Článek
Jméno světce Jana z Nepomuku bylo vlastně původně opačné. Jmenoval se Jan z Pomuku. Jinak také Johan, Joanes, či melodicky Johánek. Jan se stal obětí návalů zlosti českého krále Václava IV.
Narodil se v Pomuku v roce 1340. Otec byl místním rychtářem se jménem připomínajícím spíše Němce. Psáno: Welffl, Wolflinus, Wolflín, Welflín. Vzhledem k jeho postavení si mohl dovolit poslat Jana na studia do Prahy, kde zřejmě vystudoval právo. Od roku 1369 působí jako veřejný písař v Praze, jinými slovy notář. Tehdy k tomu bylo třeba právní vzdělání. Jeho spojení s církví vzniká právě tehdy, protože písaře jmenoval pražský arcibiskup. Jan tak v roce 1373 nastupuje do kanceláře pražského arcibiskupa, rovněž Jana, Jana Očka z Vlašimi.
V roce 1380 byl vysvěcen na kněze a působí jako oltářník v chrámu svatého Víta a jako farář v kostele svatého Havla na Starém Městě. Posléze dokonce vystudoval církevní právo v Praze a italském Padově. Poté působil jako kanovník kostela svatého Jiljí na Starém Městě a následně jako kanovník vyšehradské kapituly. Což byly vše velmi prestižní pozice.
Nakonec byl v roce 1389 jmenován generálním vikářem ve věcech duchovních. Zajímavé je, že se také zabýval půjčováním peněz. Své dlužníky z kůže nedřel. Museli však podepsat, že když peníze nevrátí, budou vyloučeni z církve. Obecně byl Jan považován za férového, i když poněkud nevýrazného člověka. Dobro totiž na první pohled není často vidět, zvlášť v Čechách.
Události směřující k jeho smrti
Muž, který konflikt vyprovokoval a hodil ho na Pomuka. Jan Jenštejn
Předem je třeba říci, že někteří čeští historici historickou roli Jana Pomuka zpochybňují. A tvrdí, že pokud zemřel, tak vlastně náhodně.
Psal se rok 1392, 2. června, a arcibiskup Jan z Jenštejna pořádá slavnostní hostinu k oslavě položení základního kamene ke stavbě lodi chrámu svatého Víta. Král Václav přijde také. S arcibiskupem Jenštejnem se nemusí a Jenštejn to pochopí jako příležitost si vybít své frustrace. Jenštejn sepíše obžalobu na královy milice, které označí za lháře a zrádce. Václav to pochopí jako osobní útok. K tomu ještě navíc Jenštejn předvolá Zikmunda Hulera před svůj soud. Muže, který patří do královy družiny.
Václav přejde do protiútoku. Setkává se s arcibiskupem na Starém městě ve značně podroušeném stavu. Přikazuje všem, ať se shromáždí v kapitulní síni chrámu svatého Víta. Arcibiskup unikne, ne však Jan z Pomuku, který se dobrovolně dostaví a kterého král začne na Hradě vyslýchat. Snaží se z něj dostat arcibiskupovy plány a místo jeho úkrytu. Jan z Pomuku mu neřekne vůbec nic. Král nechá zavolat kata a dá jej ještě s jedním jeho společníkem mučit. Nakonec je na příkaz krále pálen na bocích až k smrti.
Mučení Jan z Pomuku nepřežije. Jeho mrtvé tělo hodí královy biřici z Karlova mostu do Vltavy.
Boží trest za Václavovu roztaženost
Václav IV. , král, který měl na svědomí smrt Jana i tak trochu vlastně toho druhého Jana
Po jeho potupném „pohřbení“ do Vltavy kupodivu v létě roku 1393 protékalo Vltavou tak málo vody, že se tělo nalezlo. Bylo to chápáno jako Boží trest. Jana z Pomuku poté pohřbili v chrámu svatého Víta. Jeho hrob zůstává od té doby na stejném místě.
