Nositelé Ježíšova odkazu, apoštolové, připomínali Bratrstvo kočičí pracky

Moc dobře to určitě většina z vás zná - téměř ikonický souboj Rychlých šípů s Bratrstvem kočičí pracky. Zatímco kluci z Rychlých šípů vždy jednali čestně, fér a neutíkali z boje za spravedlnost, to ti druzí z Bratrstva kočičí pracky byli o poznání méně cnostní.

Evangelijní příběh o apoštolech připomíná spíš tu druhou partu. I když se apoštolové později stali takovými nedostižnými ikonami křesťanské víry, původní příběh byl jiný.

Po Ježíšovi nikdo nemohl zdědit domy ani peníze či majetek. Na konci jeho dráhy mu zbylo jen pár osobních věcí a oblečení. Jeho poslední roucho si rozdělili římští vojáci, kteří o něj metali los. Zanechal však lidstvu obrovské duchovní dědictví nevyčíslitelné hodnoty. Ale problém spočívá v identitě těch, kteří se přihlásili do „dědického řízení“.

Představte si, že někomu odkážete své vklady a on vaše dědictví promrhá. Přesně to se stalo s Ježíšovým učením.

Jeho obsah se rozhodně od toho současného liší. Proč? Chyba se stala již na začátku - při výběru těch, kteří jej měli dál nést.

Jak se říká, vždy záleží na tom, kdo a co udělá s myšlenkou, která je třebas původně dobrá, ale časem se ve špatných rukou může zvrhnout.

Ježíšovi učedníci se opravdu nestali podobnými svému Pánovi. Ježíš na to myslel a možná to i tušil, když jednou řekl:

Žák není nad svého učitele. Ale kdo je dokonale poučen, je jako jeho učitel.

To však nebyl případ jeho nezdárných apoštolů. Podle dalších zvěstí se právě vyvolením dalšího „apoštola“ Pavla snažil Kristus po své smrti řešit problém se svými nespolehlivými druhy. Vsadil na dobrou kartu, protože křesťanství ve světě rozšířil hlavně novoapoštol Pavel, který vydal za víc než všichni ostatní apoštolové dohromady.

Nicméně k Pavlovi se církev jakožto k vůdci hnutí aktivně nehlásí. Místo něj opěvuje roli apoštola Petra, kterého si rovnou dosadila na papežský stolec. To ale není všechno.

Nejprve se církevní propagandisté museli vypořádat s větším problémem, dominancí genderu.

Ženy v Ježíšově službě lidstvu hrají hlavní roli. Byly to ony, kterým sdělil, že je Mesiášem - vyvoleným a nikoliv mužům. A byly to ony, které ho viděly jako první vzkříšeného, ne jeho apoštolové.

Marie Magdaléna byla jednou z žen, která byla v církevní tradici ve středověku nazvána: apostolorum apostola. Apoštolka apoštolů. Byla to právě ona, která podle evangelijní tradice zažila Ježíšovo vzkříšení. Nicméně církevní Otcové se nesmířili s její významnou rolí, a tak došli k závěru, že ve skutečnosti existovaly dvě Marie Magdalény.

Prý byla jedna, kterou Ježíš uzdravil z démonské posedlosti, a pak ještě druhá, mravně čistá, která viděla jeho vzkříšení. Záměr vytvořit dvě Marie Magdalény na zakázku byl zřejmě čistě propagandistický. Šlo o to, oddělit reálnou Magdalénu od té fiktivní, o které se v Bibli nepíše ani řádka, kromě její účasti na Ježíšově vzkříšení.

Katolická církev tvrdí, že je následnicí (prvního papeže) apoštola Petra, který byl Ježíšovým učedníkem. Podle ní (a upravených evangeliích) i dokonce hlavním nositelem Kristova odkazu. Ale je nutno říci, že byl podle dobových líčení člověkem charakterově a duchovně pomýleným. Nejen, že svého Mistra třikrát zradil. Již předtím jej odrazoval od jeho činnosti a Ježíš jej dokonce nazval Satanem. Rovněž po Ježíšově smrti aktivně škodil apoštolu Pavlovi a bránil mu v jeho misionářské činnosti.

Později se jméno Petr stalo nevyřčeným synonymem pro věrolomnou osobu.

Církev postavená na zdeformovaném odkazu Petrově a nikoliv Ježíšově tak vlastně nemůže být nazývaná Ježíšovou, ale Petrovou. A Petr byl nedůvěryhodný od počátku až do konce svého křesťanského působení.

Není divu, že většina papežů v církevní historii si vykládala Ježíšova údajná slova: „Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev“ opačně než dnes. Že tou skálou byl míněn Ježíš, ne Petr. To je pochopitelné, na mělkém charakteru opravdu nic pevného, aby vám to vydrželo, vystavět nemůžete.

Není proto překvapivé, že bylo třeba zodpovědnost za zrádné věrolomné tendence přenést z Petra na někoho jiného. Ideálním obětním beránkem se stal Jidáš. Jidáš byl přitom Ježíšem zvolen apoštolem stejně jako Petr. Na rozdíl od Petra však požíval více Ježíšovy důvěry. Byly mu svěřeny finance a hospodářství celé skupiny.

Evangelia se snaží vytvářet obrázek Jidáše jako zlosyna, který ještě navíc ukrádal z komunitních financí. A k tomu za 30 stříbrných Ježíše zradil. K čemu to bylo potřeba? Údajně k identifikaci Ježíše římskými vojáky. Pokud byl tento příběh v evangeliích vymyšlen, tak očividně špatně. Tahle zápletka, na rozdíl od těch ostatních v evangeliích, je trochu nedotažená.

