpokládejme, že ano) moc nepomohl, protože se dokonce jednou vyjádřil, že jeho otec, Jahve, je vyšší šarže než on. Římský císař Konstantin, ač přijal křesťanství na smrtelné posteli, byl pohan jako poleno a zajímal ho hlavně klid v říši. A tak svolal všechny křesťanské biskupy do Nikaje. Chtěl, aby se konečně přestali hádat. Církevní koncily byly totiž hlavní nástroj, jak se na nějaké nauce a její interpretaci shodnout a oficiálně ji potvrdit a vyhlásit, v zásadě biskupové byli taková obdoba poslanců a koncily parlamentu v dnešní době a jejich výnosy byly podobné zákonům, které tito poslanci v parlamentech schvalují. Tehdy jich tam docupitalo na 300. Což byl opravdu nepatrný zlomek křesťanské biskupské základny.

Církevní historik Henry Chadwick v knize Raná církev o císaři říká:

To by samo o sobě nepředstavovalo žádný problém, kdyby se Konstantin na koncilu nevžil do role hlavního teologa.

Encyclopaedia Britannica k tomu říká:

Proč nikdo staletí poté tuto státně vynucenou definici Kristova božství nedeinterpretoval? Nevím, to byste se mě ptali na otázku, jejíž odpověď je mi záhadou. Naopak ostatní koncily tuto myšlenku ještě více rozvinuly a dogmaticky potvrdily. V roce 381 n. l. se koná Konstantinopolský koncil, jehož úlohou je trojiční formulaci ujasnit. Zde se do trojice dostává na stejnou roveň jako Kristus a Bůh také svatý duch.

Přesto to ne všechny křesťanské vykladače přesvědčilo. K prosazení trinitářství dochází na Západě až ve středověké scholastice, která se datuje od 9. století. Její metoda interpretace se snažila kombinovat esoterické, filozofické a psychologické prvky ve výkladu Písma. Pokud jde o Athanasiánské vyznání citované v úvodu článku, Athanasios byl duchovní, který podporoval Konstantina v Nikaji. Podle historiků však toto vyznání sám nesložil.

The New Encyclopaedia Britannica k tomu říká:

Máme tu tedy asi devět staletí, která uplynula od chvíle, kdy údajně zemřel Kristus, a která byla zapotřebí k tomu, aby se mezi křesťany upevnila základní nauka o podstatě Boha a jeho syna. Tolik let v tom křesťané tápali, až to může znít podezřele. Představte si, že máte vůdce nějaké sekty či společenství a ještě několik staletí poté jeho samotní stoupenci nevědí, co si o něm mají myslet. Tady se bavíme o interpretaci základní nauky Bible, která v ní v podobě, v jaké je Bible napsána, není. Nikde v ní není Athanasiovo vyznání uvedeno a tak se tímto dostáváme od výkladu sola scriptura k tradici.

Křesťané nebyli po celá staletí své existence zdaleka jednotní a s velkou vervou pronásledovali jedni druhé pro to, co nazývali herezí, neboli odklonem od správné interpretace biblického textu. Nejvíce se projevila náboženská netolerance v 16. století. Tehdy vzplály v Anglii, Francii, Německu a Nizozemsku děsivé náboženské války. Mezi léty 1520 až asi 1565 bylo v západní říši křesťanstva asi 3 000 lidí popraveno za kacířství. K názorům, o kterých nikdo pochybovat neměl, patřila zavedená nauka o Trojici. Přesto se s ní i ti nahoře velmi těžko srovnávali, možná proto, že to bylo nechtěné dědictví po Konstantinovi? Bůh ví, jisté je jedno, jak říká historik Earl Morse Wilbur:

Že by tedy hra na diváky? Prostí lidé do toho neměli co mluvit, a tak netušili, že samotní křesťanští duchovní si naukou o Trojici nejsou tak jistí, jak dělají. Nebyla to samozřejmě jen tato nauka, ale celý soubor nauk včetně té o odpustcích, kterou již zpochybnil ve 14. století Jan Viklef a vyvrátil jeho český přívrženec Jan Hus v 15. století. Pokud jde o nauku o Trojici, ti, kteří budou posléze považováni za zvláštní skupinu protestantů, se pečlivě podívali do Bible a zjistili, že podle zásady sola scriptura (pouze Písmem) ji tam jaksi nenalézají.

