Když Moravané měli svůj stát, v Praze si cvrnkali kuličky

V době, kdy Moravané vládli Uhersku, Slovensku, Moravě a vlastně i Čechám, byla Praha a její Přemyslovci ještě v plenkách. Mojmírovci určovali dobrý tón. Mojmírovec Svatopluk I. nechal pokřtít neznaboha Přemyslovce Bořivoje I. Bylo to okolo roku 883 a křest vykonal samotný arcibiskup Metoděj. V té době nikdo o Praze nic nevěděl. To o Moravě se vědělo i v daleké Byzanci a jejích kronikách.

První historicky doložení Přemyslovci, kníže Bořivoj I. a další, ve skutečnosti pravděpodobně tvořili mladší českou větev velkomoravského panovnického rodu.

První stát ve střední a východní Evropě vznikl v roce 830 právě na Moravě. Vybudován byl podle vzoru karlovské říše, která byla zase součástí kontinuity pozdní římské předlohy.

Velká Morava byla někdy interpretována jako první „společný stát Čechů a Slováků“. Nicméně česká strana na něm neměla žádný vlastní podíl. Čechy si Svatopluk podmanil silou. Setrvaly pod Velkou Moravou pouhých 12 let. Do okamžiku dalšího drobení.

Velká Morava byla exklusivním státem Made by Moravans. Rozprostírala se na Moravě a na západním Slovensku. Slováci jako etnikum tehdy neexistovali. Po pádu Velké Moravy se rozdělila moravská oblast také na Uhry. Dnešní Slováci na východě ztratili moravskou identitu a začali se etnicky identifikovat jako Slované - Slováci.

Zatímco na západě, současné Moravě, přestala její vlastní politická organizace fungovat. Těžiště politického dění se přesunulo do Čech.

Dá se říci, že Praha a Čechy jsou dědicem velkomoravské státnosti. Sami si žádnou státnost nevymyslely, převzaly ji jak leží a běží od Moravanů.

V roce 883 přijímá Bořivoj I. křest na Moravě a ve spojení se Svatoplukem začne vládnout Čechům.

V dalších letech zakládá Prahu jako centrum své moci - hrad na půdorysu počínajícího státečku. Praha se pak stává centrem státu po dobu více než tisíc let. Což je poněkud zvláštní situace, protože jinde se hlavní města mění. Vezměte třeba Německo, kde byly hlavní města Bonn či Berlín. Zatímco Čechy mají Prahu, místo, které se nezměnilo od dob Bořivoje I.

Proces české státnosti dovršil Boleslav I. řečený Ukrutný jednoduše tím, že zlikvidoval ostatní knížectví v Čechách. Jejich příslušníci se často tísnili za improvizovanými dřevěnými hradbami a třásli se jako osiky s představou, že by na ně jednou mohlo dojít. Přemyslovci, kterým v žilách prvotně kolovala hlavně moravská krev, měli tah na bránu. A tak ty jejich dřevěné hradby vzali útokem. Stali se jediným panovnickým rodem. Vybudovali si hrady, o které opřeli svou autoritu v jednotlivých místech, a následovala královská města.

Bratrovrah Boleslav pak ovládl území až k hranici Kyjevské Rusi. Místa, o kterých snil Tomáš Masaryk, a nakonec je jako Moravan na Pražském hradě získal pro První republiku.

Základnou pro pronikání do oblasti severní Moravy byla Přemyslovcům Olomouc. Tím vyrostl její význam v době, kdy Brno ani neexistovalo. Již v roce 976 bylo v Olomouci zřízeno moravské biskupství. Morava se začala dělit na dvě části - severní a jižní. Její politická geografie byla tímto ustanovena v 11. století a je platná takto dodnes.

Boleslavovy výboje však neměly dlouhého trvání. Již v roce 990 přišli Češi o Slezsko a území schlamstnul vznikající polský stát. Moravu dokonce ovládal Polák Boleslav Chrabrý. Což nebylo akceptovatelné, a proto ji kníže Oldřich dobyl zpět a již definitivně zůstala součástí českého státu.

Morava a Čechy nikdy úplně nesplynuly v jeden harmonický celek. Chovaly se spíše jako olej a voda. Moravané nikdy Čechům nezapomněli, že převzali jejich vládnoucí pochodeň a zapomněli jim poděkovat.

Spojením Čech a Moravy vznikly hranice českého státu, jak je známe dnes. Hranice Moravy na jihu se dostala v roce 1041 k Dyji. Tam je dodnes. Severní hranice za Břetislava I. byla definována opavským Slezskem. Tam je rovněž dodnes.

Prastará hranice mezi Čechami a Moravou je definována Českomoravskou Vysočinou. Rovněž platí i nyní. Když přejíždíte po Vysočině, můžete se dočkat silničního značení: pomyslné hraniční čáry Čechy - Morava.

