Prokletí přemyslovského rodu: stíhala členy rodu dědičná kletba?

Jsou různé panovnické rody. Některé mají štěstí, druhé smůlu. A Přemyslovci měli zvlášť podivně tragický osud. Čím to bylo není zřejmé, ale vypadá to, jako by je stíhala nějaká podivná rodinná kletba. Možná to bylo jen tím, že od úplného počátku byli Češi samotní: experti na to, jak škodit sami sobě. A to se projevilo i na Přemyslovcích.

Ti vládli českým zemím 430 let. Za tu dobu se jich ve vedoucích pozicích - knížat nebo králů vystřídalo na 34.

Přemyslovci vládli českým zemím několik staletí. To vůbec není špatný výsledek. Ale. Začátek jejich panství se píše Bořivojem 1. od roku 872 a končí v roce 1306, kdy byl zavražděn poslední člen královského rodu Václav III. v 16. letech. Nedá se říci, že by Přemyslovci byli nějací druhořadí panovníci. Za období své vlády se vypracovali z vazalů Východofranské říše na poměrně nezávislé panovníky středoevropského státu. Ale nakonec museli zcela mimo svou kontrolu předat žezlo jiným. Podívejme se blíže na tragický osud tohoto rodu a z níže uvedeného nejspíše vyplývá, že Přemyslovci rozhodně neměli na růžích ustláno.

A propo, členové rodu se až na výjimky dožívali poměrně nízkého věku. Sice bylo ve středověku jistým územ, že vzhledem k hygienickým a stravovacím poměrům to nebylo nic moc pro všechny, panovníci samozřejmě měli svá privilegia. Přesná průměrná věková hodnota se pro všechny Přemyslovce těžko určuje, ale jednoznačně se pohybovala spíše v nižší střední věkové kategorii. Příčku snižují také časté politicky motivované vraždy. Někdy uvnitř vlastní rodiny.

Než se ale dostaneme k analýze řádné dávky přemyslovské smůly, zapřemýšlejme trochu o tom, kde si ji nabrali? Není třeba možné, že vítr foukal z ruských dálav? Víme, že bráno od nepaměti se kontakty s Ruskem vyplatily málokomu. A Přemyslovcům tuplem.

V Nestorově letopisu z roku 980 se dozvídáme o tom, že mezi manželkami kyjevského knížete Vladimíra I. byly dvě Češky. První sňatky pražských Přemyslovců s Rurikovci se datují z doby 2. poloviny 11. století.

Z druhé strany rodu - z moravské větvě se také jedná o značné sepětí s Ruskem. Je pravděpodobné, že měl ruskou manželku i Eufemiin syn Svatopluk. Ruská knížata si běžně brala manželky z moravského prostředí. Poslední moravský kníže Vratislav si vzal manželku, která pocházela z Kyjevské Rusi.

Historik František Dvorník dokonce považoval Poláky a Čechy za národy, které mohly zprostředkovat celou evropskou kulturu ruským knížectvím, které se v politické mapě světa poněkud neorientovaly. Jednou se totiž přikláněla k Východu jindy k Západu.

Jisté je, že určitá forma spirituality a kulturní výměna byla mezi Ruskem a přemyslovským státem i navzdory vzdálenosti běžná a v Čechách i na Moravě ulpěla. Jakou roli to hrálo v oslabení roli Přemyslovců je otazník, jisté však je, že destabilizační sklony měli ruští panovníci odevždy. A prsty měli dlouhé tehdy i dnes. Nejspíše si role vzájemných vztahů Ruska a raného českého státu zasluhuje zevrubnější analýzu. Ale na tu si musíme ještě počkat.

Věnujme se nyní místním údajům z přemyslovské rodinné historie.

Co posedlo Boleslava a přimělo jej k zoufalé vraždě jeho bratra Václava? A to ještě k tomu před posvátným místem - kostelem? To už se nedozvíme. Víme však, že poté se Boleslav snažil kát a založil po svém brutálním činu několik kostelů. To už Václavovi však nebylo nic platné.

Ovšem Boleslav I. je zakladatelem českého státu, namísto jeho bratra Václava, kterého tímto z jeho místa vyšoupl. Zdá se, jako by mu vražda bratra Václava svědčila. Jeho další úspěchy svádí k úvaze, jestli se nejednalo o takzvanou smlouvu s ďáblem. Byl sv. Václav záměrnou obětí v rámci nějakého temného rituálu? Je to možné. Ostatně krvavé pohanské rituály ještě z paměti tehdejších lidí úplně nevymizely. Doteď archeologové nacházejí třeba na úpatí výstavby silnic četné kostry dospělých i dětí. Naposledy to bylo v jižních Čechách, spekuluje se, že to byly rituální oběti ve prospěch domácností, a to z vlastní rodiny!

