Článek
Profesor Vlnas tvrdí, že něco jako průměrný Čech neexistuje. Zároveň se chová přesně jako typický Čech. Snaží se za každou cenu odvést řeč od konkretizace jevu českých problémů.
Tomu se však nevyhýbá patolog František Koukolík ve své knize Češi: proč jsme kdo jsme – a jak dál?
Češi podle Koukolíka
Český národ vnímá neuropatolog Koukolík jako biologicky i kulturně ohrožený, právě kvůli vnitřnímu hodnotovému rozkladu a neschopnosti účinně čelit vnějším tlakům.
Veřejnost se podle Koukolíka vyznačuje nízkou schopností kritického myšlení a neschopností si vybrat správný zdroj informací. Tak je snadno manipulovatelná, jak se ukázalo v posledních volbách, ale i kdykoli jindy.
Češi dávají nadměrný prostor deprivantům - lidem bez svědomí, kteří využívají systém ve svůj prospěch na úkor celku. Češi se rovněž točí ve stereotypech a několika kulturních vzorcích pořád dokola jako špína v kýblu.
Koukolík proto navrhuje zavrhnout pasivní přístup české společnosti a přijmout opatření k ochraně českého jazyka a kultury. Kdo je bude dělat, když je většina Čechů pasivních, to už Koukolík nemá dotažené.
Regionální rozdíly, ale když na to přijde všichni táhnou za jeden provaz
Realita je, že neexistuje žádný jeden český model, jeden typický Čech, i když pasivita je v podstatě společná napříč všem českým regionům. V Brně se sází na ukecanost a protahování věcí, zatímco v Praze zase na sladkobolnou rétoriku, kdy se člověk se zvýšeným hlasem pomalu považuje za hysterika. Pochopitelně i v odůvodněných případech.
Jsou regiony, kde člověk častěji dostane takříkajíc na budku a nikdo se tomu nediví. Mezi ně patří třeba Ostravsko. Zlínsko je naopak proslulé typickým valašským přístupem otevřené hlavy, která je často tak trochu prázdná. Jižní Čechy jsou zase pověstné svými kulturními vzorci, které se blíží sousednímu Německu. Kdo používá kultivovanou řeč a delší souvětí, je zhusta podezřelý z nějaké nekalosti. Slovní zásoba JIhočecha se zpravidla omezuje na jeho dvorek a dům. A případné klepy o lidech, jak je ztvárnil nejslavnější jihočeský režisér Zdeněk Troška ve svých komediích typu Babovřesky.
V realitě se však chování a jednotlivé kulturní regionální vzorce slévají v jednoho velkého Čecha - člověka, který se vnímá býti pasivní figurou či figurkou v rukou někoho mocnějšího. A tak tomu v českých zemích bylo odedávna. České poddanostvo bylo doslova programováno svou šlechtou. Češi toto programovaní dosud nebyli schopni ze sebe vyndat. Narozdíl od jiných národů, které měly podobnou či dokonce tvrdší zkušenost.
České ego: leštit, leštit a leštit
Pokud jde o hodnocení českého ega, měl jsem v tomto směru pro Čechy připraven speciální seminář na toto téma. V rámci něj jsem řešil, jak došlo k tomu, že české ego je tak malé a scvrnuté jako shnilá hruška.
V mnohém se jedná o efekt: co si pěstujete, to vám roste. Češi se zde po staletí opájeli představou malých velkých lidiček, jimž patří všechno, na co si pomyslí. V tomto směru se stalo Česko takovou druhou Indií, kde si guruové svou vizualizací představují, že žijí v paláci, i když často sídlí uprostřed nepořádku a marastu.
O to víc, jaký existuje nesoulad mezi opravdovými podmínkami v Česku a těmi vysněnými, je podle Čechů třeba mlžit, mlžit a mlžit. Jak říká postava v jednom filmu z nové vlny v 60. letech. Já nevím nic, ale opravdu nic.
Česko se s tímto mentálním vybavením podobá království z pohádky O králi snů. Zde král s princeznou upadal do milostivého komatu, kde snil, jak se koupá v luxusu, přitom ve skutečnosti seděl v místnosti plné pavučin a jeho bohatství stále ubývalo a ubývalo.
Průměrný Čech tedy rozhodně narozdíl od toho, co si myslí profesor Vlnas, existuje. Když totiž uděláte aproximaci toho, jak Česko funguje jako celek. Stojí to za starou belu.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-prumerny-cech-historicky-neexistuje-rika-profesor-vlnas-okamura-si-u-nej-nabehl-40592704
František Koukolík. Češi: proč jsme kdo jsme – a jak dál? 2016. Galén.
František Koukolík. Všechno dopadne jinak. 2019. Vyšehrad.