Že by bylo Ježíše třeba zradit takto? Jak sám v evangeliích řekl, kázal jsem veřejně, každý ho znal, nebylo třeba na něj ukazovat Jidášovým prstem. Očividně Jidáš utrpěl kaňku na své pověsti a stal se obětním beránkem za Petrovu vinu.

Vždy, když je Jidáš zmíněn mezi 12 apoštoly, je na posledním místě. Ale že by byl Ježíš tak naivní, aby si vybral vědomě zrádce a svěřil mu skupinové financování, to by asi nikdo soudný obhajovat nechtěl.

Navíc Jidáš mohl být vybrán církevní tradici právě pro podobnost svého jména s výrazem pro Žida. Jidáš - Juda - Žid. V rámci raného církevního antisemitismu by dávalo smysl, že volba padla na někoho, kdo byl nejen Žid jako ostatní kolem něj, ale zároveň byl i symbolem židovství. Většina pozdějších křesťanů kupodivu zapomněla, že samotný Ježíš byl s největší pravděpodobností Žid, stejně tak jeho učedníci. A tak se opravdu hodilo vinit Židy za vše - počínaje zradou Ježíše a konče jeho ukřižováním.

Nejspíše byl právě Jidáš jedním z nejupřímnějších Ježíšových apoštolů. O tom by také svědčil literární pokus pozdějšího gnostického Jidášova evangelia, které se poněkud neuměle snaží zmírnit Jidášovu vinu a tvrdí, že byl s Ježíšem domluven na symbolické „zradě“, aby mu tak pomohl naplnit jeho poslání. Ať tak či onak, Jidáš opravdu nebyl jediným problematickým „týpkem“ mezi Ježíšovy apoštoly. Někteří, jako apoštol Tomáš, byli dokonce tak zabednění, že Ježíšovi nevěřili, ani když se jim zjevil po svém vzkříšení.

Kupodivu je to podle církevní tradice apoštol Petr, který bývá uváděn jako zdroj informací v Markově evangeliu. Lze tomu však těžko uvěřit, zvlášť po tom, když si uvědomíme, že celé toto evangelium představuje Ježíšovy učedníky včetně Petra v poměrně negativním světle.

Ježíšovi učedníci v Markově evangeliu s ním prožijí řadu zázračných momentů včetně jeho proměnění.

Ale to vše nestačí k jejich vnitřní proměně. Když jsou svědky velké bouře na člunu uprostřed Galilejského „moře“, jsou plni strachu, a když Ježíš bouři uklidní, oni se místo uznání jeho nadpřirozené autority sami začnou hloupě ptát, kým vlastně je.

Přesto Kristus říká v Markovi, že jim dá tajemství svých podobenství. Není to však z jejich hlavy, ale vnuknutí. Stejně jako ostatní Ježíšovi posluchači, jeho apoštolové mu nerozuměli ani řádku. Byl to dar, který posléze promrhali.

Ježíš byl nepochybně obětí jevu, který se nazývá „vařená žába“. Vzhledem k tomu, že jeho okolí zrovna neprodukovalo svaté a osvícené lidi, nakonec se smířil s tím, že předá své duchovní poznání skupině nepříliš chytrých a morálně nepříliš pevných lidí. Jen proto, že tihle jej stalkovali jako Geronimo laň.

Nakonec svá osobní selhání a nepochopení Ježíšových výroků apoštolové korunovali tím, že místo, aby s ním bděli před jeho smrtí v Getsemanské zahradě, jednoduše šli spát. Zjevně se osudem svého mistra toliko nestresovali. Aby tomu nasadili korunu, když šlo do tuhého, podle evangelií jej sprostě opustili. Už totiž nebylo in se s ním ukazovat na veřejnosti. Začalo jít o kejhák, a ten za něj rozhodně nechtěli obětovat.

I když většina z nich podle pozdější církevní tradice našla mučednickou smrt, je to možná jen snaha pozdější církve vylepšit si PR. Ono totiž přejímat apoštolské učení od lidí tohoto druhu asi nebyl úplně dobrý nápad. Často se stává, že někdo řídí a jiný se jen veze. A Ježíšovi apoštolové se celý svůj následnický život na „Ježíšovi“ jen vezli. Místo, aby Ježíše v potřebných chvílích podpořili, jen čekali energii od něj. Ježíš je tak celou dobu nesl jen na hrbu. Kam se váha jeho mučednického kříže hrabala na tíži jeho zpropadených apoštolů. Nést ho pak byla jen brnkačka. Když potřeboval podpořit on, zmizeli, jako když střelí do vrabců.

Bohužel, takzvaná „apoštolská tradice“ se posléze stala známkou kvality a křesťanské autenticity, i když i přes jisté snahy v samotných evangeliích o literární poctivost vidíme, že tomu bylo od počátku naopak. Ježíšovi apoštolové byli nesporně nedůvěryhodnými lidmi, kteří rozhodně nebyli schopni jeho poselství zachovat v takové podobě, v jaké jim ho předal. Co se stalo potom, už byla rovnou ideologická katastrofa. Po umlčení konkurenčních znaků gnostických hnutí křesťané našlápli rovnou k tomu, aby se stali hierarchickou mocenskou strukturou, kterou by si Ježíš nedovedl představit ani ve své nejhorší noční můře.

Nakonec z Ježíše zbyl jen jakýsi relikt, či svatá relikvie, kterou tito nedůvěryhodní nositelé jeho odkazu denně vystavují ve svých svatostáncích.

Myslím, že by nad nimi Ježíš rozhodně zaplakal, jak již ostatně několikrát učinil v samotných evangeliích nad svými původními učedníky.

Phillip J. Richmond. The 12 Apostles of Jesus. 2025. Independently published.

Brian Shelton. Quest for the Historical Apostles. 2018. Baker Publishing.

Bible, pramenné texty.