Článek
Milíč byl v Praze významným průkopníkem české i zahraniční reformace. Osobnost, která měla jak lokální tak mezinárodní rozměr. Narodil se v Kroměříži (neznámo kdy) a zemřel ve francouzském Avignonu, sídle tehdejších papežů, v roce 1374.
Pokud máte pocit, že česká reformace začala až s Janem Husem, musím vás opravit.
Reformační hnutí v Čechách za Karla IV.
Pomník Milíčovi v rodné Kroměříži
Již za doby tohoto osvíceného panovníka se církev a společnost dostávaly do vzájemného křížku. A v jeho středu byl právě Milíč. Ale o tom později. Jako první začal kárat české poměry německý kazatel Konrád Waldhauser (zemřel v roce 1369), který do Prahy dorazil na pozvání samotného Karla IV. a kázal v Týnském chrámu.
Milíč, otec české reformace
Pro Alfonse Muchu byl Milíč stežejní postavou českých dějin, zde jeho kazatelna a on na jejím vrcholu
Jeho žezlo coby dvorního pražského kazatele brzy převzal Jan Milíč z Kroměříže, který se kvůli tomu vzdal lukrativního místa notáře v kanceláři Karla IV. i kariéry pražského kanovníka a od roku 1363 se plně věnoval kazatelské a také charitativní činnosti. V určitém údobí oba, Konrád i Milíč, působili paralelně. Narozdíl od Waldhausera byl Milíč mnohem otevřenější a dokázal své posluchače vnitřně obrátit.
Trval na hluboké mravní obnově a na ťip ťop dodržování zákona Božího.
Všichni vládcové, ať duchovní, či světští, kteří nevládnou spravedlivě, nejsou vladaři, nýbrž lupiči!
O Karlu IV. se vyjadřoval jako o Antikristu, který nakazil církev bohatstvím. Karel IV. však nikdy proti Milíčovi přímo nezasáhl. Několikrát ho členové pražské obce obvinili z kacířství a několikrát smetl jeho obvinění ze stolu.
Milíč se stal Husovi vzorem i v tématech kázání. Kritizoval prodej věcí za předražené ceny, kupčení s funkcemi a církevními hodnostmi, nízké mzdy námezdních dělníků a povýšenost ve společnosti.
Věřil v další příchod Krista na tento svět, který podle něj měl porazit Antikrista, jenž je příčinou všech zel a neřestí.
Kázal především česky, ale i latinsky. Dochovala se nám sbírka jeho dvojjazyčných kázání pro univerzitní studenty. Přitom sám žádnou univerzitní hodnost neměl, ani se univerzitním studiím nevěnoval.
Milíč kázal především svým vlastním příkladem. Zřekl se hodnosti pražského kanovníka a všech světských výhod a aby ukázal, že každý se může napravit, pro pražské nevěstky připravil zvláštní ubytovnu, zvanou Jeruzalém. Zde se padlé ženy, zříkajíce se svého řemesla, přeorientovávaly na správnou duchovní cestu.
Milíč vzhledem k častým obviněním ze strany pražských občanů a pražských farářů nakonec stanul v Avignonu před papežským soudem. Ten by jej neodsoudil, ale Milíč už se nestačil vrátit do Prahy, zemřel totiž ve Francii uprostřed svého procesu. V té době byly Janu Husovi tři roky.
Životní peripetie Milíčovy
Karel IV. byl terčem jeho kázání i jeho protektorem. Kdo to dnes na Hradě snese?
O Milíčově narození ani jeho přibližné dataci nevíme zhola nic. Víme jen, že do Prahy přišel z Olomouce. Rozhodně byl velmi osobně talentovaný, nejdříve totiž absolvoval olomouckou katedrální školu a náhle se objevuje, zřejmě na doporučení moravského markraběte, přímo v pražské kanceláři Karla IV. Zde však tráví pouze čtyři a půl roku. Každý jiný člověk zaměřený na světské a církevní výhody by si takové práce cenil a nejspíš by v ní nejraději zůstal až do důchodu. Ne tak Milíč.