Boleslavovi se totiž po Václavově smrti nápadně dobře dařilo. Upevnil centrální moc, vybudoval síť hradů, zavedl první stříbrnou měnu a učinil z Čech de facto středoevropskou mocnost.

Zbývá otázka: za jakou to bylo cenu? Za cenu poškození vlastní rodiny: vraždy vlastního bratra. Ale Přemyslovci vlastně krvavě začali jako celek: vyvražděním Slavníkovců. O nichž se spekuluje, že byli jejich příbuzní. Použili k tomu Vršovce, které rovněž později sami nechali vyvraždit. Nejsou to zrovna šťastné začátky, nemyslíte?

Přemysl Otakar I. by vlastně ani do řady přemyslovských panovníků patřit neměl. Podle starešinského práva měl na knížecí stolec usednout někdo úplně jiný. Jeho otec ostatně jako svého následníka vybral jiného člena přemyslovské dynastie, ale taky jeho volba zrovna nepadla na nejstaršího z rodu. Přemysl strávil značnou část svého života bojem o moc ve vlastní rodině. Nakonec pochopil, že na své rodinné kořeny se spolehnout nemůže, jediné co mohl udělat bylo je prostě využít. Což nakonec učinil a díky tomu se stal klíčovým přemyslovským panovníkem.

Z přemyslovského knížectví učinil dědičné království a upevnil český stát. Díky jeho vlivu a Zlaté bule sicilské (1212) zajistil královský titul pro sebe i své nástupce. S českým státem tak musela Svatá říše římská na politické mapě Evropy nevyhnutelně počítat. Přesto Přemysl Otakar I. rozhodně nebyl šťastný. Mnohdy se cítil jako bezdomovec a psanec a část svého života strávil na útěku.

Zdá se, že přemyslovská rodina a její členové měli dost svých starostí sami se sebou na to, aby se dokázali vzájemně podpořit. Něco, nějaká duchovní síla, přemyslovský rod trvale rozkládala. Někteří tvrdí, že to byly slabé nervy díky narušené genetické výbavě, jiní, že to byla opozice uvnitř českého státu - šlechta. Ostatní zase svalují vinu na cizince, především německé panovníky. Může to však být ještě něco jiného. Daleko zlověstnějšího, ale nespekulujme příliš.

Další slavný Přemyslovec skončil velmi neslavně, i když žil jako opravdový král, a u něj bylo evidentní, že mu jeho okolí rozhodně nepřálo šťastný osud.

Spekuluje se, že ho opustili vlastní zbrojnoši nebo jej do léčky vlákala česká šlechta. Ať tak či onak, zákulisních jednání českého rodu Rožmberků s Rakušany bylo před nešťastným finále na Moravském poli dost a dost. Mohla to být pravda.

Taky jej mohl nešťastně zasáhnout jeden z otrávených šípů asijských lučištníků Kumánů, kteří sloužili v Habsburkově vojsku. Možná. Ale jisté je jedno: Přemysl Otakar II. byl asi poslední přemyslovský rytíř. Člověk s velkou vervou a ochotou se za věc poprat. Co mu nakonec z jeho cti zbylo? Ani důstojný pohřeb neměl, jeho mrtvolu Rakušané odmítali vydat. Nakonec se tak stalo a spočívá v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, ale měl to všechno zapotřebí?

Bez Přemysla Otakara II. by zde neexistovaly desítky známých českých měst jako jsou: České Budějovice, Písek, Kolín nebo bezpočet hradů jako je Bezděz či Špilberk. Přemysl ovládl územní celky ve vzdálených Korutanech, Kraňsku a samozřejmě ve Štýrsku a Rakousích. Rovněž maximalizoval potenciál českého nerostného bohatství. Místní stříbrné doly využil k financování početné armády. Nakonec stačilo jen málo a stal by se římským císařem. Ale hvězdy tomu nechtěly. Nebo se možná zase projevila rodinná zátěž? Stará říšská šlechta mu samozřejmě byla v patách, ale vše se mohlo odehrát jinak, kdyby nebyli Přemyslovci tak rodově zatíženi.

