Článek
Ježíše ukřižovali Římané a ne Židé, a ti byli echt pohané. Sice Bible uvádí Římany jako pouhé „oběti“ či nástroje v rukou Boha, který po Ježíši jeho oběť chtěl, ale ve skutečnosti nemá Ježíšova smrt a její interpretace obdobu nikde jinde než ve starobylých pohanských rituálech.
Starý zákon, lidské a zvířecí oběti
Židovský kněz přináší zápalnou obět Jehovovi. Část z ní mohl sníst její obětník.
Ve Starém zákoně jsou Izraelité varováni před tím, aby nenásledovali cestu pohanských národů, především Kananejců, kteří bohu Molochovi obětovali i své děti. A opravdu, četné dětské kosti při vykopávkách v oblastech, kde kananejské kmeny žily, potvrzují jejich obětní místa i praktiky.
Jenomže v případě obětování dětí podle Starého zákona a také Nového se takové praxe nezříká samotný Bůh Jahve či Hospodin.
Ve Starém zákoně nalézáme příběh obětování Izáka, Abrahamova syna, z ruky jeho vlastního otce. To byl Boží požadavek. Půjdeš s Izákem na horu, a když nebude nic tušit, tak ho zabiješ rituálním nožem. Jak to nakonec dopadlo? Abrahama na poslední chvíli zadržel Boží anděl. Vystačil si pak s obětováním nejbližšího zvířete.
Izraelité samotní obětovali pravidelně v chrámu v Jeruzalémě různá zvířata. Jejich obětiny však měli předznačovat obět největší. Měli totiž tak trochu teatrálně přehrávat situaci, kdy Bůh obětuje vlastního syna. Podle Starého zákona totiž celá lidská historie byla připravována na tuto scénu: vraždu a vzkříšení Božího syna.
Interpretace Ježíšovy smrti v Bibli
V pozdní tradici se kolem Ježíšovy smrti tvořily celé pseudomystické legendy, které zvýrazňovaly jeho utrpení
Podle biblických pasáží v Novém zákoně Ježíš svou smrtí zajistil odpuštění lidských hříchů. Byl to jistý kšeft či obchodní dohoda ve prospěch lidstva s nejvyšším Bohem, který takto Ježíš uzavřel, a proto zemřel. Já zemřu, protože jsem dokonalý a čistý, a ty jim odpustíš hříchy.
Podle apoštola Pavla tak Bůh učinil:
...jehož prostřednictvím jsme propuštěni na základě výkupného – jsou nám odpuštěny hříchy.
Jedná se přímo o slovo „výkupné“. Výkupné se platí, když vás někdo unese a vaši příbuzní za vás musí zaplatit určitou částku. V tomto případě to byl Ježíšův život.
Podle Bible se Ježíš stal doslova „usmiřující obětí za hříchy“:
On je usmiřující obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale také za hříchy celého světa.
Bible se tedy otevřeně přiznává ke konceptu oběti. Situace, kdy byl někdo obětován za druhé, je však ryze pohanskou praxí. Třeba Keltové obětovali ve prospěch společenství či jeho významných členů lidské oběti. Pokud byli k dispozici zajatci z konkurenčních kmenů, dedikovali plamenům je. Když ne, tak obětovali ty nejlepší členy kmene.
A to je přesně formát obětiny, která byla křesťany aplikována na Ježíše. Někteří byli interpretací jeho smrti natolik šokováni, že se snažili etický problém Ježíšovy smrti vyřešit tím, že jej odsunuli někam do Indie. Nebo v některých apokryfech se uvádí, že Ježíš svou smrt pouze fixloval.
Ať tak či onak, tento článek se zabývá příběhem Ježíše, jak jej líčí současní křesťané. A jejich příběh smrdí pohanským jmelím a voláním po krvi pohanských bohů.
Předkřesťanský vliv na tématiku Ježíšovy oběti
Osiris, zabitý a následně vzkříšený Bůh
To, že se křesťané snažili později etickým důsledkům svého názoru vyhnout tím, že pasovali Ježíše na Boha, a tím si mysleli, že mají vyřízeno, naopak posunuli Ježíšovu oběť ještě blíže pohanským narativům. Protože pohané, Egypťané i Babyloňané a nakonec i Germáni mají ve svém panteonu řadu bohů a bohyň, kteří byli zabiti či rituálně zavražděni a posléze vstali z mrtvých. Zdá se, že v křesťanském příběhu a hlavně v jeho pozdní interpretaci je více pohanské tématiky než je na první pohled vidět.
Myšlenka, že Ježíšova oběť sdílí rysy s pohanstvím, je tématem dlouhodobých vědeckých diskusí, často zaměřených na koncepty krevního smíření, umírajících a vstávajících bohů a historický kontext raného křesťanství. Můžeme zmínit třeba řeckého Adonise, perského Mithru nebo egyptského Osirise.
Myšlenka, že prolití krve očišťuje hřích komunity, není exkluzivní ani původní biblickou ideou. Naopak je to téma, které nacházíme v řadě starověkých mezopotámských a egyptských tradicích.
Z historie víme, že křesťané převzali řadu pohanských zvyků a nauk do své vlastní teologie. Například datování Vánoc se shoduje se svátky slunovratu. Zástupná oběť Ježíše Krista nese jednoznačné ozvěny pohanských tradic.
Každopádně, pokud z křesťanství vyjmete myšlenku oběti, zbavíte judaismus i pohanství veškerého významu. Lze věřit, že v tom přetrvávajícím motivu krve, smrti a vzkříšení, který se vine jako černá a šarlatová šňůra všemi většími mýty – přes Baldra, Dionýsa, Adonise a také Grál – prostě nic nebylo? Historie lidské mysli jistě lépe sedí pohromadě, pokud předpokládáme, že toto všechno bylo prvním stinným přiblížením něčeho, jehož realita přišla s Kristem – i když v současné době tomuto něčemu nemůžeme plně porozumět.
Není divu, že křesťanství nalezlo jako své první příznivce v Africe právě Egypťany, kteří s nimi cítili ideologické souručenství. Byl to Egypt, kde se utvořila originální odnož koptského křesťanství a kde vznikla svébytná varianta křesťanského mnišství, která se posléze rozšířila dále do Evropy. Mezi zámořské země, které přijaly křesťanství s otevřenou náručí, brzo patřilo Irsko, kolébka keltských rituálů. Keltové totiž v případě Ježíšovy oběti moc dobře věděli, o co jde, z vlastní zkušenosti.
Pokud tedy budete někdy příště stát pod křížem, ať ve volné krajině nebo v kostele, vzpomeňte si, jak je svět propojený navzájem. Podobné smýšlení, jaké panovalo mezi starověkými Izraelci v Palestině, měli i Keltové, kteří třeba sídlili někde ve vaší blízkosti. Svět je opravdu spojitá nádoba, nikdo není příliš daleko od toho druhého. Stejně jako jednotlivé tradice na sebe navazují, i kdyby byly od sebe vzdáleny třeba tisíce kilometrů. Je to fascinující svět, ve kterém žijeme, nemyslíte?
Zdroj:
Bible, pramenné texty.
Ian Steward. Celts. 2025. Princenton.
Michael Collins. History of Christianity 2,000 Years of Faith. 2024.Dorling Kindersley.
