Jak vznikl Bůh

Fridrich Nietzsche byl v 19. století posedlý hledáním Boha. Vzhledem k tomu, že jej nemohl nikde najít, usoudil, že je mrtvý. V dnešní době se dá říct, že Bůh přinejmenším v lidských myslích žije až moc, protože lidé opouštějí tradiční náboženství a vrací se k původnímu animismu, esoterice a okultismu. Což jsou všechno prastaré až prehistorické projevy starého známého Boha.

Zbývá ale zásadní otázka: vymyslel si někdo Boha, je pouhou iluzí, nebo je to skutečná entita nezávislá na lidském vědomí, která se někde zrodila?

Podívejme se na některé vědecké teorie a myšlenky, týkající se této otázky.

Staří bardi z oboru antropologie spojovali vznik Boha s potřebou uctívat své předky. Se starými odvěkými strachy jedinců lidského rodu. Sigmund Freud si na knize Totem a tabu založil svou reputaci coby znalce třináctých komnat. Snažil se vzbudit dojem, že je schopen otevřít všechny dveře lidské mysli a vymést odsud veškeré pavučiny. A lidi o tom přesvědčil. Na základě animismu a jiných zvyků domorodých kultur si Freud vystavěl „svou“ psychoanalýzu.

Vznik náboženského zapálení přisuzoval třeba strachu z otce. Nevíme, jaké měl sám rodinné vztahy, ale dá se tušit, že ne úplně ty ideální. Freud neváhal použít směsici starých pověr, aby z nich vytvořil moderní vědu - psychoanalýzu. Nejspíš dobře věděl o kolekci prastarých náboženských představ - knize Zlatá ratolest od Jamese Frazera. Zatímco Frazerův kolega Edward Burnett Tylor zaváděl do psychologie a antropologie jakési povědomí o kulturním evolucionismu.

Představa, že se kultury vyvíjí a Bůh měl také počátek, zejména v primitivních představách prehistorických kmenů, se ujala a stala se novou módou. Zatímco tito vědci neváhali těžit z dávného dědictví a rovněž aplikovat tento prastarý styl myšlení na léčení a řešení tehdejších sociálních problémů.

Háček s touto teorií vývoje Boha od divocha po inteligenta spočívá v tom, že ve skutečnosti není žádný velký rozdíl mezi dnešní společností a tou před několika tisíci lety. Dokonce i pravěké pazourky mohou být použity na neurochirurgické operace a trepanace lebky, leckdy úspěšně, pokud je nám známo, prováděli již staří Egypťané. Vývoj je leckdy poněkud zpětný.

Bůh se zřejmě nezrodil v mozku divocha. Sorry, Freude.

S teorií velkých bohů přišel psycholog Ara Norenzayan. V podstatě ji spojuje s akcelerací sociálního vývoje v lidské společnosti. Moralizující božstva - velcí bohové podle něj usnadnili lidskou spolupráci a vybudování komplexních společností.

Velcí bohové jako nadpřirozený prvek zajišťovali, aby lidé neparazitovali na výsledcích druhých.

Norenzayan upozorňuje, že všude napříč náboženskými kulturami se najde nějaké to Boží či Buddhovo oko, které vás neustále sleduje. A podle něj prostě tito božští stalkeři a dozorčí byli vybráni přirozeným výběrem, protože se společnosti hodili.

Nicméně, společenská komplexita rozhodně nekoreluje s velkými bohy. Některá společenství neměla žádná viditelná božstva a přitom si žila jako na obláčku, jako třeba Harrapská kultura. Zatímco jiná společenství měla poměrně komplikovanou teologii, jako například tibetští buddhisté, a nežila zrovna kulturně na vysoké úrovni, když vezmeme v úvahu poměrně primitivní úroveň trestního zákoníku.

Takže Norenzayanovu teorii lze odsunout do šuplíku. Zajímavý koncept, nicméně to je tak vše. Bůh a jeho původ mu také unikl.

Evoluční psychologové jako Robin Dunbar se snaží interpretovat Boha jakožto zdravotní pomůcku psychohygieny. Jeho sociální aspekt podle něj pomáhá pěstovat mezilidské vztahy.

Celkově jde v jeho případě jen o společenský přínos konceptu Boha jako takového. Nikdo ze zmíněných vědců nepracuje s Bohem coby živoucí entitou. Pouze s jakýmsi náčrtem, ideou, která má podle nich jakous takous evoluční hodnotu.

Nicméně, evoluce je o nějakém vývoji, a co se týče Boha, lidé stále věří tomu stejnému po tisíciletí lidské historie. Hlavní světová náboženství vychází ze starodávných knih a tradic, nikoliv z moderních příruček psychologie.

Zřejmě tady bude něco evoluci unikat, a bude to Bůh. Tohle vysvětlení neklapne.

Lišácky se s Bohem vyrovnal Rudolf Otto, který byl zároveň teologem i religionistou. Hodnotí však spíše dopad či efekt, který má Bůh na své ctitele, či chcete-li konzumenty.

Latinská fráze uvedená výše má podle něj shrnout dojmy ze setkání s Bohem, které je charakterizováno tím, že je to hluboké, paradoxní a zároveň ohromující a svůdné dostaveníčko.

Takže, jak se říká, babo raď.

Pokud jde o religionistické teorie, v podstatě na žádnou jejich tvůrkyni - ženu narazit nelze. Nejspíš Bůh zase zůstane nepolapen, neidentifikován, včetně jeho rodových kořenů. Prostě, kde se vzal, tu se vzal…

Zdroje:

Ara Norenzayan. Big Gods: How Religion Transformed Cooperation and Conflict. 2015. Princeton University Press

Sigmund Freud. Totem and Taboo. 1913. Beacon Press.

James George Frazer. Zlatá ratolest. 1994. Mladá fronta Dnes.