Obětování Ježíše Krista se podobalo černé mši

Slovní spojení „černá mše“ je dnes chápáno jako negativní nápodoba křesťanské mše. Jako nějaké temné rituály pramenící kdesi hluboko v temném pohanském podvědomí. Málokdo se však zamyslí nad tím, že samotný akt křesťanského ritu má své kořeny v imitaci pohanských rituálů, o kterých píše tento článek.

Když totiž první křesťanští autoři domalovávali velký obraz Ježíšovy epické smrti, měli kolem sebe k dispozici jednak židovské inspirace, ale hlavně ty pohanské, starověké, na které nepochybně navazovali.

Byla zde rovněž uvnitř křesťanské komunity konkurenční pojetí, která s Ježíšovou tělesnou obětí vůbec nepočítala a naopak ji zatracovala. Tyto gnostické úvahy byly církevními Otci prvních století zameteny pod koberec.

V tomto ohledu je v tom samotný Ježíš tak trochu nevinně. Stačilo málo a byl by prezentován pouze jako podivuhodný morální učitel, prorok a léčitel. Případně jako zakladatel nového náboženského systému. Nakonec se podle hlavní křesťanské zvěsti záměrně a dobrovolně nechal zabít. Jeho tělesná oběť za hříchy lidstva se stala centrální myšlenkou křesťanství. To byl opravdu velký narativní veletoč.

Navíc je krajně podivné, že hlavním argumentem proti pohanství se v křesťanském mainstreamu stal fakt, že jiná náboženství obětují své vlastní lidi svým bohům. Současná podoba křesťanství je totiž z principu lidské oběti přímo odvozená.

Jednoduše řečeno, nemůžete druhým vyčítat něco, co sami děláte a z čeho se sami těšíte. Jako by se někdo, kdo loví divokou zvěř pro potěšení, pozastavoval nad tím, že v Africe střílejí do vrabců. Jiná kultura, jiný mrav, ale v tomto případě společný ideový základ. Lidská oběť = pokračování lidské kultury. Je to poněkud zastaralý přístup, ale proniknul a drží se na evropské pevnině díky starobylým pohanským kultům a dnes díky křesťanství.

Otázkou je, proč se tolik lidí právě na takový přístup tak zoufale a urputně fixuje. Jako by je nic jiného nedokázalo udržet při životě než smrt někoho jiného.

U Ježíše Krista se jedná se o ultra specifickou magickou oběť, kterou přinesl ve prospěch celého lidstva. Dokonce za ty, kteří nejsou a nebyli křesťany. Alespoň podle toho, co říká křesťanská teologie.

Zároveň se jedná o zázračný kšeft. Mezi Bohem a lidstvem - bezhotovostní platbu za jeho hříchy. Přináší ji jeho Syn. Potřeba ji zaplatit - vyplývá z něčí nedostatečnosti. Ale o tom později.

Při křesťanském obřadu se neustále opakuje Ježíšova ceremoniální oběť, kdy nekvašený chleba představuje jeho tělo a víno jeho krev. Není to poněkud hrozivé? Cožpak by měli lidé jako pijavice sát něčí krev? Nebo se jedná o nápodobu prehistorických kanibalských praktik? Koneckonců v katolické nauce o transsubstanciaci katolická teologie trvá na tom, že se jedná o jedení jeho doslovného těla pití jeho doslovné krve. Živí se takto na druhém člověku dobří a láskyplní lidé?

Nezlobte se na mne, ale není možné, aby si někdo stěžoval nebo snad dokonce zatracoval či kritizoval kohokoli za to, že vyjádří své pocity, že mu tato praktika připadá být naprosto nechutná a nepatřičná. Takové pocity jsou dle mého skromného názoru jednoznačně na místě.

Není proto divu, že některé kultury Ježíšovu oběť odmítly. Jiné však vzhledem ke své historii ji přijaly s otevřenou náručí.

Židé měli ve zvyku obětovat zvířata za své hříchy. Čím byl někdo bohatší, tím měl větší možnosti. V podstatě to byly takové starověké odpustky. Židé ovšem Ježíšovu oběť razantně odmítli. Židovství je totiž rozhodně proti lidské oběti. Křesťanství v tomto směru nepochybně na judaismus nenavázalo, i když existovaly jakési neumělé pokusy Ježíšovu oběť na tu židovskou, ze strany novozákonních autorů, naroubovat.

Jsou však národy, které v této oblasti šly dál a obětovaly ty nejlepší z nich nebo své nejslavnější zajatce bohům.

Původní obyvatelé Mezoameriky měli představu hojnosti a pokračování svého rodu spojenou s krvavou obětí. Jejich bohové vyžadovali lidskou oběť, aby svým ctitelům prospěli. V některých situacích se jednalo o oběť z řad pokořeného kmene. Vybraný muž byl zahrnován všemi poctami a velmi dobře živen.

Bylo s ním jednáno jako s bohem, podobně jako tomu bylo u Krista, který byl těsně před svou smrtí ověnčen všemi poctami a jako král vstoupil do Jeruzaléma na oslu. A pak to přišlo, byl popraven jako obětní zvíře.

