Kdo napsal Bibli

Jak říká klasik: existují složité otázky, na které jsou velmi špatné - jednoduché odpovědi. Nebudu vás ale dlouho napínat a předem vám řeknu: kdo napsal Bibli vlastně nevíme.

Samotné pasáže Nového zákona se na Pentateuch - prvních pět knih Bible odvolávají ve smyslu: jak napsal Mojžíš. Jenomže to je právě ten problém. Řada formulací v prvních knihách Bible naznačuje, že text byl napsán v Izraeli, kam Mojžíš nikdy nevkročil. Navíc psal by Mojžíš o své vlastní smrti? A máme tu řadu jiných nekonzistencí:

Jak se jmenoval Mojžíšův tchán? V jedné kapitole se jmenuje Reuel (Ex 2,18), ale v další je to Jetro (3,1). Další problémy se zdají být vážnější. Byla žena stvořena současně s mužem (Gn 1) nebo po něm a z jeho žebra (Gn 2)?

V Numeri 14 Bůh nařizuje, že všichni dospělí, kteří opustili Egypt, zemřou na poušti, kromě Káleba. O několik veršů později Bůh znovu říká, že všichni dospělí, kteří opustili Egypt, zemřou na poušti, kromě dvou lidí, tentokrát: jednoho jménem Káleb a druhého jménem Jozue. Opakování a rozpory v textu se zdají být na denním pořádku.

Jestli je charakteristickým znakem jediného autora vnitřní konzistence – zejména kontinuita příběhu – pak Pentateuch selhává na plné čáře. Mohl by kterýkoli jednotlivec napsat takový příběh? Stručně řečeno, odpověď zní ne.

Kdo tedy napsal prvních pět knih „Mojžíšových“? No přeci nevíme. A zřejmě to nikdy nezjistíme. Nemáme totiž stroj času, abychom se mohli vrátit zpět a podívat se na něj či na ty, kteří je dávali dohromady.

Na Pentateuch navazuje kniha Soudců. Někteří bibličtí znalci kladou v něm obsažený text „Píseň Debory“ do 12. století př. n. l. Zdá se, že ji to činí nejstarším biblickým textem.

Ostatně právě ve 12. stol. př. n. l. se poprvé objevují zmínky o Izraeli v mimobiblických textech.

Příběh o hříšném a poté kajícném Davidovi se propsal do populární kultury a začal žít svým vlastním životem. Staletí před Davidovým nástupem na trůn zanechal chetitský král ze starověkého Turecka jménem Chattušilis III. záznam o tom, jak se dostal na trůn.

Jeho zpráva je značně omluvná. Uvádí zde podobný příběh jako Davidův. Závist, kterou vůči němu choval předchozí král, se podobá té Saulově, který Davidovi předcházel. Je evidentní, že tento typ literatury koloval již dávno před Biblí.

Znevažování vlastních předchůdců bylo význačným propagandistickým rysem starověké královské rétoriky. David je ve zprávě představen jako někdo, kdo jen vyčkává bokem na to, až se Saul sám spálí. A nakonec se stane jedním z nejslavnějších izraelských králů.

Kdo Davidův příběh sepsal není jasné. Čím se inspiroval, je už zřejmější.

Prorok Izajáš je podle biblických znalců prvním monoteistickým textem v Bibli.

Kniha vysvětluje, jak izraelský bůh – místní, národní božstvo – najednou ovládá vzdálené říše. Tato teologická zásadní změna se vyznačuje nejen nově nabytým smyslem pro globální politiku, ale také bezprecedentními odvážnými prohlášeními.

Tak třeba ve 43. kapitole: „Přede mnou nebyl stvořen žádný bůh a po něm nebude žádný.“

Nejstarší část knihy Izajáš pochází pravděpodobně z 8. století př. n. l. Pouze část pochází ze 6. století př. n. l., a to od 40. kapitoly. Je zřetelné, že se jedná o spojení dvou textů. V 6. století př. n. l. byl izraelský svět obrácen naruby, a tak byla třeba nová proroctví o novém světovém řádu. Čtenářstvo již dobře vědělo o zprávě z 8. století př. n. l. O více než 2000 let později je Izajáš čten jako jeden souvislý celek, který se týká proroctví o světové budoucnosti.

Jeho třetí část počíná 56. kapitolou. Jsou to řádky o obnově izraelského chrámu.

Autor posledních 11 kapitol knihy Izajáš je prorok, který je frustrován velkolepými sliby z Izajáše č. 2. Cítí nutkání upravit a aktualizovat teologii, aby zohledňovala to, co se kolem něj děje, a je si vědom 2. i 1. Izajáše. Vědci mají tendenci číst tyto kapitoly jako náležející třetímu prorokovi: Třetímu Izajášovi.

Co je vidět na tomto příkladě? Že i samotná jedna jediná biblická kniha může mít několik autorů. Takové závěry se ale neobejdou bez detailních znalostí z oblasti historie, religionistiky, sémiotiky a archeologie.

Matoušovo evangelium začíná Ježíšovým rodokmenem a poté se věnuje popisu Ježíšova narození. Byl Matouš přítomen u Ježíšova narození? Možná o tom nějak slyšel – ale některé části příběhu se zdají být privátní, například to, co anděl řekl Josefovi ve snu (Mt 1,20–21).

Matouše v ději nalézáme až v 9. kapitole: „Když Ježíš šel, uviděl muže jménem Matouš, jak sedí na celnici, a řekl mu: ‚Pojď za mnou.‘ Vstal a šel za ním“ (Mt 9,9). Pokud by Matouš, výběrčí daní, byl skutečně autorem Matoušem, člověk by si myslel, že by řekl: „Když Ježíš šel, uviděl mě, jak sedím na celnici.“ Přemýšlejte o tom, až budete text číst.

