Petr Chelčický, nenápadná postava českých dějin s mezinárodním renomé

Když někdo dokáže něco významného, obvykle vzpomíná na toho, kdo jej k tomu inspiroval. A Tolstoj s Gándhím by si nejspíš oba vybavili nenápadného muže ze země, jejíž název by asi sotva dovedli vyslovit.

Jméno a odkaz Petra Chelčického získaly na mezinárodní scéně velký věhlas, ne tak v Česku. Všichni Češi znají Jana Husa a jeho učení, ale málokdo se vyzná v díle Petra Chelčického, který měl daleko větší mezinárodní dosah, stejně jako výraznější vliv na běh dějin. Zatímco Husova partyzánština vedla především k utrpení a likvidaci kulturních hodnot, Petrovy jasnozřivé úvahy daly lidem nástroje, jak urovnávat spory a jak se vyhnout mezinárodním konfliktům.

Nápad v Tolstého díle Vojna a mír, že nepřípustná je i válka obranná, vychází právě z přímé inspirace Petrem Chelčickým. Když za hluboké totality probíhaly po celé republice takzvané bytové semináře, byl to zase Chelčický a jeho nauka o dominanci svědomí nad vší jinou autoritou, který jejich účastníky inspiroval. Jeho prokazatelný a nezastupitelný vliv na scéně světového dění je ale stále často podceňován a přehlížen a příliš málo se mluví o tom, co vše tento tajemný muž, který nestavěl svůj život na odiv ani na budování kontaktů a společenských pozic, dokázal.

Pojďme tedy tuto křivdu a dluh vůči Petrovi, který Češi mají, napravit.

Chelčický (1379 nebo 90?-1460?) byl mužem, který osobně znal Jana Husa*, Jana Žižku a nejspíše i prvního a posledního kališnického krále Jiříka z Poděbrad. Ti všichni zase znali jeho, a to se přitom ani nemusel zvednout ze židle a jet do Prahy nebo někam jinam.

Vlastně vůbec nevíme, kde přesně Chelčický bydlel ani co dělal. Prý měl statek v jihočeských Chelčicích nebo se jako Petr Záhorka možná narodil v blízkých Netolicích. Kdoví jestli. Ale vzhledem k tomu, že v dobových majetkových knihách o jeho tvrzi či statku není ani řádky, tak to všechno může být science fiction. A právě na alternativní realitě Petr postavil svůj život a jeho zvláštní chápání všednosti a života obyčejných i neobyčejných lidí dodnes fascinuje mnohé zahraniční autory.

Na rozdíl od Husa Petra nezajímaly teologické problémy jako problém transsubstanciace (přeměny vína v krev a chleba v Ježíšovo tělo při mši). Zajímalo ho to, jak by měl jako člověk a křesťan žít. Za jediný pramen víry považoval Bibli, a tak papeže a církevní hodnostáře vůbec nebral vážně. Kupodivu na hranici neskončil, z kacířství obviněn nebyl a ani se nikam po úřadech nemusel jezdit obhajovat, a to v době, kdy kacíři běžně končili na hranici jako Jan Hus. Když to srovnáme s husity, tak prosím ti samotní věřili v církevní hierarchii a ještě na konci 15. století tu italští biskupové světili husitské kněží, protože to zkrátka potřebovali. To Chelčický potřeboval jen Boha.

Především byl Petr alergický na uměle vyfabrikované společenské vztahy, které neodpovídaly duchovní realitě. Tehdy bylo i mezi husity jasné rozdělení na pracující lid, církev a šlechtu. A pokud jde o rovnost? Jednalo se přeci jen o rovnost před Bohem. Ta, která bude až někdy po smrti. Petra však zajímal život takový, jaký opravdu je, tady a teď.

Povýšené lidi příkře odsuzoval. Jednalo se jak o církev, tak o rozmáhající se šlechtické rody. Šlechtice bral jen jako takové směšné figurky, které si svými statky a erby chtěly vydobýt převahu nad ostatními, jíž by jinak často nebyly schopny dosáhnout.

Petr byl alergický na takzvané celebrity, které vytvořil dav nemyslících lidí, těch, kteří nikdy nezvažovali opravdovou duchovní hodnotu druhých. Jeho pojetí rovnosti lidí předznamenalo o několik století právní systém jak v Česku tak i ve světě.