Skupiny, které mezi křesťany odmítly v 16. století nauku o Trojici se nazývaly oproti trinitářům unitáři*. Pochopitelně byly pronásledovány katolíky, ale později i samotnými protestanty. Španělský teolog Michael Servetus za své antitrinitářské přesvědčení zaplatil životem. Nechal ho upálit protestant Jan Kalvín (od něhož pochází protestantský směr kalvinismus), který na všechny antitrinitáře psal štvavé dopisy a rozesílal je do komunit po celém světě.

Do Sedmihradska (dnes území Rumunska), kde vládl Jan Zikmund Zápolský, se odstěhovali ti, kteří byli jinde pronásledováni kvůli svým disidentským názorům. Jan totiž jako první křesťanský panovník vůbec odlišné náboženské názory z důvodu svědomí veřejně toleroval.

Superintendant tamní reformované církve a dvorní kazatel Ferenc Dávid tehdy o Trojici napsal:

Dávid společně s Biandratou (italský lékař, který byl proti Trojici) vydali knihu obsahující některé Servetovy spisy a věnovali ji Zikmundovi.

Konala se veřejná debata na téma, jestli je Trojice pro křesťany vůbec přijatelná. Při použití čistě biblických argumentů dle sola scriptura s vyloučením filozofických argumentů (Bible se proti světské moudrosti alá filozofii apriori vymezuje) bylo jasné, že zastánci Trojice nemají šanci.

Po této debatě se Zikmund a většina jeho dvořanů dala na stranu unitářů. V roce 1571 byl vydán královský výnos, jímž byla církev unitářů zákonně uznána. Sedmihradsko bylo jediným státem na světě, kde se unitáři těšili stejnému postavení jako katolíci, luteráni a kalvinisté, a o Zikmundovi je známo, že to byl jediný král, který kdy toto náboženství odmítající Trojici uznal. Bohužel záhy poté byl tehdy třicetiletý panovník zraněn na lovecké výpravě a o několik měsíců později zemřel. Jeho nástupce byl katolík a ten unitáře od dvora vyhnal.

Samotný David zemřel v roce 1579 v královském žaláři. Před smrtí napsal na zeď své cely:

Uplynulo ještě několik staletí od osudných Ferencových slov, než v 19. století vznikla skupina badatelů Bible vedená pastorem Charlesem Taze Russelem, která Trojici znovu veřejně odmítla. Její učení se šířilo rychlostí světla a dnes z ní je ustanovené křesťanské náboženství zvané svědkové Jehovovi. Právě jejich odmítání nauky o Trojici jim vysloužilo ze strany ostatních křesťanů, jak protestantů, tak katolíků, stejné označení jako tehdy v 16. století udělili ostatní věřící unitářům.

Tato skupina původně dospěla ke specifické formě biblického výkladu. Můžeme jej nazvat: výklad Bible Biblí samotnou. Na každé téma jako byla nauka o Trojici či o nesmrtelné duši si její ideologové vyhledali všechny biblické texty z celé Bible z daného námětového okruhu a snažili se z nich rekonstruovat, co o tomto předmětu vlastně Bible učí. Takový přístup se také může nazývat dynamickou interpretací. Dnes již svědkové Jehovovi mají poněkud jiný přístup než samotný Russel a došli k odlišným závěrům než jejich zakladatel samotný. Jak píši v jiném článku na toto téma:

Tímto výkladem, dá se říci, trpí především američtí fundamentalisté, někdy také zvaní kreacionisté. Ti učí, že je třeba biblické popisy vždy chápat doslova a nikoliv ilustrativně. Tak třeba věří stvoření světa za 7 dní. Jejich výklad má však také dalekosáhlé politické následky. Mezi ně patří také politika Donalda Trumpa a jeho neutuchající podpora Izraele. Díky biblickému záznamu totiž tato skupina křesťanů věří, že Židé mají stálý nárok na Zaslíbenou zemi, přesně tak, jak je v Bibli popsáno. Americká podpora Izraele má tímto nejen politické, ale i náboženské pozadí.

