Kde se vzal křesťanský kult mrtvých

Jejich učitel Ježíš zemřel násilnou smrtí. A křesťané toužili po tomtéž. Biskup Ignácius ve 2. století vyjádřil toto přání:

Ignác popisuje své tělo jako „Boží pšenici“ a tím se jeho „maso“ mění v mouku, která má být namleta v mlýně mučednictví a poté upečena v „čistý Kristův chléb“. Pro Ignáce je závěr jasný: dobrovolně zemřít pro Krista se jednoduše rovná býti „pravým Kristovým učedníkem“.

Křesťanský svatý, to není svatý František tiše čekající na holubici - svatého Ducha v zahradě uprostřed kláštera. Ten pravý, to je podle slov Candidy Mossové jiný šálek kávy: „Umírání pro Krista může být spíše ústřední než okrajovou součástí křesťanské zkušenosti.“

Podle křesťanské tradice téměř všichni apoštolové zemřeli krutou mučednickou smrtí. Dá se dokonce říci, že kdo takto nezemřel, byl podezřelý. Tehdy v prvních stoletích křesťanství existovala rovnice: co křesťan - to mučedník.

Pro mnoho křesťanských komunit ve starověkém světě bylo zdrojem veškeré hrdosti si nárokovat umučeného apoštola. A stále je. S odkazem na toho, o kom se říká, že evangelizoval jejich předky, se křesťané v jižní Indii stále nazývají křesťany svatého Tomáše. Věří se, že jeho ostatky se nacházejí v třpytivé bazilice ve městě Čennaí na pobřeží Bengálského zálivu.

Téměř každý koptský kostel od Káhiry po Chicago je zato pojmenován po svatém Markovi.

Podle všeho křesťané ani nemohli čekat nic jiného než pronásledování a utrpení. Ježíš jim to i předpověděl:

V 6. století papež Gregory I. psal biskupovi Eulogiovi z Alexandrie. Chtěl po něm, aby pro něj získal seznamy a příběhy lidí, kteří zemřeli za křesťanskou víru. V té době již byli takoví lidé vzácnou komoditou, protože křesťané již byli součástí tehdejšího společenského a politického establišmentu.

Jednalo se o seznam křesťanských mučedníků z doby císaře Diokleciána (284-305 doba vlády), který horlivě pracoval na jejich „výrobě“. Dal umučit stovky křesťanů včetně slavného sv. Sebestiána. Ještě před Eulogiem, dal dohromady takový seznam církevní historik Eusebius ve třetím a čtvrtém století. Byla to kolekce s názvem Mučedníci Palestiny.

Byl to právě papež Gregory, který do církevního kalendáře vložil denní uctívání světců. Bylo potřeba takový seznam opravdu zaplnit. Vždyť rok má 365 dní!

Anglické slovo relic pochází z latinského podstatného jména reliquiae, které označuje zbytky něčeho, a z příbuzného slovesa relinquere, které znamená „zanechat po sobě“.

Relikvie může být cokoli, co po někom někde zůstalo – od jeho šatů přes knížku až po jeho tělesné pozůstatky jako pramínek vlasů či rovnou kosti. Nejvíce jsou křesťanské relikvie spojovány s Ježíšem. Podle křesťanské tradice vystoupil po své smrti a zmrtvýchstání do nebe. Zůstalo po něm jeho plátno a mučící nástroje. Nejznámějším z těchto posvěcených nástrojů mučení je po kříži trnová koruna.

Koruna v průběhu staletí často měnila majitele, od doby, kdy byla poprvé prohlášena za autentickou relikvii za vlády Konstantina, až do doby, kdy ji král Ludvík IX. Francouzský (1226-1270 doba vlády) získal od Baldvina II., svého bratrance a posledního latinského císaře Konstantinopole.

Ačkoli se Ludvík snažil utajit obchodní stránku transakce, údajně za ní zaplatil 135 000 francouzských livrů. To byla obrovská suma. Podle některých odhadů to bylo třikrát více než tehdejší náklady na stavbu nádherné kaple, kde byla koruna uložena.

