Článek
Říká se, že křesťané zrušili otroctví. Prý křesťané dali lidem svobodu. Apoštol Pavel naopak povzbuzoval otroky, ať poslouchají své pány.
Nelíbí se vám zacházení se ženami v islámu? Podle apoštola Pavla, jednoho z hlavních patronů, spolutvůrce a zakladatele křesťanství, by žena měla v křesťanském shromáždění mlčet a zahalovat se.
Není tedy divu, že v dalším, již ryze křesťanském středověku, byly ženy ponižovány a teology, jako byl Tomáš Akvinský, označovány za druhořadou ďábelskou past. Líbí? Ještěže máme tu evropskou kulturu postavenou na křesťanském základě, viďte.
Říká se, že křesťanství bylo kulturní inovací. Ne tak úplně. V antickém světě existoval hodnotový systém, který byl s příchodem křesťanství na mnoho staletí uspán.
Křesťanství rozhodně člověku nepřineslo humanismus. Ten naopak přišel s renesancí, která byla návratem k předkřesťanským antickým hodnotám.
Občanské a jiné hodnoty, ke kterým se Evropa vrátila až po úpadku křesťanství
Křesťanství se obrátilo i proti hodnotám, které hlásal Ježíš Kristus. Nastav druhou tvář…
Až s renesancí přišly znovu na přetřes hodnoty, které se zdály být díky křesťanství nenávratně ztraceny. Jaké to byly?
V antickém Řecku byly čtyři kardinální cnosti. Moudrost (phronēsis), odvaha (andreia), střídmost (sōphrosynē) a spravedlnost (dikaiosynē). Existoval koncept občanství a občanů, kteří se demokraticky schází a aktivně upřednostňují dobro polis - městského státu před vlastními sobeckými představami.
Křesťanství oproti tomu vytvořilo obraz světa jakožto slzavého údolí, kde jen lidé čekají na smrt - memento mori. Není divu, že s jeho příchodem začal starověký Řím upadat a hned po jeho uznání státním náboženstvím se říše rozdělila na Východní a Západní.
Všeobecný předsudek, který doteď koluje mezi veřejností, byl, že většina antického světa těžila z otroctví. A že v podstatě skoro žádní občané neexistovali. To je pomluva vypuštěná křesťany. Ve skutečnosti se klasické Atény či Řím spoléhaly na zhruba 10-30% lidí, kteří by se dali klasifikovat jako otroci.
Srovnejme si to s úspěchem křesťanských impérií jako byla Francie či Británie nebo Španělsko, které zbohatly právě na tom, že je živily miliony otroků, a můžeme tento nevhodný kulturní předsudečný nátěr z antiky rovnou setřít.
Dále v době předkřesťanské byl humanistický ideál excelence a cnosti. Slavná delfská maxima zněla: Poznej sám sebe. Prosazován byl vyrovnaný život. Svou terapeutickou roli hrála epikurejská a stoická učení.
Představovat si „pohany“ jako nějaká kulturní nedochůdčata, by bylo naprosto scestné. Takový obraz byl naopak výsledkem tisícileté křesťanské propagandy. Křesťanští propagandisté jako Eusebius či Tertullianus neváhali útočit i na vlastní řady, gnostické křesťany, a falešně je obviňovat z mnohých nepřístojností. Není tedy divu, že takto vytvořili i zcela fiktivní obraz nekultivovaného pohana.
Starověký Řím byl založen na dodržování společenského řádu. Virtus představoval ideál mužnosti, zatímco pietas loayalitu vůči bohům, státu a rodině. Křesťanství opravdu nepřineslo nic nového, na čem by se daly založit novodobé státy. Ty naopak čerpaly v 19. století z antických ideálů.
Ostatně již v prvním století nebylo křesťanství považováno za součást politického světa. To až později vznikl jakýsi kvazi-katolický (=obecný) stav, kdy křesťanství zakomponovalo římské a řecké rity a spojilo je se svým psaným učením. Učením, které musel poslouchat každý, kdo žil v Římské říši.
Tyranie, kterou do světa vneslo křesťanské „učení“
Zeus (nalevo) svým ctitelům do života nemluvil
Do doby, než přišli křesťané, neexistovaly žádné teologické disputace. Nikdo se do krve nepřel o podstatě Boha. Filozofické úvahy, to bylo něco jiného. Později se pouhé jasně definované vyznání Boha, jako to trojiční, stalo základem pro posuzování mezi ortodoxií a heretismem. A stala se z něj dělící čára mezi životem v církví a smrtí na hranici.
