Článek
V přeneseném slova smyslu, když se řekne, ty jsi ďábel, zní tohle slovo pozitivně, ve významu: řádíš jako čert, ale jeho původní význam nebyl zrovna tak přívětivý.
Ďábel, snaha po vysvětlení jevů, které člověku ztrpčovaly život
Člověk se od počátku bál a ti, kteří se báli nejvíc, se taky nejurputněji snažili zjistit příčinu svého strachu, jak říká biblický slovník:
Již od chvíle, kdy si člověk začal uvědomovat sám sebe, musel čelit silám, které nebyl schopen ovládat a které působily škodlivým nebo ničivým vlivem. Lidé se již od samého počátku instinktivně snažili zjišťovat příčiny, a pro živly a jiné přírodní síly hledali nějaké zosobnění.
Historie pátrání po ďáblovi
Démonské duchy nacházíme v nejstarších dějinách Mezopotámie. Babyloňané věřili v podsvětí či v zemi, odkud není návratu. Tomuto místu vládl Nergal, doslova: ten, který spaluje. Tato bytost se s nikým nemazlila. Babyloňané se snažili usmiřovat božstvo magickými formulemi.
Stejně tak Egypťané měli boha zla Sutecha (Setha), znázorňovaného jako:
Fantastické zvíře s úzkým, zahnutým čenichem, vztyčenýma, čtyřhrannýma ušima a s neohebným, rozdvojeným ocasem.
Řekové a Římané měli své zlomyslné bohy, ale ani jeden z nich nebyl vyhraněně zlý. Řecká filozofie učila o dvou protichůdných principech. Podle Empedokla byly jimi Láska a Svár. Platón učil, že svět měl dvě duše, z nichž jedna působí dobro a druhá zlo.
Nejvyšší Bůh Zeus nebo římský Jupiter sice rád prudil, ale zlý nebyl
Klasické řecko-římské pohanské náboženství Ďábla neznalo.
Pak tu máme íránské zoroastrovce, kteří učili, že nejvyšší božstvo, Ahura Mazda neboli Ormuzd, stvořilo Angra Mainju neboli Ahrimana. Ten se z vlastní vůle rozhodl působit zlo, a tak se stal Ničivým duchem neboli Ničitelem.
Tím se dostáváme k judaismu, který na zoroastrismus navazoval. Podle něj je Satan Božím Protivníkem, jenž má na svém kontě hřích, který přivedl do světa. Židé nosili různé amulety, které je před působením démonských sil měly chránit.
Spekulace pozdějších křesťanů
Ďábel jako pokušitel
Několik století po Ježíšově smrti začali křesťané spekulovat o jedné bizarní myšlence:
Jednou z velmi extrémních myšlenek starověké teologie je představa, že Bůh vyplatil svůj lid tak, že za jeho propuštění zaplatil Satanovi.
S touto představou přišel Irenaeus (ve druhém století n. l.). Dále ji rozvinul Origenes (ve třetím století n. l.), který tvrdil, že „ďábel získal zákonný nárok na lidi“. Origenes považoval „Kristovu smrt za výkupné zaplacené ďáblovi“.
V katolictví tato myšlenka doznívala ještě tisíc let, jak říká:
Myšlenka o výkupném zaplaceném Ďáblovi „hrála významnou roli v dějinách teologie déle než tisíc let“ a zůstala součástí církevní věrouky.
Přijali ji také ostatní církevní otcové včetně Augustina (ve čtvrtém a pátém století n. l.). Až teprve ve 12. století n. l. katoličtí teologové Anselm a Abélard došli k závěru, že Kristova oběť nebyla přinesena Satanovi, ale Bohu.
Středověký Ďábel
Čeští čerti nejsou žádným unikátem, viz tato islámská středověká kronika
Řada katolických církevních koncilů se otázkou Satana vůbec nezabývala, ale v roce 1215 n. l. čtvrtý lateránský koncil vyhlásil „slavnostní vyznání víry“.
V kánonu 1 se uvádí: „Ďábel a ostatní démoni byli stvořeni Bohem, a to v podstatě jako dobří. To, že se stali zlými, bylo způsobeno jejich vlastním jednáním.
S tím byla spojená myšlenka, že se tito tvorové usilovně snaží pokoušet lidstvo. Středověký člověk byl touto představou přímo posedlý. Nevysvětlitelné nemoci, náhlá smrt nebo špatná úroda — za všemi takovými věcmi, které se jim zdály neobvyklé, viděli lidé Satana. V roce 1233 n. l. vydal papež Řehoř IX. několik bul proti kacířům. K nim patřila i bula proti luciferiánům, údajným ctitelům Ďábla.
