Snahy o reformu církve dopadly katastrofálně

Druhý vatikánský koncil se konal v letech 1962-1965. A byl dosud posledním církevním koncilem. Zároveň ukázkou poctivé snahy o změnu jejího učení a fungování.

Řada běžných katolíků i katolických prelátů v něj vkládala naději. Konal se totiž po velkém období církevního úpadku. Rovněž také v éře hippies, která církev nutila reagovat.

Co koncilu předcházelo? Církev ještě stačila v roce 1870 prohlásit papeže za neomylného a v roce 1929 vytvořit Vatikánský stát, nic z toho však církev nijak neenergizovalo.

Zůstala jakýmsi skomírajícím subjektem, který už jen a jen čekal na poslední pomazání. A to mělo brzy přijít. V roce 1962. Od doby Druhého vatikánského koncilu se již žádný další nekonal. Církev dnes připomíná nabalzamovaného faraona, na kterého se chodí koukat turisté a příznivci egyptologie. Nicméně energie čerstvého vzduchu, kterou sliboval tehdejší papež Jan XXIII., jaksi nepřišla. Od té doby církev jen pomalu a potichu humiduje jako v zatuchlé vatikánské hrobce.

Podívejme se však na to, co této poslední reformní snaze předcházelo.

Paradoxně církev, která se v 15. století zmítala v morálním bahně, většina prelátů v Římě měla svou konkubínu a kupčila s úřady, vzkřísili právě protestanté. Ti totiž napustili novou krev do žil církevnímu aparátu. Čím více na církev útočili, tím více lidí se zvedalo na její podporu. Zpomalený administrativní aparát církve byl náhle donucen myslet a vygeneroval pár jedinců, kteří přišli s inovativními řešeními jako bylo: baroko.

Dá se říci, že pokud by nebylo protestantských hnutí, nebylo by zde již církve. Právě barokní období protireformace dalo církvi nový směr. Sice bylo baroko přeumělkované a místy i hodně nevkusné, ale takzvaná „barokní nádhera“ zapůsobila na většinu prostých i vzdělaných lidí.

Všichni chtěli být součástí této nové „duchovně bohaté třídy“ barokní církve. Byl to sice magický trik, ale podařil se. Z protireformace vyšli také jezuité jako nejmocnější bojovně učitelský řád církve.

Pak to přišlo, v 17. a 18. staletích pochopili osvícenci, že církev už nemusí brát vážně. Nemusí se jí vůbec bát. Síla železné panny inkvizice ochabla. Církev se zdiskreditovala na plné čáře. Velká francouzská revoluce ji téměř zasadila smrtelnou ránu. Ale církev přežila v „katakombách“ svých kostelů a znovu začala vystrkovat růžky. Ale už podobně jako bývalý obr politý kouzelnou mrtvou vodou se cvrkla na pidibytost. I ta však měla svou historii a lidé jsou tvorové zvyku, a ten je jak víme: železnou košilí.

Církev zoufale potřebovala překlenout období poklesu.

Modernismus zahrnoval řadu změn ve filozofii, vědě, umění, literatuře, politice a samozřejmě i v náboženství. V rámci křesťanské kultury lze modernismus vnímat jako pokus přepsat dlouholetou církevní historii a zpochybnit tradici, nebo reinterpretovat Kristovo poselství a předložit ho nově v moderní době.

Počínaje 19. stoletím mnoho modernistů ovlivnilo myšlení na všech těchto úrovních. Oficiální postoj římské církve však trval na tom, že tradiční, konzervativní interpretace Písma zůstávají nezměněny. Důležitější je, že jakékoli zpochybňování těchto dlouholetých doktrinálních článků víry a přesvědčení bylo považováno za kacířství. Tento postoj zůstává základní premisou církve dodnes.

Modernisté srovnávají a staví do kontrastu dvě historické verze základního křesťanského poselství. Jedná se o historického Ježíše a Ježíše víry. Modernistický názor je, že tyto dvě entity se od sebe značně liší, což naznačuje, že církevní doktrína byla celých 2000 let pomýlená.

Jeden modernistický postoj byl, že Ježíš neměl v úmyslu založit světskou instituci ve formě „církve“, ale místo toho vytvořit relativně volnou duchovně založenou komunitu, nic víc, nic míň. Podle tohoto názoru bylo vytváření církevních dogmat ze strany lidí (včetně papeže) naprosto chybné, protože interpretuje Ježíšovo poselství lidskými, ale chybnými termíny.