Nic takového antický svět neznal. Ani by to nepochopil. Starověcí bohové byli uctíváni, protože byli potřeba. Neměli žádné učení pro své následovníky. Žádné hádky a problémy mezi jejich stoupenci kvůli víře nevznikaly.
Náboženstvím tolerance nebylo křesťanství, ale naopak římské a řecké „pohanství“. Nikdo nevytáhl do boje či na trestnou výpravu, aby někomu vnutil svou městskou bohyni či boha.
S tím začali až ve středověku sami křesťané, kteří se vrátili se svými armádami do Palestiny a strávili tam několik staletí pleněním, krvavými řežemi, obtěžováním místního obyvatelstva a vnucováním svého Boha.
Na etiku Boha v antice nikdo nepotřeboval: jak křesťanství nahradilo filozofa knězem
Filozofu Démokritovi záviděl samotný Platón, který část jeho spisů spálil a část opsal
Když pohanští bohové nikoho neučili, jak se má chovat, kdo to tedy dělal? Od toho tady byli filozofové. Ti předávali lidem duševní a duchovní know-how, jak myslet a jak se orientovat ve společnosti. Bohy se však řada filozofů vůbec nezabývala. Naopak považovali je za nadbytečné.
Filozofy zajímala podstata světa, a ta byla metafyzická, ne však nutně spřažená s nějakým duchovním tvorem či netvorem na obláčku. Řečtí filozofové se zabývali životem takovým, jaký opravdu byl, nikoliv fiktivními koncepty.
Křesťané veškerou vzdělanost přenesli do klášterů, unesli tak koncept filozofa. Filozofická díla dokonce pálili a ničili, aby váhu vzdělanosti připsali jen sami sobě. Dodnes je řada oborů zatížena tímto křesťanským komplexem. Novodobé univerzity vznikaly na křesťanském půdorysu, stejně tak jako oblasti: psychologie, sociologie a sexuologie. Křesťanské předsudky si tyto obory stále nesou s sebou.
Právě díky očištění lékařství od jeho křesťanské příměsi došlo k jeho rozvoji. Ostatně existuje antická Hippokratova přísaha a znakem lékárenství je nejčastěji Miska Hygieie, kterou tvoří kalich s hadem, který se kolem něj obtáčí. Známý odkaz na řecká asklépia, ve kterých se používaly i hadí jedy.
Křesťanství umírá, pohanství žije
Ve skutečnosti je situace dnes taková, že křesťanství není žádnou hybnou či určující silou geopolitického dění. Křesťanství se stěhuje z Evropy a Ameriky, kde dosud zažívalo triumf, až do subsaharské Afriky a krajních a chudých oblastí Asie, jako jsou Filipíny.
Zde však nalézá příliš suchou a mělkou půdu na to, aby mohlo zakořenit. V Africe nijak sociálně ekonomickou situaci nezlepšuje a je zde pouze jakýmsi duchovním šidítkem. Ovšem zcela v souladu se svou původní náplní ideje člověka žijícího ve srabu a v očekávání apokalypsy a Božího zásahu. Ostatně většina původních křesťanských církevních Otců pocházela z afrických římských provincií. Obrazně řečeno: „provinilec“ se vrací na místo činu.
Není divu, křesťanství nevzniklo na evropském kontinentě, ani není žádnou původní hodnotou vlastní Evropanům. Jedná se o orientální učení, které se poměrně nevhodně spojilo s místními evropskými substráty. Z nich poté vyrostl zvláštní rostlinný druh, kterému se již naštěstí nedostává dostatek živin. Časem se stane jako většina introdukovaných druhů jen součástí běžné domácí scény bez toho, že by nad ním někdo pokyvoval hlavou či se mu podivoval.
Prostě něco jako difenbachie. Tu má doma skoro každý, akorát, že netuší, že zas tak úplně nevinná a zdravá rostlinka to není. A vlastně ani moc hezká.
Zdroje:
https://www.euronews.com/2026/01/21/religious-practice-is-declining-in-europe-pew-research-centre-data-shows
John Boardman. The Oxford History of Greece and the Hellenistic World. 1991. Oxford.
Collective. A History of Rome. 2009. John Wiley And Sons.