Práce v kanceláři dala Milíčovi značný přehled o lidech z takzvané vyšší společnosti. Získal zevrubný vhled do diplomatických jednání a nepochybně Karla i vícekrát doprovázel do ciziny na jeho četná státnická jednání. Na dnešní dobu by se dalo říci, že jeho funkce se, co do významu, podobala hradnímu kancléři. Díky jeho praxi si osvojil i panské způsoby, ale používal je pouze instrumentálně k vyšším duchovním cílům, nikoliv pro svou kariéru, kterou si naopak sám stopnul a zamířil do relativně nižších pater společnosti. Záměrně. Aby z bláta, morální špíny a mravní bídy vytáhl Pražany. U některých se mu to podařilo a u jiných vymstilo.
Dříve než zamířil na pražskou kazatelnu, strávil určité období v pošumavském Horšovském Týně, kde si vyzkoušel kariéru kazatele. Zde také trávil čas v šumavských poustevnách a rozjímal o svém životním poslání.
Kostel sv. Mikuláše dodnes stojí, již v barokní podobě
Jeho cílem se stala kazatelna u sv. Mikuláše na Malé Straně. Na počátku neměl moc posluchačů. Chodilo na něj jen několik Pražanů. Místní se mu smáli pro jeho hanácké nářečí a přeřeky, ale to by nebyl Milíč, aby si z toho něco dělal. Nedal na domluvy svých falešných pražských přátel, aby kázání proto zanechal. Jeho zrak se upínal k jedinému. K naplnění jeho prorocké mise a také úkolu andělského, o kterém později.
Kázal trpělivě, dvakrát denně. Někdy i čtyřikrát až pětkrát! Délka jeho kázání se pohybovala od jedné hodiny až po tři hodiny. Od začátku až do samotného konce držel své posluchače v napětí.
Další osobnost české reformace, jihočeský rodák Matěj z Janova, o jeho příchodu do Prahy říká:
Když přišel do Prahy, praví, do tohoto hlavního a císařského města, které tenkráte bylo velmi hříšné a v duševních věcech takřka jako Babylon, učinil zmužile útok na draka, jejž jako boha ctili, a na velikou kuběnu a na starou matku kuběnství a na červenou nestvůru, jíž předsedala červená kuběna, a bojoval s ní všelikým způsobem tak vytrvale, až nesčíslné množství chybujících jeho horlivostí, jeho vzorným životem dle Kristových přikázání se řídícím, jeho ustavičným vytýkáním a zapřísaháním a jeho buď jen příležitostným anebo schválním naléháním všeho druhu takřka k umdlení přišlo a přemoženo bylo, a konečně hanbou jsouc uchváceno od zřejmých a hrozných nepravostí se odvrátilo. Jak mnohé neřesti a bohaprázdnosti hojně oplývající nepravosti byvše jím kárány minuly, které bez jeho přičinění jistě by byly voláním svým až k nebi pronikly a my stavše se druhou Sodomou, byli bychom zahynuli jako druhá Gomorrha. Ale nyní z milosti Ježíše Krista, zásluhami a namáháním Milíčovým, vrátila se Sodoma zase k své staré hodnosti, a duševně stala se Praha z Babylonu Jerusalémem, oplývajícím slovem Kristovým a učením spasitelným. Neb strašné neřesti, zvláště takové, které se veřejně páchaly, jsou již přemoženy a opustily nás, a na místě jich ozývají se již ctnosti v srdcích učedníků Krista Ježíše, pozvedají hlavu svou a rostou každý den a každou hodinu četněji a mohutněji a Ježíš ukřižovaný dává jim slavného vzmáhání se.
Milíč se stává svědomím Prahy
Zde v Bartolomějské ulici Milíč reformoval mysl pražských žen a mužů
Matěj zde uvádí, že Milíč Prahu z nevěstky babylonské přeměnil na Jeruzalém. Dočasně se mu tento duchovní a sociální zázrak podařil. Tento muž se stal předobrazem sociálních organizací pomáhajících ženám věnujícím se prostituci. Nepodporoval je v jejich neblahé činnosti, ale v jejich životě. Věnoval se jim jako Kristus, který nikoho neodmítal, respektive neodmítal explicitně ty, na které kálela společnost, kterou sám zavrhoval.
