Bible je kulturní import z Asie

Bible je produktem Asie, který konzumují převážně Evropané a Američané a potažmo Afričané. Jak je to možné, že někdo vymyslel knihu, která vyhovuje potřebám lidí, kteří od něj žili tisíce kilometrů daleko? Zatímco v lokalitě jejího původu na ní lidé téměř zapomněli.

Na místě kdysi slavného Jeruzalémského chrámu dnes ční muslimský dóm. Obyvatelé Jeruzaléma mají jiné starosti než číst Bibli. Až na určité okrajové ultraortodoxní čtvrti, které se zabývají jen specifickým výsekem Písma svatého. Irák, Írán či Egypt, místa, kde vznikla řada biblických knih, jsou z velké části muslimské. Stejně tak místa, kde působili první křesťanští misionáři. Turecko má jen okrajovou křesťanskou komunitu, až na migranty ze Sýrie.

Nicméně v mnohých evropských a amerických domácnostech zaujímá tato kniha prominentní místo. Jak došlo k takovému mentálnímu přenosu tisíce kilometrů od místa vzniku?

Bible byla napsána na Blízkém východě, tedy zeširoka vzato v regionu Asie. Část z ní byla zhotovená přímo na poušti, Egyptě či na území dnešního Izraele nebo Palestiny, v Babylóně (což je dnešní Irák) a na jiných územích pod správou Římské říše, jako byla Sýrie.

Jak se tedy z těchto území dostalo biblické poselství do širého světa? Může za to křesťanský učedník, apoštol Pavel.

Apoštol Pavel měl původně jméno Saul a zabýval se pronásledováním křesťanů. Na jedné ze svých trestných výprav se mu zjevil Kristus a on své činnosti zanechal. Naopak, svou horlivost, kterou původně dával do pronásledování křesťanů celou vložil do šíření křesťanské zvěsti. Procestoval celý tehdy známý svět.

Dostal se do Turecka, které křížem krážem prošel, ostatně z něho pocházel. Navštívil Sýrii, Kypr, Makedonii a povídá se, že svou životní dráhu ukončil v Římě. Z Evropy Pavel psal dopisy křesťanským sborům, které založil. Jistě také zavítal do Řecka. Na řeckém ostrově Patmos zemřel apoštol Jan a napsal tam poslední biblickou knihu Zjevení.

Z Říma se křesťanství dále šířilo na okolní evropská území. Vzhledem k tomu, že apoštol Pavel činil takový důraz na komunity v Turecku, někdejší Byzanci, bylo ještě před Římem ustanoveno, že první hlavní křesťanské město bude Konstantinopol. Tak se rozhodl první římský císař Konstantin, který tam přesunul své hlavní město.

Řekli jsme si sice, jak se Bible šířila, ale nikoliv proč. V historii bylo mnoho myšlenek, kterým lidé dopřávali sluchu, ale nakonec přeci jenom skončily v propasti nevědomí. Čím tedy Bible tak vyčnívala?

Na tuto otázku dodnes nikdo nepodal uspokojivou odpověď. Co do biblického obsahu, ten je unikátní tím, že vznikal po dobu 1600 let a působí jako jedna sladěná kniha. Rozhodně ne jako sbírka vzájemně se lišících knih. Právě kompatnost biblického textu je jedním z jeho zázračných rysů.

Řada prvních následníků Krista byla ochotna za jeho poselství položit život, což by nasvědčovalo o tom, že jej opravdu znali, minimálně z doslechu, a někteří i osobně. Ježíš Kristus působil jako doslova zázračný učitel. Někteří mu kromě nadpřirozených schopností, léčení a prorokování, přisuzují rovnou vlastnosti samotného Boha.

Evropská civilizace byla v době šíření křesťanství na úrovni pohanských kultů, které měly poměrně jednoduché vyznění. Ve středu jejich pozornosti byla bohyně Matka. Křesťanství překlopilo pozornost lidí k mužskému prvku. Je tedy v podstatě náboženstvím orientálního muže. Stejně pak na něj navazující směr islám, který v tomto směru ještě své působení zdokonalil. Zřejmě v té době již došlo k přesycení ženským prvkem a byla zde potřeba nahradit ho něčím stabilnějším a funkčnějším, což v té době reprezentoval Ježíš Kristus jako Pantocrator - vládce světa.

Bible je tedy kulturní dědictví úplně jiné civilizace než té evropské. Odkaz Orientu, který v evropském kontextu zcela zdomácněl.

Zdroje:

John Barton. A History of the Bible. 2020. Penguin.

Rose Book of Bible & Christian History Time Lines: More Than 6000 Years at a Glance. 2006.  Rose Publishing.