Jedním z modernistických kněží a v podstatě vůdce modernismu v církvi byl Alfred Firmin Loisy (1857–1940). Místo, aby jej církev přijala jako reformátora jejího zastaralého učení, papež Leo XIII. jej raději rovnou označil za heretika. Již zde můžeme opětovně vidět, že církev nešlo reformovat, neboť její základní jádro je postaveno na ideologické zkostnatělosti a polemické agresi.

Loisy byl církví šikanován a  propuštěn z pozice profesora na Institut Catholique de Paris. To ho však nezastavilo a jeho nejznámější kritika římské církve se dá shrnout v prohlášení, že „Ježíš přišel kázat království a to, co přišlo, byla církev“.

Ostatně, Ježíš neříkal: Jděte a nuťte lidem evangelium, stavějte chrámy a zabíjejte své nepřátele. Naopak, řekl: Jděte, kažte a křtěte. Tohle Ježíšovo východisko se někde cestou církvi za těch 2000 let působení vypařilo.

Jak církev reagovala na modernistické snahy jí pomoci? V roce 1910 církev zveřejnila Přísahu proti modernismu a požadovala, aby ji složili všichni biskupové a kněží. Existuje větší příklad novodobé církevní netolerance a šikany demokratického názoru?

Potřeba tohoto koncilu byla v očích církve naprosto nutná. Modernistické hnutí se i přes to všechno přísahání na Bibli nerozplynulo a hlasití kritici a disidenti z církve ztížili úkol odrazování od tohoto novodobého „kacířství“ více než kdy dříve.

V moderní době byli teologové ochotnější než v minulosti hlasitě kritizovat církevní politiku, protože věděli, že nejhorší, co se by se jim mohlo stát, by byla exkomunikace a nikoliv palečnice či horký žár hranice.

Křesťanský svět byl vzdělanější než kdykoli předtím ve své historii a politické, kulturní a technologické změny (nikoliv díky církvi) vedly k tomu, že mnoho věřících volalo po revizi zastaralých katolických tradic – včetně uvolnění některých přísnějších dogmat týkajících se otázek jako je antikoncepce.

Ještě předtím, než antikoncepce vůbec existovala, nebylo žádných pochyb. Všechny svazky mezi páry potenciálně vedly k vytvoření nového života. Antikoncepce však umožnila mít sex bez tak vysokého rizika otěhotnění. Vzpomeňme na nedávného papeže Jana Pavla II., který nakonec antikoncepci nepodpořil a rovněž v důsledku jeho církevní politiky se v afrických komunitách ovlivněných katolicismem volně šíří infekce HIV.

Církev se před koncilem držela politiky, že používání antikoncepce není povoleno. Mnozí doufali, že s novým koncilem církevní představitelé tuto politiku znovu prozkoumají a zmírní ji. Nestalo se tak. Spíše naopak. Druhý vatikánský koncil antikoncepci nelegalizoval. Papež Pavel VI. krátce poté oficiálně potvrdil zákaz umělé antikoncepce katolickou církví, zejména ve své encyklice Humanae Vitae z roku 1968.

Avšak díky Druhému vatikánskému koncilu přišla církev o svou starou „latinu“. Latinská mše sice nebyla zrušena a dále probíhá v některých kostelích, ale nápad mše v lokálních jazycích pochází právě odsud.

Spolu se Shakespearem však můžeme právoplatně tvrdit, že koncil přinesl „mnoho povyku pro nic“.

Papež Jan XXIII. formálně vyhlásil nový koncil ústavou Humanæ Salutis (Pro spásu lidí) 25. prosince 1961, téměř celý rok před zahájením zasedání. Mnoho katolíků, zejména těch, kteří volali po uvolnění některých přísnějších církevních doktrín, doufalo, že nový koncil povede k mnoha reformám. Tato naděje se částečně opírala o prohlášení Jana XXIII., včetně jeho slov před zahájením zasedání, že nastal čas:

„aby církev otevřela okna a vpustila dovnitř čerstvý vzduch“.

Jenomže k čemu je čerstvý vítr ve sklepě několik pater pod zemí?

Bylo navrženo 987 specializovaných zasedání členy kurie. Kromě církevních představitelů – biskupů, kardinálů a sekulárních teologů – bylo požádáno o účast i mnoho peritiů (odborníků). Pozdější zasedání zahrnovala více než 2 000 účastníků, oproti Prvnímu vatikánskému koncilu, kterého se zúčastnilo pouze 737 lidí. Druhý koncil byl vpravdě mezinárodní, oproti prvnímu, kterého se účastnili lidé především z Evropy, jich zde byli kromě zástupců církve také účastni lidé z 86 vlád a 17 církví.