Stabilita českého státu byla pochopitelně bez uznání jeho moravského základu poněkud vachrlatá. A tak Břetislav I. alespoň zřídil pro své syny údělná knížectví - olomoucké a brněnské. Z nich se pak vydělilo knížectví znojemské. A Moravanům zajistil rovnocenné právo na pražský trůn. Ostatně dodnes to tak funguje. Často vládnou Moravané - z Brna - nebo z původního území Velké Moravy - ze Slovenska - Praze.

Pražský hrad, toť časté detašované pracoviště Moravanů.

Moravská knížectví nadto dostala ještě větší motivaci od Prahy netrhat partu. V rodinách prvních údělníků získala dědičné právo vládnout, zatímco rodina pražských knížat žádné dědické právo na pražský trůn neměla. Pochopitelně to nebylo tak horké, jak se to uvaří.

Moravská a pražská knížata mezi sebou vzájemně soupeřila, ale kupodivu to nijak neohrozilo celistvost státu. Podobně jako dnes italské klany v mafii měli Češi a Moravané takovou historickou pidimafiánskou famílii, která chápala, že když se poškorpí natrvalo, budou z toho mít radost jen jiní a jejich státeček se rozpadne. A tak i za cenu rodinných obětí jejich klany trvaly na jeho existenci. Neboť jeho existence - jejich budoucnost.

I když byla Morava formálně rozdělena, byla chápana jako jeden celek. Biskupství obnovené v roce 1063 v Olomouci nebylo nazýváno olomouckým, ale moravským. Olomouc se však nikdy nestala moravským těžištěm. Její centrum směřovalo k ochraně hranic s Uhrami. Její úděl sahal až k Břeclavi. Na jihovýchodní Moravě se proto nikdy nevytvořilo regionální centrum.

Tradice údělů se v podstatě zachovala dodnes. A proto je na Moravě centrum soudů. Morava měla původně dva zemské soudy - v Brně a Olomouci. Morava nemá na rozdíl od Čech - Prahy jedno jediné centrum. Dělí se mezi Brno, Olomouc a další.

Paradoxem Velké Moravy bylo, že nebyla skutečným státem, jak si jej představujeme - s úřednickým aparátem a pravidelnými daněmi. To přišlo až s českým státem v Praze.

Nicméně, panovník neměl na území českého státu žádná zásadní práva. Jeho suverenita byla výrazně omezena. Starobylý přemyslovský stát stál na principu rovnosti všech svobodných lidí před zákonem, ale jen teoreticky. Vládnutí se opíralo o úředníky a vládnoucí vrstva čerpala z výběru daní a různých poplatků své reálné bohatství.

Nakonec se úřady dostaly mimo kontrolu panovníka a zrodila se česká šlechta, která se začala zmocňovat knížecího majetku. Třeba takový Přemysl Otakar II. se to snažil zvrátit a stálo jej to život na Moravském poli, kde byl zabit v rámci zrádcovského komplotu zinscenovaným českou šlechtou. Jak příznačné, že právě na poli Moravském, byť se nacházelo na území dnešního Rakouska

Jeho syn Václav II. musel tento stav prostě uznat. Zbyla mu jen královské města. Šlechta si začala ve státě dělat, co chtěla. V podstatě to byla taková obdoba dnešních českých oligarchů, kteří se chovají, jako by na ně české zákony neměly dosah. Čeští „zeměníni“ (název vyplývá z toho, že měli podíl na české zemi) přestali stát potřebovat a vymezili mu jen nezbytnou minimální působnost.

Běžní občané si tedy museli v podstatě poradit bez fungujícího státu. A toto psychologické fungování praktikují Češi dodnes. Stojí je to hodně - důstojnost, sílu a moc, ale hlavně, že mohou bydlet ve svých „zemljankách“ či „zámcích“. Na český stát se v oblasti zajištění důstojného života nedá spolehnout. Není k tomu totiž původně koncipován. V podstatě se jedná o seberegulovanou anarchii s cílem zastřít, komu to sype. To jsou historická pravda a současná fakta o fungování Česka.

Není divu, že Češi tak hartusí na nefunkčnost svého státu. On je tak zpočátku vytvořen podobně jako Potěmkinova vesnice či jako indické zdání reality - Mája.

Otázkou je, jestli má taková společnost morální a duchovní právo takto dále existovat. Díky řádné historicko-společenské analýze se dá zodpovědně říci, že nikoliv.

Zdroje:

Petr Charvát. Zrod českého státu. 2026. Vyšehrad.

Zdeněk Veselý. Dějiny českého státu v dokumentech. 1994. Victoria Publishing.

Odborný kolektiv. Přemyslovci. Budování českého státu. 2009. NLN.