Egyptománie: proč jsou lidé fascinováni Egyptem

Češi jezdí do Egypta jako domů. A není divu. Je řada věcí, které jsou pro ně tak nějak familiérní v místě, které se kupodivu nalézá více než 2500 km vzdušnou čarou. Známý český egyptolog Miroslav Bárta se přiznal ke své zálibě hledat staré věci v kontejnerech či přímo v odpadkových koších. Náklonnost, kterou možná získal díky svému archeologickému výzkumu v egyptské poušti. Korunou toho všeho bylo, že na pražském Staroměstském náměstí měla stát, podržte se: egyptská pyramida!

Češi mají však jedny z nejproslulejších egyptologů na světě, což by svědčilo o velkém kulturním obdivu a průniku mezi oběma kulturami. Za všechny mohu vzpomenou nestory české egyptologie Františka Lexu a Zbyňka Žábu.

Řada lidí obdivuje schopnosti egyptské civilizace přežít po několik tisíc let. Píši se ódy na egyptskou filozofii. Renesanční evropská selanka Egypt doslova „žrala po hrstech“. A tím doslova je míněno opravdu ve skutečnosti. Takzvaná lepší společnost se pro zábavu účastnila veřejných pitev pašovaných mumií a živila se práškem z namletých egyptských mrtvol.

Evropská i americká velkoměsta jsou posetá obelisky, které vypadají, jako by vypadly z káhirských ulic. Jak to tedy vše je ve skutečnosti?

Jsou různé druhy civilizací. Antropologové a etnologové mají své přísné vědecké kategorie. Není vůbec snadné jakkoliv nějakou kulturu etnograficky zařadit. Má to opravdu velká úskalí. Vezměme třeba Itálii, kolébku umění. Jenomže jakého umění? Většina známých italských umělců jako byl Michelangelo či Raffael jednoduše postupovali podle šablon, podle nichž replikovali to stejné umění stále dokola. Bylo to dokonale provedené, ale statické. Pokud chceme chápat umění jako ekvivalent stojaté brčálové vody, budiž Itálie jeho kolébkou. Když chceme chápat umění jako synonymum pro originalitu a čerstvost mysli, musíme se obrátit jinam.

V tomto ohledu měl Egypt dvě tváře. Jednu svou vlastní - lokální - a to byla pasivní zemědělská společnost, ta druhá byly aktivní sakrální importy ze zahraničí. Vezměme si to podle příměru z oblasti umění. Má Itálie nárok si osobovat Leonarda da Vinciho? Nemá, ani podle původu. Jeho matka byla kavkazská otrokyně. On sám měl ve Florencii - předpokládané mekce umění - jen peklo. Lidé se mu vysmívali za to, jak chodil oblékaný - vskutku originálně, a italská inkvizice si na něj proto brousila drápy. A tak emigroval do Francie. Zde tvořil a také zemřel na zámku v Ambois. Byl tedy italským nebo francouzským umělcem? A je to vůbec důležité?

Z určitého pohledu jistě. Egyptská kultura totiž stála na dvou pilířích. Na jednom vlastním, na druhém cizím: na Nilu a náboženských představách.

Nil, to byla geografická konstanta. Náboženství, to přišlo do Egypta z Mezopotámie a jiných částí Afriky. Když bylo dost vody a povodně, byl přebytek. Když bylo sucho, byl hladomor. Ve chvíli, kdy nefungoval Nil, přestala platit i pravidla egyptského náboženství.

Podívejme se však na ten druhý: náboženský pilíř.

Nejdůležitější egyptskou bohyní byla Ma'at. Nejpodstatnější ve smyslu udržování řádu. Protože to byla bohyně spravednosti a harmonie. Uspořádávala hvězdy na obloze a řídila čas. Ma'at ztělesňovala princip ma'at (konzistence), který byl klíčový pro společnost starověkého Egypta. Jinak by se egyptská společnost rozpadla. Rovnováha byla křehká. Závisela na přírodních silách.

Lidé jsou zpravidla přitahování něčím, co je jim podobné, a nepůsobí to u nich žádnou kognitivní disonanci*. Na kultury, které byly zvyklé, že jim „příroda takzvaně nasypala“ , působí ta egyptská jako jejich starší brácha. Podobně na tom je třeba země jako Česko. Bez kvality a množství místních přírodních zdrojů by Češi rozhodně vypadali jinak.