Kdyby nebylo nedůvtipných Pražanů, mohla dostat Milíčova mise trvalý i mezinárodní dosah. Protože de facto založil novou církevní kongregaci, která se věnovala lidem na okraji tehdejší společnosti. A právě to mu pražští měšťané a kněží vyčítali. Jinde ve světě to bylo běžné a ve Francii takto vznikla řada církevních společenství jako byly Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, Společnost Marie, Společnost Nejsvětějšího Srdce, Obláti Neposkvrněné Panny Marie a Kongregace svatého Kříže. Ale to mnohem později, až v 19. století. Čímž Milíč předběhl svou dobu o několik století! Nicméně Praha se pro dlouhodobé duchovní projekty neprokázala jako vhodná živná půda.
Paradoxně na místě, kde měl Mílič své školící středisko pro bývalé prostitutky, stála o několik století později budova StB. Bylo tomu v Bartolomějské ulici.
Jedna z bývalých nevěstek Keruše Hofartová odkázala svůj dům na smrtelné posteli právě Milíčovi. Zde Milíč vystavěl útočiště pro bývalé nevěstky. Tehdy pronesl svá památná slova z Apokalypsy:
„Padl Babylón a viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový.“
Mezitím daroval Karel IV. Milíčově spolku pozemek, kde nechal nejprve strhnout starý hampejz. Tady byla rovněž zbudována kaple a dům pro kněze, kde bydlel i Milíč.
V pražském „Jeruzalémě“ se konaly pobožnosti dnem i nocí. Milíč byl při nich osobně přítomen. Byli ustanoveni tři další kněží ke zpovědím a je třeba říci, že byli velmi vytíženi.
O, kolik proléváno tu slzí bez ustání! Jak bičováno se každé noci! Brzy duněla prsa četnými ranami, brzy umdlévala kolena přílišným klečením, brzy vztahovány ruce a pozdvihovány zraky k nebesům. Kdo by byl za onoho času do kaple vešel a to uslyšel, byť měl srdce kamenné, v slzách by se byl rozplynul.
Milíč měl na hříšníky obrovský vliv. Z něj roztál i člověk, který měl srdce z kamene! Milíčův dům byl zároveň i školou pro ostatní kněze. Milíč musel být zároveň jeho fundraiserem a ekonomem. A ještě ze sehnaných peněz rozdával četné almužny!
Právě kritika pražských měšťanů na Milíčovu činnost jej dostala až do Avignonu. Dílo, které měli pražští měšťané i kněží do nebes vynášet, ale oni mu vděční nebyli. A tak přišli jak o Milíče, tak i o jeho dům, jehož činnost byla s jeho smrtí ukončena.
Antikrist a Milíč
Antikrist se svým společníkem Satanem Ďáblem
Kdo jest marný a lehký v mluvení, jest také lehký a marný ve všem životě svém. Právě jako když spatříme, že jazyk vepře jest malomocný, shledáváme, že všecko tělo jest nakaženo.
Bible hovoří na několika místech o Antikristovi, který přijde těsně před Ježíšovým novým příchodem na zemi a bude předcházet jeho zásahu do správy Země. Milíč se tomuto tématu věnoval s nejvyšší horlivostí. Podle jeho výpočtů měl Antikrist přijít v roce 1365 nebo 1367. A teď zbývalo určit, kdo jím bude. Nabízel se přímo samotný císař Karel IV.
Ano, byl to on. Ostatně díky Karlu IV. vůbec existovala Praha, Praha mezinárodní a ne jako pouhý slovanský práh na břehu řeky. To on nechal vystavět ty památky, na které se jezdí dívat lidé z celého světa. Do pražských Záběhlic či Hloubětína (původně Hloupětína) by nikdo ani nepáchl.
A Milíč chápal tu souvislost. Tento panovník odívá do krásy něco, co je zkažené a pokřivené, Prahu! Bude to určitě on! Když ještě k tomu císařské roty vtrhly v roce 1355 do Německa, kde strašně řádily, bylo to už nad slunce jasné.
Milíč jde na kazatelnu a káže proti Karlu IV. a jako prorok Eliáš vztáhne ruku na panovníka a ukáže na Karla:
„Ty jsi ten veliký Antikrist.“
Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi ihned volá po zatčení Milíče. Skandál na Hradě!