Ale i když Ludvík za korunu možná zaplatil více než kdokoli jiný před ním, jeho touha vlastnit relikviáře Ježíšova umučení nebyla v žádném případě novum. Obvykle ostatky po celém světě vyhledávali a střežili knížecí mecenáši. To, co Ludvíka vedlo k tomu, aby si své relikviáře pořídil a štědře zaplatil za ozdobné a architektonické schránky, byla jeho touha vlastnit viditelné ostatky svatého.

Přání si sáhnout na skutečné křesťany , kteří trpěli za svou víru, nebo jen na zemi, na které chodili, byla také jednou z motivací křížových výprav do Svaté země. Jednalo se o sérii papežem schválených výprav za účelem znovuzískání té samé země, na které kdysi stál Ježíš a jeho učedníci.

Mnoho z křesťanských poutníků bylo chudých a domů se často vraceli jen s kamenem, hrstí hlíny nebo třeba palmovou ratolestí jako suvenýrem. Něco jiného byla císařská evropská elita. Ta měla velké týmy lidí, kteří kopali, rozebírali a odváželi ze Svaté země kámen po kameni. Konstantinova matka Helena si nárokovala schodiště, po kterém podle víry Ježíš vystoupil, než ho Pontský Pilát odsoudil k smrti. Nechala poslat „Scala Sancta“ do Říma, kde bylo znovu instalováno v soukromé rodinné kapli s relikviemi. Samotná císařova matka řídila vykopávky na předpokládaném místě Ježíšovy popravy.

Křesťané se tímto magicky snažili převrátit dějiny - starý řád římského světa: navzdory utrpení smrti mučedníci získávali koruny vítězství; navzdory zabití Ježíše dřevěný kříž měl rozkvést ve strom života.

Raní křesťané se scházeli u hrobů mučedníků v katakombách na pohřební hostiny a vzpomínkové obřady a praktikovali zvyk zvaný refrigerium, doslova „občerstvení“. Pro nekřesťany v Římské říši, kteří praktikovali poněkud jiné způsoby péče o bohy, bylo hluboce znepokojivé vidět, jak se úložiště kostí (ať už byly uchovávány kdekoli) proměňují v místa hostin.

Ještě odpudivější pro Římany bylo, když se kult mučednických hrdinů, který se soustředil na hrobky a svatyně, stal kultem ostatků těch samých mučedníků – které mohly být roztříštěny, rozdány a uchovávány v soukromých kaplích v domech bohatých křesťanů.

Být v blízkosti mrtvých bylo dost nechutné, ale dobrovolně se dotýkat jejich ostatků, rozčtvrcovat je a uctívat je, jako by ve vysušené kosti stále žil život?

Takový odpor vůči křesťanskému kultu relikvií nikdy úplně nezmizel. Jak to historik Peter Brown uvádí ve svém klasickém popisu kultu svatých v latinském křesťanství, „běžná zdrženlivost a nepochopení“ ohledně úcty k relikviím stále protéká „naším kulturním krevním oběhem“.

Není divu, protože tento kult není evropské povaze přirozený, zato je zcela integrální součástí různých afrických zombie kultů. Těžko říci, odkud se do křesťanství dostal a jaké měl další příměsy. Jisté je, že dodnes rozděluje křesťany na dvě části - na ty, kteří jej zbožňují, a na ty druhé - kteří jej považují za odpudivý a nemístný.

Kult ostatků svatých měl nepochybně dobrý původní záměr - uctít hrdiny, kteří zemřeli za víru. Postupně se zvrhnul do opulentních hostin a hrátek s kostmi, až přešel do formalizovaných hrobek v kostelích, kam se hrnuly davy jejich vyznavačů.

Co víme jistě je, že s původní biblickou ani Ježíšovou vírou nemá nic společného.

Zdroje:

Petr Brown. The Cult of the Saints. 2014. The University of Chicago Press.

Eusebius: The Church History. 2007. Kregel Academic.