Pak je tu další aspekt, řekněme ten terapeutický. Pro lidi, kteří jsou uhnáni stresem dnešní doby je Egypt příležitost si jen tak ve stínu odpočinout a vymáchat se v o trochu větší louži než doma.

Egyptské lékařství bylo českému i mezinárodnímu čtenáři představeno v knize od Mika Waltariho Egypťan Sinuhet. Zde sledujeme osudy jednoho z královských lékařů. Lékař, to bylo tehdy synonymum pro mága. Nemoci byly považovány za symptom magického prokletí. Egyptští lékaři museli zvládat poměrně komplikované magické procedury, které měly směřovat k vyléčení jejich „posedlých“ pacientů.

I když se tehdy, a až do konce 19. století, nevědělo nic o bakteriích a virech, egyptští lékaři kladli velký důraz na čistotu a hygienu svých rukou. Obecně se Egypťané velmi věnovali osobní hygieně. A také krášlení. Ženy měly očividně dost času na to, aby se činily objektem krásy prostřednictvím důmyslných make-upů a různých módních trendů v oblékání. Ostatně ženy měly sice na starost domácnost, ale to mohly ty šťastnější přenechat svým otrokům a otrokyním. Nakonec to byly ženy, které dominovaly egyptské kultuře. I když funkce nejvyššího vládce - faraona- byla až na výjimky rezervována pouze pro muže.

Pokud bychom se přenesli do tehdejší doby a stáli kdesi před statickým symbolem pyramidy jakožto gigantické přerostlé hrobky faraónských ambicí, kromě větru prosyceného saharským pískem byste se ocitli v situaci mimo čas a prostor. A to je právě ten „léčivý“ efekt, který slouží jako balzám na nervy neurotických lidí.

Egypt se stal předmětem zájmu nikoliv až v době renesance případně Napoleonských výprav na Dálný východ. Naopak, stalo se tak již v době starověkého Řecka a Říma. Obě velmoci měly tehdy Egypt pod palcem a umělecká či náboženská inspirace se z Egypta přesouvala do oblasti evropské kulturní dikce.

Thovt pokrývá poměrně dost atributů života. Je bohem psaní, magie, moudrosti a měsíce. Je jedním z nejdůležitějších bohů starověkého Egypta. Říká se o něm, že se sám stvořil nebo se zrodil ze semene Hora z čela Seta.

Je podobně jako Ma'at božstvem duchovní rovnováhy a stability. Ma'at je proto někdy vnímána jako jeho manželka.

Vzestup Thovta začal v Dolním starověkém Egyptě, kde byl představován jako sedící pavián s lunárním diskem nad hlavou nebo bez něj. Byl klientským božstvem písařů a říkalo se, že písaři vylévali jednu kapku inkoustu na Thovtovu počest těsně předtím, než začali svou každodenní práci.

Původ jeho jména je egyptské jméno Djehuty, které znamená „Ten, kdo je jako ibis“. Ibis byl ve starověkém Egyptě posvátný pták a také slavný rodinný mazlíček, spojovaný s věděním. Měl pod palcem město Hermopolis. Takto byl pojmenován právě kvůli řeckému spojení Thovta s řeckým božstvem Hermem a pro Řeky byl Thovt Hermes Trimegistus (Thovt Třikrát Veliký, obvykle uváděn jako „Třikrát Veliký, Veliký“). Byl také označován jako „Pán Ma'at“, „Pán Božských slov“.

Panují i legendy o tom, že vychoval samotnou Ma'at, ženské božstvo spravedlnosti. Byl zodpovědný za formulaci a vymáhání jejích zákonů. Mohl být v této funkci buď ohleduplným mírotvůrcem nebo bezohledným katem. Záleželo na jeho libovůli. Vzhledem k hluboce spirituálního podkladu bývá představován jako zakladatel práva, magie, filozofie, náboženské víry a písma. Řekové k němu vzhlíželi jako ke zdroji veškerého poznání na zemi i na nebi.

Důležitý však byl i pro samotné egyptské bohy jako byl nejvyšší bůh Re. Ten jej pověřil k tomu, aby mu pravidelně nacházel jeho dceru ve vzdálených zemích, kam utíkala před svým všetečným božským otcem. Právě jeho podoby paviána naznačují, že často svého úkolu dosáhl lstí.

Thovt byl také zodpovědný za zrození minimálně pěti egyptských bohů. Každý spisovatel v tehdejším egyptském světě považoval Thovta za svého garanta. Podle legendy práci písařů schválil osobně Thovt, který dal bohyni Sešat povolení, ať je umístí do své věčné knihovny a uchová je i v pozemských knihovnách. Myšlenka, že psaní dělá autora nesmrtelným, pochází z Egypta.

