Hnutí Haré Kršna, malá Indie v Česku

Možná jste už někdy měli vlastní zkušenost se skupinkou mladíků oblečených v šafránových rouchách, kteří vám mermomocí nutili tlusté knihy o nesrozumitelných indických bozích. Tak to bylo vaše setkání s hnutím Haré Kršna.

Celým jménem Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny vystupující také pod korporátní zkratkou ISKCON. Pod tímto názvem se skrývá více než jen skupinka nadšenců do Indie.

Je to společnost, někdy nazývaná jako sekta, s polovojenským řádem, která stačila za několik desetiletí své novodobé existence navršit i řadu skandálů.

Hnutí Haré Kršna není žádný novodobý nápad jistého Prabhupády, který směr přivedl na Západ. Je větví směru označovaného jako gaudíja-vaišnavismus. Založila jej zvláštní postava indických dějin, Čaitanja Maháprabhu.

Tento projekt v podstatě znamenal odklon indického náboženství od hlubokého bádání a snahy o sebeosvobození. Stačilo se přidat k této skupince a vyznávat Krišnu, zpívat mu mantry, řídit se komunitními pravidly, a jedinec měl údajně karmicky vystaráno.

Zpěv Krišnových jmen a tanec na veřejných prostranstvích, to jsou praktiky známé již od 16. století, žádné novum. Navíc Čaitanja byl Bengálec, a v Bengálsku je dodnes uctíván jako světec. Bengálci v něm vidí svého Krista. Hlavně se jeho forma humanismu srovnává s tím evropským. Jak ale později uvidíme, hnutí nemělo zrovna jen humánní vliv na mnohé své následovníky.

Čaitanja se sám považoval, či byl považován svou komunitou za Krišnu, který se do něj měl vtělit, aby šířil specifickou formu bhakti-jógy, oddanosti Bohu, která je pro tento směr charakteristická. Všude, kam Čaitanja zavítal, tam zpíval a šířil Krišnovu mantru.

Jeho mantru Haré Krišna, Hare Ráma mimochodem zpropagovali na Západě Beatles, kteří zařídili její nahrání v jednom prestižním hudebním studiu. Měli s Indií zkušenost, tak se zajímali i o Prabhupádu. Členové skupiny dokonce pod vlivem hinduismu i tohoto hnutí přestali jíst maso.

Další formou náboženského rituálu je v hnutí naslouchání příběhům o Krišnovi a pochopitelně návštěvy poutních míst spojených s Krišnou.

Hinduistická misie byla usnadněna jejími podobnostmi mezi Kristem a Krišnou. Stejně jako Kristus nebyl svými učedníky vnímán zprvu naroveň svému Otci Bohu, byl i Krišna jen nižší formou Boha.

Později byl v tomto hnutí zrovnoprávněn s vyššími bohy. To je samozřejmě podobně jako u křesťanství doktrinální chybou, ale bylo tak možné uctívat Krišnu v plném rozsahu, který byl původně vyhrazen jen nejvyšším bohům indického panteonu.

Stejně jako uctívání Ježíše, tak i uctívání Krišny vede k fixaci na uctívání pouze Ježíše či Krišny.

Někteří lingvisté dokonce upozorňují na možné souvislosti mezi jejich jmény - Krišna a Kristus. Není divu, že existují názory, že v době nevyplněné evangeliemi mohl Kristus pobývat v Indii. Kde má mimochodem i svůj údajný hrob.

Samotné hnutí Haré Krišna se mohlo bez problémů inspirovat křesťanstvím.

Čaitanjovi žáci dále rozvíjeli učení svého zakladatele. Tato forma hinduismu úplně neodpovídá duchu tradičních indických hnutí, protože je v podstatě monoteistická. Až do počátku 20. století zůstávala tradice spíše ve východní Indii. Čaitanjův stoupenec z Bengálska, Bhaktisiddhanta Sarasvati, založil misijní organizaci, která měla šířit zpět mantry Haré Kršna po celé Indii a vyslal několik misionářů hnutí na Západ.

Když v roce 1965 tehdejší hlavní představitel hnutí Prabhupáda přijel na Západ, měl už umetenou cestičku, hnutí hippies bylo v plném proudu. A stejně tak zájem o vše okultní a cizokrajné, včetně hinduismu.

Mantry můžou znít příjemně, ale poslouchat je nonstop už zas tak moc komfortní pro uši není. Přísné požadavky hnutí také nejsou pro každého. Především žádné maso, ryby ani vejce, žádný alkohol či sex bez možnosti zplození nového života. Taky žádný hazard.

Hnutí vytěžilo dezorientované hippies, kteří se svou volnou láskou a kouřením trávy nakonec pořádně narazili, a tak hledali nové mantinely a řád. Ten mnohdy našli v Krišnově spolku.