Koncil tak trochu jako generál po bitvě uznal, že protestanté jsou také bratry a není důvod je dále perzekuovat. To bylo tedy hodně pozdě - až po stovkách let vzájemných půtek. Takto nerovně si katolická církev představovala ekumenickou spolupráci. A právě mezináboženský dialog byl prezentován jako jeden z hlavních výsledků koncilu. Jistě - z pozice arogantní učitelky církve. Kdo o takový „dialog“ stojí?

A tak se  z heretiků - takto označovaných až do 60. let 20. století nakonec protestanté stali „jinými křesťanskými bratry“. Naopak papežská autorita a neomylnost byla naprosto a bezvýhradně opětovně potvrzena.

Církev si prostě nedala pokoj a nedá ani v současnosti. Arogance, která z koncilu číšela a z toho, co si církev myslí, že si může dovolit, byla patrná z koncilního výroku: že každý člověk má právo na náboženskou svobodu. Proč? Protože to přeci říká po dvou tisíci letech pronásledování svých oponentů Vatikán. Ale i přesto pochopitelně tato svoboda byla jen slovním trikem. Teolog Hans Küng se o tom přesvědčil, když jej celoživotně pronásledoval jeho kolega z koncilu Ratzinger, pozdější papež Benedikt.

Pokud jde o nějakou modernizaci nauky církve či duchovního přiblížení k lidem, o tom nemůže být ani řeči. Koncil naopak znamenal odchod mnoha kněží z jejich služby. Přesná čísla neznáme, ale:

Podle časopisu La Civilta Cattolica (Katolická civilizace) je počet kněží, kteří opustili církev po Druhém vatikánském koncilu těžké odhadnout, protože Vatikán záměrně nezveřejňuje přesná čísla. Mezi těmi, kteří odešli, se mnozí později oženili, časopis pokračuje:

Neexistují přesné údaje o počtu kněží, kteří po opuštění služby jsou nyní ženatí. Na základě údajů zaslaných Vatikánu z diecézí opustilo službu v letech 1964 až 2004 69 063 kněží.

Důvody jsou samozřejmě různé, ale jisté je, že těsně po koncilu jejich počty vykulminovaly.

Církev také v rámci koncilu - a prosím to se podržte - do koncilu měla Inkvizici - její úřad oficiálně změnila na Congregatio pro Doctrina Fidei - Kongregaci pro čistotu víry. Ani se Židy si vztahy neurovnala. Jen poznamenala, že křesťané „byli noví lidé Boha“. Židovskou vinu za zabití Krista, která vyvolávala příliš mnoho antisemitských nálad v historii církev „nezrušila“. Pouze poznamenala, že ne všechny Židy lze z toho vinit.

Celkově byly reformy asi takové, jako když zpívá Nohavica: „Vezmu židli a dám ji stranou a za rok ji vrátím přebudovanou“.

Poslední církevní koncil jednoznačně svědčí o tom, že církev jako instituce žádnou reformu nechtěla. Její jádro je staré 2000 let a není ochotno se posunout nikam vpřed.

Takže si to shrňme: církev měla až do roku 1965 úřad inkvizice a protestanty považovala za heretiky. Je k tomu třeba něco dále uvádět?

A proč církev i bez ochoty se měnit tolik let přežila? Nejspíš právě proto. Pořád se najdou lidé, kteří milují archaické zpátečnictví a nejsou ochotni se měnit, ani kdyby jim hrozilo, že je přejede parní válec.

A pak také proto, že nejspíš v historii existovalo až příliš mnoho lidí ochotných se bít za reformy s těmi, kteří na ně nemají. „Starého psa novým kouskům nenaučíš“ je otřepané přísloví, které se dokonale hodí na katolickou církev. Je sice tradiční, ale také hodně stará. A to je právě ten problém.

Zdroje:

Maureen Sullivan, 101 Questions and Answers on Vatican II. 2002.  New York: Paulist Press.

Pope John XXIII. Gaudet Mater Ecclesia, 11. říjen. 1962.

Pope Paul VI. encyclical Humanæ Vitæ. 25. červenec. 1968.

Hans Küng. The Catholic Church: A Short History. 2001. New York: Modern Library.