Takto žili třeba Aztékové a Inkové či Májové. Jejich potomci se pak snadno dali přesvědčit křesťanstvím, protože jim bylo křesťanskými misionáři představeno podobně. Podívejte se, žil, byl muž, kterého Bůh za vás obětoval.

Tak třeba u Gróňanů to bylo obtížnější. Když u nich byli Moravští bratři v 18. století na misi, použili příměr obětování tuleně. To bylo pro zdejší lidi pochopitelnější, neboť proč by někdo obětoval člověka. Co by z toho kdo měl?

Křesťanské misie všude po světě slavily úspěch právě z toho důvodu, že se mohly opřít o obětní platformu, která zde byla již dávno před křesťanstvím. Na ni stačilo jen instalovat Krista a bylo vymalováno.

Starověcí Germáni znali něco jako obdobu Ježíšovy oběti. Když pověsili někoho na strom zvanýYggdrasil nebylo to jen tak. Pozice Yggdrasilu v germánské mytologii byla posléze křesťany reinterpretována. Stal se stromem vánočním i obětním křížem.

Srdcem mytologie anglo-skandinávsko-germánského severu byl stálezelený Yggdrasil, strom života, o kterém se věřilo, že drží nebesa a spojuje a odděluje tři světy: Asgard, vysoko na stromě, kde bohové přebývali ve svých velkých síních; Middlegard, kde žili lidé; a temný podzemní svět Hel, domov obludné bohyně smrti.

S příchodem křesťanství na sever kolem roku 1000 byl Yggdrasil přetvořen v kříž, na kterém se Kristus obětoval. Architektonická a literární díla, včetně Jellingova kamene v Dánsku, kostelů s roubami v Norsku, kulatých kostelů na Bornholmu, vikingských křížů v Middletonu v Yorkshiru a dokonce i vánočního stromku, vděčí kulturnímu prolínání Kristova obětního kříže a stromu na severu.

Germánské pojetí stromu spásy jednoznačně usnadnilo šíření křesťanství mezi Vikingy. A to: že měli společnou obětní platformu. Dřevo - kříž a oběť - v tomto případě Krista.

To podle evangelií prohlásil sám Ježíš a jeho následník Pavel jej ve svých listech připodobnil ke zvířecím obětem. S tím, že – na rozdíl od obětování zvířete – je při Ježíšově oběti získané odpuštění trvalé.

Starý zákon obsahuje několik pasáží, které křesťané interpretují jako jasné obrazy obětovaného Mesiáše. Zatímco tradiční židovské výklady chápou tyto texty jinak.

Ať tak či onak, jednoznačné je, že jedinou obdobou Kristovy oběti byly lidské oběti, které konali Kananejci, a podle Starého zákona za to byli i vyhlazeni. Návaznost Ježíšovy oběti je poměrně historicko-vědně komplikovaná a je možné ji nepochybně vztáhnout pouze ke stávajícím pohanským kultům.

Kananejci obětovali své syny a dcery Molochovi. V ohni. Bůh Jehova však totéž vyžadoval od svého Syna, aby se obětoval ve prospěch lidstva. Stejně jako u starých zemědělských kultů byla lidská oběť základní podmínkou pro zachování lidské budoucnosti, byla Ježíšova oběť podle křesťanů nezbytná pro spásu lidstva a světa.

Jednalo se o přenos něčích hříchů v symbolickém a doslovném zpodobnění, které již bylo praktikováno na zvířecích obětech i ve starověkém Izraeli. V rámci černomagického rituálu bylo zvíře jako kozel symbolicky obtěžkáno židovskými hříchy a vyhnáno do pustiny.

Jeden z prvních křesťanských pisatelů Polykarpos (69-155 n. l.) k tomu říká:

„Kristus odnesl naše hříchy ve svém těle a přibil je na dřevo.“

Další raný křesťanský pisatel - Justin Mučedník (100-165 n.l.) - spekuluje:

„Zkaženost se stala vrozenou součástí přirozenosti. Bylo tedy nutné, aby ten, kdo nás chtěl zachránit, byl někým, kdo zničil podstatu příčiny zkaženosti. A to se nemohlo stát jinak než spojením života, který je podle přirozenosti, s tím, co přijalo zkaženost. Neboť to by zničilo zkaženost. Zároveň by to zachovalo tělo, které ji přijalo, s nesmrtelností pro budoucnost. Proto bylo nutné, aby Slovo získalo tělo. To bylo proto, aby nás mohl vysvobodit ze smrti přirozené zkaženosti. Kdyby totiž, jak naznačujete, odvrátil smrt od nás jednoduše pouhým kývnutím, smrt by se k nám skutečně nepřiblížila – kvůli své vůli. Nicméně, opět bychom se stali zkaženými, protože jsme v sobě nosili tuto přirozenou zkaženost.“

Pokud vám Justinova logika není jasná, není divu, snažil se za každou cenu obhájit potřebu Ježíšovy smrti jakožto prostředku proti svým hříchům. Posuďte sami, zdali se mu to podařilo. Domnívám se, že nikoliv.