Markovo evangelium má méně takových textových úskalí, částečně proto, že začíná Ježíšovým křtem. Několik pasáží však působí, jako by se jednalo pisatele - jasnovidce. Kniha čtenářům říká, co některým postavám běželo v hlavě, ale nevyslovily to nahlas (Marek 2:6–7). Píše, co si myslel Herodes, když slyšel o Ježíšových zázracích (Marek 6:16). Dokonce podrobně popisuje, co se odehrálo, když Ježíš soukromě vzal Petra, Jakuba a Jana na horu, doplněno dialogem – ale také říká, že Petr, Jakub a Jan o tom, co se stalo, nikomu neřekli (Marek 9:2–10).

Jistě, věřící mohou namítnout, že evangelia byla inspirována Bohem. Ostatně to Nový zákon tvrdí. Ale pozor - inspirace není totéž co diktát. Takže problém „utajených informací“ zůstává a jsme zpět u beletristického typu vyprávění.

Matouš a Marek se i přes to, že se řadí mezi synoptická - podobná evangelia, v několika ohledech liší. Například verš v Matoušovi, kde je Matouš sám představen jako výběrčí daní, kterého Ježíš nachází na cestě, je také v Markovi – ale s jedním klíčovým rozdílem:

„Když šel, uviděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí na celnici, a řekl mu: ‚Pojď za mnou.‘ Vstal a šel za ním“ (Marek 2:14). Pokud by Matouš a Marek byli oba v Ježíšově doprovodu a byli oba očitými svědky všech stejných věcí, nejspíš by znali navzájem svá jména. Marek prý byl společníkem apoštola Pavla. Ani jeden však přímo Ježíše neznal do doby, kdy působil s dvanácti apoštoly. Tak se nám to pěkně zamotává.

K tomu se přidává Lukášovo evangelium, kde se objevují stejné problémy. Má však také zajímavý úvod, který může badatelům mnohé napovědět o tom, jak byla evangelia pravděpodobně napsána:

Autor sám netvrdí, že je očitým svědkem. Odvolává se však na jakési očité svědky, kteří mu informace předali. Problematika „očitého svědka“ je hodně řešena v kriminalistice. Lidé, kteří viděli nějakou událost, ji zpravidla popisují jinak než ti druzí, kteří stáli vedle nich. A už vůbec po několika letech. Paměť mnohých je zkrátka ovlivněna mnohými faktory. A proto se do evangelií dostala řada příměsí a uvnitř nich samotných je řada rozporů.

V Lukášovi se tak slavné Kázání na hoře, kterou Matouš popisuje jako na hoře, odehrává na rovině. (Lukáš 6:17).

Další problém je jazyk. Evangelia jsou zapsána v řečtině, zatímco Ježíš a jeho učedníci mluvili aramejsky. Kdo se někdy věnoval profesionálně překladatelství ví, že je to velký oříšek - převádět výrazy a idiomy z jednoho jazykového světa do druhého. Pokud bychom tvrdili, že v řečtině napsali evangelia přímo bezprostřední Ježíšovi apoštolové či učedníci, předpokládalo by to jejich vyšší vzdělání. A vzhledem k tomu, že Ježíš vybíral své apoštoly mezi rybáři a řemeslníky, by to ani nebylo možné. Lukáš byl však lékařem, ale ten nebyl Ježíšovým přímým učedníkem.

Máme zde řadu indicií, že evangelia následovala až po Pavlových spisech, které psal asi 20 let po údajné Ježíšově smrti. Nejspíš vznikla v druhé polovině prvního století. Žádná z evangelijních knih původně neměla název. K udělování názvu a přisuzování těchto biografií postavám Matouše, Marka a Lukáše došlo zřejmě v průběhu 2. století. Církevní otec Irenaeus již prohlásil tato evangelia za díla těchto autorů.

Skuteční autoři zmizeli v nenávratnu. Literárně jsou evangelia mimořádně zajímavá a je vidět, že si někdo dal opravdu záležet na jejich kompozici. Každé z nich vzniklo s unikátním propagandistickým záměrem. Matouš je znepokojen hebrejským pozadím Ježíše. Marek se na něj zaměřuje jako na syna Božího. Lukáš zobrazuje Ježíše jako proroka pro všechny. Synoptická se nazývají evangelia kvůli podobnosti. Synoptikos znamená doslova: „vidět společně“.

Opravdu, 80 % Markova děje se nachází v podstatě doslovně v Matoušově evangeliu, zato přibližně 65 % Markova evangelia se nachází rovněž v Lukášově evangeliu. Asi 24 % Matoušova a Lukášova evangelia je vzájemně paralelních, ale nenachází se v Markově evangeliu. Současné porozumění odborníků na biblický text říká, že původním zdrojem ostatních evangelií byl Marek.

Co tedy lze uzavřít z uvedených příkladů? Autoři Bible jsou značné mystérium.

Zdroje:

Collins, John. Introduction to the Hebrew Bible. 2018. Fortress.

Baden, Joel. The Composition of the Pentateuch. 2012.  Yale University Press.

Noth, Martin. The Deuteronomistic History. 1981. JSOT.

Sommer, Benjamin. A Prophet Reads Scripture. 1998. Stanford University Press.

Goodacre, Mark. The Synoptic Problem. 2001. Sheffield Academic.

Kloppenborg, John. The Earliest Gospel. 2008. Westminster John Knox.