Jan z Pomuku ve svatém Vítu setrvával skoro bez povšimnutí až do husitských válek. Když skončily, začalo se povídat, že kdokoliv vstoupí na jeho náhrobní kámen, stihne jej trest. A kvůli tomu byl dokonce ohrazený.
Ohledně zpovědního tajemství jakožto příčiny jeho smrti se zmiňuje legát basilejského koncilu v roce 1433. Co se přesně stalo mezi Václavem a Janem z Pomuku již nelze spolehlivě určit. Jisté je, že se Jan z Pomuku zachoval jako opravdový muž.
Určitě víme také to, že král Václav se do české historie zapsal jako opilec, zatímco Jan z Pomuku jako světec.
Zázraky u jeho hrobky
V roce 1670 vydává jezuita Bohuslav Balbín spis Život blahoslaveného Jana Nepomuckého, který má být jeho obsáhlým životopisem. Zčásti je fikcí, ale je třeba přiznat, že na posvátné úctě k jeho férovému přístupu, který zde není běžný, něco opravdu je.
Zázrakem byly hvězdy, které se měly objevit nad Vltavou v době, kdy byl vhozen do vln. Hvězdy jsou ostatně jeho průvodním rysem na sochách.
Typická socha Jana z Nepomuku, v zákrytu Měsíc
Na světce je pochopitelně tento expert: katolická církev. Takže je pochopitelné, že v rámci jejího kultu se Jan z Pomuku skvěle hodil. Zvlášť v baroku, v období rekatolizace, kdy musela církev napnout všechny své síly. Ještě v sedmnáctém století byl blahoslaven papežem a posléze prohlášen za svatého. Proces ale nebyl tak snadný. Nejdříve byla žádost pražských kanovníků Římem zamítána.
I přesto, že světec po smrti dělal samé zázraky. Zachránil třeba na smrt nemocného ženicha nebo vyléčil jednu jeptišku. Nicméně pomáhal i lidem spravedlivě odsouzeným uniknout trestu, což bylo na pováženou. Alespoň v české lidové „moudrosti“. Tak prý dopomohl jistému kováři z Moravy, který zabil svou ženu, aby utekl z eskorty. Nuže a proto se říkalo:
„Kdo hanby se strachuješ, Jana vroucně vzývej.“
Na Karlově mostě se poprvé objevila světcova socha v roce 1683. Další kolo procesu svatořečení už bylo úspěšné, ale zdlouhavé. Ve chvíli, kdy se komise dostavila do svatého Víta k odkrytí hrobky, vypadl z exhumované světcovy lebky „celý jazyk (mozková tkáň)“. Měl červeně namodralou barvu. Svaly, cévy a nervy byly intaktní. Nikterak porušené.
To vše přesvědčilo papeže Inocence o zázraku a vedlo k Janově blahořečení, ale ještě ne k jeho svatořečení. S jeho tělesnými ostatky se však stal druhý zázrak. Jazyk jako by ožil. Konečně papež Benedikt XIII. jej prohlásil za svatého a stanovil jeho svátek na 16. května.
Podstata a poselství světce Jana Nepomuckého
Hlavní sdělením tohoto světce bylo, že je třeba zachovat tajemství. A zde se spíše pěstuje opak. To, co řeknete přátelům, byť jednomu z nich, se obvykle dozví někdo další a může vám to zkomplikovat život. Schopnost zachovat důvěrná tajemství je podstatou důvěryhodnosti a serióznosti a Jan z Nepomuku je toho symbolem. Je proto důležité, aby Češi tento aspekt ctili. A nepřevraceli ho naruby. Nejedná se o svěření se se špinavým tajemstvím, ale o zachování a podporu důvěry mezi lidmi.
V tomto směru je tento světec pro Čechy velkým mementem a v mnohém nedosažitelnou metou.
Zdroje:
Emanuel Vlček. Jan z Pomuku. 1993. Vesmír.
Název města Pomuk byl později upraven na Nepomuk. Píše se, že z důvodu německé verze in dem Pomuk, ale možná je i varianta, že prostě Jan ne(po)muk.