Na druhou stranu se také dá říci, že americký úspěch ve světě je do značné míry dán lpěním Ameriky na Bibli a na jejím pečlivém výkladu. Řada Američanů jí narozdíl od Evropanů opravdu věří a berou ji jako svého životního průvodce. Kolesa americké ekonomiky neotáčí jen kapitalismus, ale i hromada vytěženého biblického duchovního kapitálu.

V 19. století byla založena teosofická společnost v čele s Helenou Blavatskou, ruskou aristokratkou, přímo v centru Západu, v americkém New Yorku. Teosofie se zastávala sloučení Východu a Západu v oblasti duchovní inspirace. Měla k tomu již hodně materiálu, protože koloniální snahy Británie a Francie umožnily těmto zemím vytěžit duchovní poznání ze starověkých civilizací, které okupovali. Západní člověk měl hlad po poznání, které přesahovalo křesťanské hranice. Byť je Bible nezápadní, ale východní orientální knihou, vznikla potřeba do ní zamíchat stejně jako na začátku křesťanství antickou filozofii a Egypt, tentokráte i hinduismus a buddhismus.

Teosofie se dále rozšířila v salónních kruzích v Evropě a jedním z jejich původních zastánců byl i Rudolf Steiner, jehož dědictvím jsou takzvané Waldorfské alternativní školy. Nutno říci, že ti, kteří od těchto institucí čekají pouhé sekulární alternativní školství, by mohli být překvapeni, že se jedná o okultní a esoterický základ, i když se navenek tváří zcela civilně.

Tito jedinci spojení s teosofií a dnes i jejím výhonkem esoterikou viděli Bibli jako zdroj vnitřní moudrosti, ne však doslovné pravdy, a jali se ji interpretovat východními pojmy jako je karma, reinkarnace a duchovní evoluce. Což jsou pojmy, které, pokud jsou v Bibli nějak naznačeny, jsou jejímu kontextu a stylu prvotně cizí. Obdobně, jako kdybyste chtěli interpretovat esoterický tibetský buddhismus prismatem Ježíšových evangelií. Jde to, ale v tom případě se ocitnete v pozici kočičky a pejska, kteří pekli dort, jako vystřižené z Čapkovy pohádky.

Dějiny biblické interpretace jsou přesně tak staré jako biblické spisy samé. V podstatě se spolu s jejich vznikem také narodila i potřeba je interpretovat v různém čase a okolnostech jinak. U nauk, které jsou dnes znakem většinového křesťanství, se mnohdy jednalo o mnohaletý zápas, a pokud jde o styl a typ interpretace, stala se sola scriptura hlavním téměř až marketingovým znakem protestantského náboženství.

Protože je však Bible souborem knih, který skýtá stále mnohá tajemství, přitahovala i různé interprety z řad, které byste na první pohled ve spojení s těmito spisy pocházejícími ze Středního východu nehádali. Buddhisté, hinduisté, okultisté a esoterici byli zřejmě plni potřeby vrátit Západu a jeho diktatuře jednoho křesťanského a kulturního výkladu úder. V podstatě se jim to do jisté míry podařilo a do značné ne. Hlavní křesťanské směry interpretace přežily a jsou dnes převažujícími mezi věřícími na celém světě.

*unitáři existují dodnes, mohou se od těch původních lišit svým nenáboženským přístupem, dokonce mimokřesťanským, unitářka byla také americko-francouzská manželka Tomáše Garrigua Masaryka, Charlotte.

Další zdroje:

Lee Martin MacDonald. The Formation of the Biblical Canon: Volume 1 The Old Testament: Its Authority and Canonicity. 2025. T&T Clark.

Lee Martin MacDonald. The Formation of the Biblical Canon: Volume 2 The New Testament: Its Authority and Canonicity. 2025. T&T Clark.

Klein, Blomberg, Hubbard. Introduction to Biblical Interpretation: Third Edition. 2017. Zondervan Academic.