Muži si v něm holí hlavy (ponechávají malý copánek vzadu) a oblékají tradiční oranžové róby. Typická služba Krišnovy se v podstatě podobá činnost Svědků Jehovových. Je třeba šířit knihy hnutí, na ulici či dům od domu.

Rovněž je náboženskou povinností distribuovat posvěcené jídlo - prasádam. V Česku se členové či příznivci hnutí zabývají i provozem vegetariánských gastronomických zařízení. Jídlo pro ně dodávané většinou pěstují na vlastních farmách.

Denní režim v centrech hnutí podle některých výzkumníků vypadá takto:

3:00 Vstávání a sprchování

3:00 – 4:00 Samostatné odříkávání manter podle modlitebních korálků

4:00 – 4:30 Bohoslužby, muži stojí na jedné straně místnosti a ženy a děti na druhé

4:30 – 6:00 Individuální modlitby

6:00 – 7:00 Studijní hodina, četba Bhagavadgíty, posvátného textu „kršnovců“. Nejprve je přečten verš v sanskrtu, pak je vysvětlen a členové kladou otázky.

7:30 - Snídaně

8:00 – 10:00 Očista, běžné práce v chrámu

10:00 – 18:00 Vybírání peněz na ulici, s krátkou přestávkou na oběd v chrámu.

18:00 Jídlo

18:30 – 19:00 Studium

19:00 Bohoslužba

20:15 Teplé mléko

20:30 – 22:00 Plnění povinností v chrámu

22:00 – 3:00 Spánek

Zvnějšku to vše vypadá takové růžové, nebo spíše oranžové podle oblečení členů hnutí. Po povrchem však panuje poměrně přísný řád a v mnoha ohledech by se dalo z našeho pohledu říci - diskriminace.

Prabhupáda totiž za svého života pronesl či napsal řadu opravdu kontroverzních výroků na adresu žen.

Některé z nich se objevily rovnou v jeho komentářích ke kanonickým vaišnavským spisům, jiné zazněly ústně během jeho přednášek a rozhovorů. A nebyly to zrovna zmínky lichotivé. Není tedy divu, že v komunitě se mohou projevovat přímo mačistické tendence.

Posuďte sami, dle výroků novodobého „zakladatele“ hnutí na Západě:

„Ženy se vždy oblékají přehnaně přitažlivě, aby ovládly mysl mužů.“

„Lze jasně říci, že chápání ženy je vždy na nižší úrovni než chápání muže.“

„Ženy, šúdrové, a dokonce i ptáci či jiné nižší živé bytosti mohou být povzneseni do stavu ačjuta-gotra* (duchovní rodiny Nejvyššího).“

„Žena musí zůstat doma.“

„I když znásilnění není zákonem povoleno, je fakt, že ženě se líbí muž, který je odborníkem na znásilnění.“

„Obecně, když je žena napadena mužem – ať už jejím manželem nebo nějakým jiným mužem – užívá si ten útok, protože je příliš chtivá.“

Tyto výroky nepochybně vyplývají z určitého způsobu myšlení, díky kterému čas od času slyšíme o hromadných znásilněních v Indii.

Problémem hnutí není jen podivný přístup k páchání násilí na ženách. Hnutí čelilo rozsáhlému veřejnému odhalení a soudním sporům za těžké fyzické, emocionální a také sexuální zneužívání dětí v jeho internátních školách od 70.do 90. let 20. století.

Rodiče tam posílali své děti v zemích jako je USA či Indie. Kontakt s jejich dětmi byl limitován, učitelé vykonávali nad svými svěřenci absolutní kontrolu. Pravidelně je bili a vystavovali drsným životním podmínkám. Díky hromadným žalobám došlo k mnohamiliónovým vyrovnáním se stovkami bývalých studentů, kteří byli ve svém dětství vystaveni týrání ze strany představitelů hnutí.

Hnutí Haré Krišna tedy není úplně takové neviňátko, jak se může jevit, a i když do světa šíří navenek úctu ke všem cítícím bytostem, na druhou stranu v praxi v tomto směru velmi pokulhává.

Možná je nakonec karmicky lepší si občas dát pečlivě propečený hovězí steak, než se zabývat ritualizovanou náboženskou činností, která světu zas tak úplně neprospívá.

A hlavně, nepřepínat mozek především v případě těch, kteří se sice derou vzhůru jako diví, ale kterým jeho používání zas tak dobře nejde.

Zdroje:

Edwin F. Bryant and Maria L. Ekstrand. The Hare Krishna Movement. The Postcharismatic Fate of a Religious Transplant. 2004. Columbia University Press.

Mukunda Goswami. Inside the Hare Krishna Movement. 2011. Torchlight Publishing,U.S..

https://psycnet.apa.org/record/2004-15041-001

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1998/10/10/hare-krishnas-acknowledge-child-abuse-at-schools-in-70s-80s/df03d926-6b82-4718-b27d-2563bdd17719/

https://www.hks.re/wiki/hare_krsna_2012