Vydírání a šikana panovníka! Ostatní Milíčovi odpůrci jásají, konečně bude od něj pokoj. Teď to fakt přehnal, tohle si král a císař nenechá líbit. Milíč je uvržen do pražského žaláře. Jihočech Vojtěch Raňkův, který působí v roli pražského scholastika, píše posudek. Ten praví:
„Nesluší mi kázání těch opravovati, ježto jsou vnuknuta milostí ducha svátého.“
Karel IV. rozhoduje. Okamžitě nařídí Milíče propustit z žaláře! Sám panovník se kaje. Takový prorocký vliv měl Milíč na Karla IV., který sám napsal v latině svůj životopis a rovněž kázání na téma Desatera. Na jeho duchovní spisek měl nepochybně vliv Milíčův sžíravý a bedlivý duch.
Milíčovo dílo
Jak může se někdo chlubiti, že jest křesťanem, jenž ani nepátrá jak písmo se vztahuje ku Kristu, ani netouží slávy, kterou s Kristem míti si žádá, utrpením dojiti?
V díle O posledním dni Páně Milíč pojednává o soudu a posledních dnech, které mu budou předcházet. O narození Antikrista a jeho vládě. Dílo je prosyceno morálním poučením. Pravověrní sice budou chvíli trpět a mnozí odpadnou, ale ti, kteří vytrvají, budou nakonec triumfovat.
Kolik jest dnes matek, jež nepočestnou okrasou dcery zdobíce a je k tancům a do divadel vodíce, činí z nich nevěstky a cizoložnice, kolik jest také dnes dvorů knížat a pánů, na nichž nalézá se více špíny než v nevěstincích, a kde se chlubí nepravostí svojí nejhorší.
Traktát o Antikristovi. A dále List papeži Urbanu V. Zde Milíč konfrontuje samotnou církev včetně papeže se svým vnuknutím Ducha svatého. Snaží se v něm přesvědčit papeže Urbana o potřebě svolání koncilu a o nutnosti obnovit církev.
Je zajímavé, že právě jeho dílo se jal dokončit Jan Hus. Uspěl jen částečně. Po jeho smrti v Kostnici si jeho myšlenky převzal Martin Luther, kterého však narozdíl od Husa nezradili vlastní krajané.
Jiní škodliví lidé jsou zhýralci, cizoložníci, smilníci, znásilňovatelé panen, sodomité, kteří napouštějí moře světa jedem svého zhýralství, jako činí zmije, která murenu k souložení vyvolává, jak praví sv. Ambrož v Hexaemeronu tak Bible, ač jedovatí, volají a ponoukají duši křesťanskou čili církev k souložení. Na třetím místě jsou lidé lakomí, kteří požívají statky jiných jako krabové. Krab zajisté, jak praví sv. Ambrož, činí úklady rybě mořské, jež slově plž, jehož krví se barví nach. Poněvadž plž má sladké maso a opatřen jest silnou skořápkou, nemůže býti uchopen krabem, ale když otevře vnitřek svůj proti slunci, aby se kochal rozkoší vzduchu, tu krab ze zálohy vrhá naň oblázek či kamének, tak že potom zavříti skořápku nemůže, a tu krab pojídá maso jeho. Tak lakomec, lichvář nemoha zjevně zmocniti se statku bližního, vida, jak se oddává rozkoši a štěstí, vrhá naň kamének tvrdosti své a zatvrzelosti, nemaje s ním žádného soucitu, ale požírá.
O posledním dni Páně je vizionářské varování s mnoha odkazy na knihu Zjevení. Všechna jeho díla jsou prosycena jasností jeho prorockého ducha a záměru. On lidi nekibicoval, ale nabízel jim novou dráhu prosycenou světlem.
Byl to právě Milíč, který dal jiskru plamenu české a mezinárodní reformaci. Zvláště Praha by na něj neměla nikdy zapomenout.
Zdroje:
Kybal Vlastimil, M, Matěj z Janova. Praha, 1905. — M. Matěj z Janova a M. Jakoubek ze Stříbra. Srovnávací kapitola o Antikristu. Český Časopis Historický, XI. Praha, 1905.
https://mus.knihovny.cz/Record/mzk.MZK01-000932403/EVersion#tabnav