Porovnejte si je s Habsburky, až na několik jejich původních členů rodu nebyli Habsburkové žádnými rytíři ani velkými mysliteli či stratégy. Těžili v podstatě často jen z toho, že v jejich okolí se geopolitickou gravitací změnila situace. Ani vůči sobě navzájem se nechovali zrovna laskavě. Když se jeden z nich rozhodl, že bude táhnout na Vídeň, kde v tu dobu pobýval jeho bratr v Hofburgu, vyčkal ten druhý ve vídeňském sídle až ten, co na něj dorážel, onemocní a zemře. Což se také stalo. Poněkud trapná rodinka to byli ti Habsburkové

Habsburské politické metody rozhodně nebyly nijak geniální a jejich rodinný potenciál byl, jak víme nejen z jejich předsunuté brady, poněkud narušený. Ale přesto nakonec nahradili agilní Přemyslovce. Zbývá otázka, proč vlastně takoví chabrusové nakonec ovládli celé české území a tyli z plodů, které zasadili jiní. Jiné vysvětlení než rodinná kletba Přemyslovců mě nenapadá. Nebo ještě jedna možnost, ale ta se vám rozhodně nebude líbit: Češi jim záviděli úspěch a tak udělali vše pro to, aby si sami pod sebou podřízli větev. Takových příkladů z minulosti i dneška vidíme na stovky.

Jmenovec sv. Václava, Václav v pořadí II., umírá brzo ve 33 letech. Neměl to chudák lehké, i přes jeho očividně velké úspěchy bývá obviňován z několika vražd, případně s nimi bývá spojován, a to ze skonu:

Rudolfa Habsburského, Jindřicha IV. Vratislavského, Ladislava V. Uherského, Přemysla Velkopolského, Albrechta Habsburského, Guty Habsburské, dokonce i své sestry Anežky Přemyslovny a zjevného zabití Záviše z Falkenštejna. V posledním případě se jedná o justiční vraždu či o geniální tah. Záleží na interpretaci.

Přesto nebo právě proto dokázal mnohé. Byl jedním z nejúspěšnějších členů přemyslovského rodu. Proměnil Čechy v evropskou velmoc díky úspěšné diplomacii a nastartování české ekonomiky. Zavedl „evropskou“ měnu: pražský groš, razil stříbro, získal polskou a uherskou korunu.

Nakonec umřel na tuberkulózu díky oslabenému imunitnímu systému. Ještě předtím na něj pravděpodobně nalehla tíha atmosféry těžkého obvinění z mnoha podezřelých úmrtí. Přitom není jasné, jestli v nich vůbec hrál nějakou roli. Nejspíš na sebe negativním smýšlením přitahoval zlé duchy, a proto nakonec zemřel předčasně vyčerpáním v boji se svými vnitřními démony.

Václav III. (1289–1306), poslední český král z rodu Přemyslovců, za svou velmi krátkou vládu (1305–1306) nestihl realizovat téměř nic. Původně chtěl uskutečnit rozsáhlé reformy. Nestalo se tak. Byla to ekonomická přestavba království, jiný systém výběru daní, omezení vlivu české šlechty. A vůbec posílení královské autority. Za tímto účelem plánoval vojenskou trestnou výpravu do Polska. Nicméně anonymní vrah jeho životní běh zastavil. Každý jiný by mohl mít na jeho místě nějaké strážné anděly, ale Václav je neměl. Nebo měli zrovna na práci něco či někoho jiného.

Každopádně k podlé vraždě došlo v domě katolického děkana Budislava v Olomouci. Přála si vraždu katolická církev? Byla domluvená s tehdejšími církevními spojenci - Habsburky? Někteří kronikáři za vraha označují durynského rytíře Konráda z Botenštejna. Jiní jeho úlohu zpochybňují. Anebo měla ve vraždě prsty česká šlechta, kterou Václav plánoval odsunout na vedlejší kolej?

Ať tak či onak, vyhasl mladý život a s ním celý přemyslovský rod po meči. Podobně jako později skončili neslavně Rožmberkové s Petrem Vokem (údajným velkým milovníkem).

Nejspíš se tak nějak vyčerpala vitalita českého královského genofondu nebo se jednalo o táhlou temnou kletbu? Co my víme, každopádně tato záhada zůstala dosud nevyřešena.

Zdroje:

Bláhová a Fiala. Kosmova kronika česká. 1972. Praha: Svoboda.

Bláhová a Fiala. Pokračovatelé Kosmovi. 1974. Praha: Svoboda.

Václav Novotný. České dějiny. 1912 a přetisk 1937.Jan Laichter.

Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička. Přemyslovci, budování českého státu. 2009. NLN.

Martin Wihoda. Morava v době knížecí 906–1197. 2010. NLN.

Josef Žemlička. Čechy v době knížecí. 1997. NLN.

Zdeněk Fiala. Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995–1310. 1975. Svoboda.