Přesvědčení, že lidé mohou být posedlí Ďáblem nebo jeho démony, brzy vyvolala kolektivní paranoiu — hysterickou fóbii před kouzelnictvím a čarodějnictvím. V období mezi 13. a 17. stoletím byla Evropa zachvácena děsem z čarodějnic, a kolonisté z Evropy jej pak vyvezli do Severní Ameriky. Dokonce i zdánlivě racionální protestantští reformisté Martin Luther a Jan Kalvín souhlasili s hony na čarodějnice. V Evropě měla na starosti výslechy čarodějnic jak církevní inkvizice, tak i světské soudy, a to na základě pouhých pomluv nebo zlomyslného udání. Doznání „viny“ bylo obvykle vynucováno mučením.
Zejména ženy jako slabší nádoby jsou podle středověkých teologů náchylné k ďábelskému vlivu
Lidé, kteří byli uznáni vinnými, mohli být odsouzeni k smrti — buď upálením nebo v Anglii a ve Skotsku pověšením.
Podle některých historiků křesťanská církev v letech 1484 až 1782 usmrtila za čarodějnictví asi 300 000 žen.
Za tím vším stála myšlenka o pokoušení mysteriózní bytostí - Ďáblem. Zvláštní spojkou a jeho nástrojem byla - žena.
Osvícenectví a moderní doba Ďáblovi nepřeje
Ďábel v jedné katolické kapli, postupně jeho zobrazení bledne a bledne
V 18. století došlo k rozpuku racionalistického myšlenkového hnutí známého jako osvícenství. Jak se v té době měl Ďábel?
Osvícenská filozofie a teologie se snažila vytlačit osobu ďábla z křesťanského vědomí, protože ďábel byl považován za produkt středověké mytologické fantazie.
Římskokatolická církev na tlaky modernistů reagovala tím, že na prvním vatikánském koncilu (1869–1870) svou víru v Satana Ďábla potvrdila. Na druhém vatikánském koncilu (1962–1965) se k této víře opět přihlásila, i když poněkud rezervovaně.
Co o Ďáblovi říkají dnešní oficiální církevní zdroje?
Církev je k víře v anděly a démony zavázána.
Nicméně francouzský slovník katolicismu, Théo, připouští, že „zlo, které je ve světě, dnes mnozí křesťané odmítají připisovat ďáblovi“. Různí katoličtí teologové jsou v případě přímé otázky na to, jestli věří na ďábla, hodně vyhýbavými. Snaží se z něj dělat spíše mýtický princip než skutečnou osobu. Stejně tak činí liberální protestanté. Jak se k ďáblovi staví samotná Bible, podle všeho zdroj křesťanského učení?
Co učí Bible
Výjev Lucifera čekajícího na poslední soud, podle Bible bude nakonec zničen
Jednotlivé biblické odkazy vykreslují ďábla takto:
Satan jako odpůrce, kniha Job.
Ďábel jako pomlouvač, kniha Zjevení.
Další názvy jsou biblickými synonymy pro tuto osobu:
Had ve smyslu podvodník a dále pokušitel a lhář.
Lucifer ve smyslu zářící, původní stav Ďábla.
Ve stručnosti, Bible popisuje všechna Boží stvoření jako dokonalá, ovšem vybavená svobodnou vůlí. Duchovní osoba zvaná Satan či Ďábel se tedy musela o své cestě rozhodnout sama.
Kniha Ezekiel o ďáblovi říká:
Byl jsi vzorem dokonalosti, plný moudrosti a dokonalý v kráse. Byl jsi v Edenu, v Boží zahradě. Zdobily tě nejrůznější drahokamy – rubín, topas, jaspis, chryzolit, onyx, jadeit, safír, tyrkys a smaragd, všechny vsazené do zlata. Byly připravené v den, kdy jsi byl stvořen. Dosadil jsem tě za pomazaného cherubína ochránce. Byl jsi na Boží svaté hoře a procházel ses mezi ohnivými kameny. Ode dne svého stvoření jsi jednal bezúhonně, dokud se v tobě nenašla zkaženost.
Bible popisuje, že k této vzpouře se připojili další andělé. Nakonec byli společně degradováni do stavu duchovní tmy. Takto se přerodili z andělů v démony.
Tímto se naše cesta po stopách ďábla uzavírá. Pro některé je pouze mysteriózním principem, pro druhé obávanou postavou. Bůh suď.
Zdroje,
Bible, textová analýza.
New Larousse Encyclopedia of Mythology. Robert Graves. 1935.