Když už jsme u těch knihoven a nesmrtelnosti autorů. Česká republika má zřejmě největší koncentraci knihoven na počet obyvatel na světě. Je jich celých 6100. Nicméně nutno přiznat, že knihám to možná svědčí, ale samotným autorům zas tolik ne. Když si totiž lidé vaši knihu nekoupí, ale jdou si ji půjčit, budou nakonec vděční státu za knihovny, autorům za jejich konkrétní práci už méně. Jak známo, že věcí, které mají lidé zdarma, si váží méně než těch, za které musí platit. V Egyptě to bylo bohužel podobné, většina tehdejších autorů a umělců byla zcela anonymizována a pracovala ve službách státního molochu.

Thovt však má svou prestiž i mimo knihovnické prostředí. Je uznáván jako klíčová duchovní entita moderní spirituality. Kromě těch, kteří ho uctívají v komunitách New Age, Wiccanu nebo neopohanství, je jedním z nejvíce uznávaných egyptských božstev v populární kultuře.

Mýtus o vzkříšení Osirise je tak nápadný, že některé autory inspiroval k jeho srovnání s tím Ježíšovým. Někteří dokonce naznačovali, že samotná evangelijní zpráva o Ježíšově vzkříšení je v podstatě jen přepsaným egyptským mýtem.

Jak tomu tehdy vlastně v legendě bylo?

Osiris byl mrtvý, ale Isis věděla, že ho dokáže přivést zpět k životu. Požádala svou sestru Nefthyd, aby hlídala tělo a chránila ho před Setem, zatímco ona půjde sbírat bylinky na lektvary. Set mezitím slyšel, že se jeho bratr vrátil a snaží se ho najít. Našel Nefthyd a zmanipuloval ji, aby mu řekla, kde je tělo ukryto. Pak šel, rozsekal Osirise na kusy a rozházel části těla po zemi a do Nilu. Když se Isis vrátila, s hrůzou zjistila, že tělo jejího manžela chybí. Nefthyd jí řekla, jak byla oklamána a co Set Osirisovi udělal.

Dvě sestry se vydaly hledat tělo. Znovu jej sestavili, až na penis, který sežrala ryba. Isis použila své magické formule a přivedla ho k životu. Osiris povstal, ale už nemohl vládnout mezi živými, protože nebyl celý. Sestoupil tedy do podsvětí - Hádu a vládl tam jako Pán mrtvých. O Ježíšovi se říká, že po své smrti sestoupil do Hádu, aby kázal mrtvým.

Není pochyb o tom, že uctívání Isis mělo zásadní vliv na rané křesťanství díky představám o umírajícím a obnovujícím se Bohu, který se vrací z mrtvých, aby lidem přinesl život, věčný život skrze oddanost tomuto bohu. Nápadný je i obraz panny matky a dítěte a dokonce i červená barva a rysy křesťanského ďábla nápadně připomínají zloducha Seta. Až na jednu zdánlivou maličkost - mrtví se nikdy nevrací. Pro Egypťany by ani návrat z říše mrtvých nedával žádný smysl. Je to přeci místo, kam chtějí směřovat, věčný podsvětní ráj, a proč se vracet na pomíjivou zemi, že.

Je nepochybné, že přitažlivost Egypta spočívá právě v jeho atributech, které z velké části převzal od jiných kultur. Vzhledem k jeho geografické poloze a štědrosti přírody měl jednoznačnou konkurenční výhodu oproti jiným kulturám. Jestli ji plně využil není úplně jisté.

Dnes se spíše stal cílovou destinací pro znuděné turisty z celého světa. Nejspíš by se egyptští bohové Re a Thovt spolu s Ma'at nad takovou společností hodně podivovali.

Zdroje:

* Kognitivní disonance je stav, kdy lidé dostanou zároveň dva podněty, které jsou ve skutečném či zdánlivém rozporu.

https://www.novinky.cz/clanek/podcasty-nepostaveno-pyramida-na-staromaku-ozivili-jsme-blaznive-vize-srdce-prahy-40575618

Jason Thompson. A History of Egypt. 2009. Anchor.

Ian Shaw. The Oxford History of Ancient Egypt.2003. Oxford University Press.

Joyce Tyldesley. The Penguin Book of Myths and Legends of Ancient Egypt. 2011. Penguin Books.