O zvláštních čárách márách píše v souvislosti s Kristovou obětí i raný křesťanský autor Ireneus (140-202 n.l.):

„Slovo Otce a Ducha Božího se sjednotilo s prastarou substancí Adamova formování. Takže to způsobilo, že člověk žil dokonalý, vnímavý k dokonalému Otci, na Boží rozkaz se stalo, že v přirozeném [Adamovi] jsme všichni byli mrtví, abychom se  v duchovním [Adamovi] oživili.“

Jinými slovy Ježíš sloužil jako takový Adamův dvojník, který byl za něj obětován. Vlastně taková voodoo praktika známá z různých afrických kultů. Není divu, první církevní Otcové často pocházeli z Afriky.

V případě Irenea se jednalo o Turecko, které je mimo jiné proslulé první svatyní pro oběti v Göbekli Tepe.

Církevní otec Hippolytus (170-235 n. l.) srovnává Ježíše s mladým býčkem, když říká:

„Jako mladý býk takový byl Kristus, který si dobrovolně pustil smrt k tělu. Ale ta ho nepřemohla. Stal se jedním z mrtvých, ale zůstal žít v přirozenosti božství. Neboť Kristus je— zvíře, především silné, úhledné a zasvěcené posvátnému použití. A Syn je Pánem, která má veškerou moc, který neměl hřích, ale spíše se nabídl sám pro nás a pro něj to byla příchuť sladké vůně.“

Zřejmě si první křesťanští autoři neuvědomovali, jak blízko byla jejich teologie té pohanské a že na ni přímo navazovala. Křesťanský Bůh se prostě tolik nelišil od těch pohanských. Také toužil po oběti a po krvi.

Křesťanskou inovací však byla později úvaha zapsaná ve starém Katechismu: Největší zázrak co svět světem stojí byl, že Bůh sám sebe vzkřísil.

Jinou možnost ani neměl, když byl ve čtvrtém století Kristus ztotožněn s Bohem a sv. Duchem.

Ježíš se podle Křesťanských písem obětoval dobrovolně a sám. Zřejmě netušil, jaké to bude mít důsledky na další generace jeho stoupenců. Postupem času se z jeho ukřižování vytvořil nezdravý kult, který se soustředil na smrt a utrpení.

Krucifix - kříž s Kristem je znám až z pozdějších století. Nebyl používán hned z počátku křesťanského hnutí. Představa, že někdo se obětuje za vás místo, abyste vzali zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou, je nepochybně psychologicky nezdravá.

Pokud by se chtěli křesťané vymanit z pohanského kontextu, přetrhli by rozhodně dlouhou pohanskou tradicí lidských obětí. To neučinili, naopak své náboženství na jedné takové oběti přímo postavili.

Ježíšova oběť nebyla v kontextu pohanské minulosti lidstva žádné novum. Naopak se jednalo o pokračování starých kultů, které Hebrejci velmi dobře znali. Inovací byla v tomto případě představa, že ke vzkříšení Krista nebylo nutno žádného vnějšího zásahu.

Kristova obětní smrt však vyvolává více teologických otázek, než jich zodpovídá. Ježíš byl totiž tak jako tak sám Bůh. Složitějším problémem, který se doposavad nepodařilo křesťanům dořešit, je chybějící puzzle ve velkém evangelijním obrazu:

Proč samotný Bůh zemřel za to, co vyžadoval on sám? V tomto případě se opravdu jedná o zcela originální oběť. Bůh je obětován Bohu. Něco takového nepochybně nikdo z okolních pohanských kultů neznal a ani znát nemohl.

Něco takového akceptovat, znamená vzdát se zdravého rozumu a hlubšího logického uvažování a popřít všechny spletité duchovní návaznosti. Není divu, že první křesťané s takovou vehemencí vystupovali proti řecké filozofii, protože její argumentační metody mohly snadno narativ Kristovy obětiny vyvrátit. Není tedy překvapením, že po celá staletí se snažili křesťané zdokonalovat racio své obětní úvahy a nutno říci, že nakonec jejich představa vyvrcholila v zašmodrchaném trojičním mystériu, kterému nerozumí ani sami teologové, jak četně přiznávají.

Je pravdou, že podstata věcí mezi nebem a zemí je jejich neuchopitelnost a někdy i obtížná srozumitelnost. Nicméně, opravdový problém nastává, když k této komplikovanosti přispěje vlastní zamotaná lidská úvaha. To už se opravdu člověk musí obětovat, aby se něčemu takovému snažil porozumět, a zároveň se tak trochu znedostatečnit, aby přijal něco, co je lidským rozumem neakceptovatelné a s lidským srdcem v protivě.

Co to je prosím vás za člověka, který je v souladu s tím, že někdo umře za jeho nedostatečnost? Na to musíte být opravdu zvláštní povaha, abyste něčemu takovému tleskali.

Zdroje:

Charles River Editors. Religions of the World: The Religion of the Maya. 2018. Createspace.

Jonathan Hill. The History of Christianity. 2007. SPCK Publishing.