Kde vzal novodobý český stát peníze na své fungování?

Existuje mnoho odpovědí na tuto otázku, ať už věrohodných, konspiračních či vyloženě fantasktních. O zlatu z Ruska, které údajně přivezli legionáři a kterým se tehdejší český ministr financí Alois Rašín odvděčil tím, že jim vzal výsluhy. Tvrdil totiž, že za práci pro vlast se neplatí. Neměl tak docela pravdu. V podstatě neměl pravdu vůbec. Nakonec sám zaplatil cenu nejvyšší - cenu svého vlastního života a stal se prvním novodobým mučedníkem české měny.

Jisté je, že za měnovými reformami stál celý tým lidí, ale jeho jedinou mediální tváří byl Alois Rašín. Svou radikálností si vysloužil u jedněch popularitu, u jiných naprosté opovržení a nakonec kulku do zad.

Jedno víme bezpečně, česká měnová reforma připomíná cestu odvážného líného Honzy za pecí. Stála mnoho ztracených investic a zmařených životních nadějí. Ve finále i více životů než jen ten Rašínův. Takový byl nový český stát, který se zrodil na pošlapaných předpokladech a zničených touhách.

Podívejme se blíže na to, co se opravdu stalo.

Na troskách Rakousko-Uherska se živilo mnoho supů včetně malých ptáčků jarabáčků. Patřili mezi ně i Češi. V Rakousko-Uhersku měli od roku 1892 korunu všichni. Pravda, byla to koruna rakousko-uherská.

Po jeho rozpadu Rakousko zavedlo šilink a Maďarsko nejdříve zachovalo název koruna, který změnilo v roce 1926 na pengő. A jak reagovali Češi? Rozhodli se přeci jenom pro korunu. Podle zákona uvedeného do praxe již 28. října roku 1918 zůstalo v platnosti vše jako dosud - úřady a zákony včetně měny. V oběhu tedy byly staré původní bankovky.

Jenomže jak zabránit tomu, aby náhle někam zmizely? Filiálkám původní banky na našem území bylo hned v listopadu nařízeno vyplácet hotovost pouze na mzdy a platy. To však byla jen předehra pro další kroky.

Alois Rašín zadržel lidem hotovost v březnu 1919 pomocí tajně připravené měnové odluky a kolkování peněz, kdy lidem vzal přibližně třetinu měny jako nucenou státní půjčku.

V únoru roku 1919 armáda a sokolové uzavřeli hranice nového státu tak, aby do země nemohla proudit okolní měna. Rašín vyhlásil povinnost, aby občané mezi 3. a 9. březnem odevzdali své rakousko-uherské bankovky k okolkování. Jinými než těmi okolkovanými nemohli platit. Okolo třetiny oběživa si nechal stát pro sebe jako vynucenou státní půjčku, kterou úročil jedním procentem. Menší hotovost do 300 Kč byla lidem vrácena.

Rašín zařídil i takzvanou půjčku národní svobody. Ta byla vlastně prvním státním dluhem nově vzniklého státu. Vypsaná byla již v listopadu roku 1918. Veřejnost nakonec upsala novému státu své peníze v hodnotě 1 miliardy korun.

Co se posléze stalo s příslibem návratu a zhodnocení jejich peněz? Dluhopisy byly čtyřleté s 4% úrokem. Stát v průběhu 20. let část závazků umořil, ale k definitivnímu vyplacení drobných střadatelů nikdy nedošlo. Naopak v roce 1953 došlo k další reformě, tentokrát té komunistické. Ta pohřbila veškeré naděje obyvatelstva vztahované k původním cenným papírům.

Podle tehdejších zákonů měly být všechny předválečné státní dluhopisy, vázané vklady a staré finanční nároky občanů vůči státu prohlášeny za neplatné a zrušeny bez náhrady.

Peníze, které však původně byly mezi občany, k provozu nového státu nestačily. Stát potřeboval také „kde být“, a proto došlo již v roce 1919 k vyhlášení takzvané pozemkové reformy.

Stát tímto převzal kontrolu nad zemědělskou půdou u majetků s výměrou nad 150 hektarů a veškerou půdou u majetků s výměrou nad 250 hektarů. Šlechta za ní sice dostala jistou náhradu, ale byla to pochopitelně cena, která šla pod její skutečnou hodnotu. Habsburkům byl dokonce podle zákona z roku 1921 zkonfiskován všechen majetek bez náhrady.

Ostatní rody musely za to, co jim zbylo, platit vysoké majetkové daně. V roce 1948 došlo k finální loupeži českého státu za bílého dne, majetek šlechtických rodů byl zkonfiskován bez náhrady.

Otazníků je mnoho. Stačí se ale podívat za nejbližší české hranice. Poláci měli jako svého ministra financí Wladyslawa Grabského. Ten polskou měnu navázal přímo na zlato potažmo švýcarský frank, narozdíl od Čechů, kteří sice dopadli opticky lépe, ale posléze si museli vypít pohár hořkosti, který se s nimi v podstatě táhne až dodnes.

Ostatně Poláci na tom jsou dnes o mnoho ekonomicky lépe než Češi a byli i za socialismu. Na velikost země to svádět nelze, když vezmeme v úvahu, že Češi nejsou rozhodně nejméně početným národem v Evropě.

Poláci však byli odvážnější a zvládli velké hyperinflanční otřesy, to by zřejmě na české straně nešlo. Češi jsou totiž psychicky vázání na hodnotu peněz víc, než na jiné hodnoty, jako je kvalita lidského života.

Mimochodem deflační politika Aloise Rašína tehdy vedla ke krachům mnoha českých podniků, které náhle nebyly schopny konkurence v oblasti exportu. A pochopitelně k masivní nezaměstnanosti ve 20. letech. Hlavně, že měl Rašín „silnou“ korunu na účet lidí a jejich prosperity. Lze spekulovat o tom, zda vůbec chápal širší kontext toho, co vlastně dělá. Účel měny je sloužit společnosti, nikoli sobě samé. Je v tom jakási bazální čertovina, že se Češi tak drží koruny, která jim vládne, ale už neřeší, jaké to pro ně má opravdové dopady.

Navíc bez zahraničních půjček, zejména od tehdejších Spojených států, by si mohl Rašín stejně se svou měnou pouze tapetovat kancelář svého ministerstva.

Na oko dnes taky vypadá vše dobře, ale ve skutečnosti Čechy samotná koruna táhne ke dnu až dodnes. Respektive oni si zvykli na duchovním dnu žít už dávno, tak jim to tak nepřijde. To Slováci jsou chytřejší, zvykli si na euro a nebudou muset procházet tak krušným obdobím, které čeká český stát a jeho občany.

Jinými slovy, korunu byl Čechům čert dlužen. Alois Rašín, autor první české novodobé měnové reformy, to netušil, ale brzy se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Když si někdo zahrává s peklem, nakonec ho schvátí a většinou už nenavrátí.

A co teprve, když se jedná o čertovské peníze?

Zdroje:

Zdeněk Veselý. Dějiny českého státu v dokumentech. 2012. Epocha.

Jaroslav Staněk. Peníze v českých zemích. 1995. P.A.S.

https://edu.ceskatelevize.cz/video/3026-menova-reforma-1953

https://www.ceskatelevize.cz/porady/12362103242-rasin/11709-rasinova-odvazna-menova-odluka-a-reforma/