Na druhou stranu Chelčický nesdílel myšlenky revolucionářů, kteří chtěli takovou rovnost dosáhnout silou. Vezměme-li v úvahu to, co se stalo s komunismem a bolševiky, vlastně to všechno dopadlo opačně, než bylo leckdy zamýšleno, a to vše kvůli vnucování idejí a násilným změnám. Jednoduše řečeno, lásku nemůžete ve světě šířit tím, že budete druhé nutit k tomu, aby vás milovali.

Ve svém díle O boji duchovním Chelčický napsal, že křesťan vůbec nemá brát do ruky meč, ale má bojovat za Boží zákon toliko svým příkladným osobním životem. To vše psal prosím v kontextu husitských válek, jichž byl nepřímým účastníkem, a není divu, že to v tak pohnuté době opravdu vyvolávalo rozpaky. Ještě jednou, on psal uprostřed válečné vřavy proti válce! To bylo nesporně velice odvážné.

Byl však jedním z mála myslitelů, kteří dokázali nenápadně prosadit své myšlenky bez hrubé síly. Jednoduše ahinsá (hinduistický koncept nenásilí) tak, jak to chápal Gándhí poznamenaný hinduismem. Ale kde se vzala tak komplexní právně-duchovní teze u údajně nedostudovaného zemana, který neuměl ani latinsky**? Osobnost místo nedělá a naopak.

Ačkoliv Chelčický získal pro svou myšlenku řadu stoupenců nebo spíš oni získali jeho, nikdy žádnou církev ani organizaci nezaložil. To udělali až jeho příznivci a vznikla tak Jednota bratrská. A znovu to byl jeho impuls, který vedl k církevní aktivitě, která se z malé nevýznamné pronásledované církve stala vpravdě mezinárodní. Vždyť Moravští bratři duchovně spříznění s Jednotou kázali až v dalekém Grónsku. A jedním z nejvýznačnějších představitelů Jednoty bratrské byl světoznámý filozof a učitel Jan Ámos Komenský.

Tostoj (1828-1910), známý ruský pacifista, šlechtic, který žil s prostým lidem jako rovný s rovným. Oba tyto na svou dobu nebývalé zvyky sdílel s Petrem Chelčickým. Dokonce i na základě jeho díla napsal spisek O bratru Palečkovi.

Zajímavé je, že byl takový pacifista a prosadil se knihou o válce. Vojnu a mír mezi rokem 1941-44 shazovala po tisících Stalinova armáda letecky do oblasti obleženého těžce zkoušeného Petrohradu (tehdy Leningradu) často místo zásob jídla. Stalin měl zato, že to musí Rusy motivovat k tomu, aby vzepjali poslední síly a nenechali se zdeptat. Proč k tomu použil právě knihu, která hlásá pravý opak než je ozbrojený odpor je záhadou.

Ono totiž taková kniha je někdy nebezpečnější než jakákoliv zbraň. Z nedávné doby takový známý příklad, Mein Kampf. Publikace zakázaná v mnoha zemích, alespoň co do propagace, zato vysoce ceněná mezi sběrateli, zvláště v Česku. Přitom, když ji otevřete, žádný granát z ní nevypadne.

Ale myšlenka, to může být právě začátek krvavé revoluce nebo velké pozitivní změny ve světě. To moc dobře Tolstoj věděl a taky mu bylo jasné, že není na světě moc autorů či myslitelů s originálním pojetím reality, takových, jako byl Petr Chelčický. A tak si ho za to vážil.

Gándhí (1869-1948) byl zvláštní osobnost, vystudovaný právník, který obhajoval indické klienty v Jižní Africe. Na rovnost černochů a bělochů moc nevěřil. Naopak považoval Indy za rovné bělochům, protože oba typy lidí mají indoevropský původ. A proto se nemohl smířit s nadvládou Británie nad Indií. Na rozdíl od svého mladšího současníka Nelsona Mandely (1918-2013) nevěřil v násilné řešení konfliktu. Byl v tom až tak sveřepý, že když mu Židé ze Třetí říše psali o radu, jak řešit jejich situaci, vyzýval je k pokojnému odporu. Být mírumilovný, to má své mouchy a něco to stojí, ale Gándhí to dovedl do dokonalosti.

24 dní, cesta k moři, 6. dubna, 1930, Gándhí nezákonně promne v prstech několik zrnek soli. To je přečin proti britskému právu, ze soli se musí solit daně. On nezaplatí nic, sůl je přeci jeho. Gándhího legendární solný pochod stál Británii její mandát nad Indií a vedl k nezávislosti Indie na britském impériu. Jak málo stačilo, aby se kolonialistická mašinérie Velké Británie rozplynula jako zrnko soli ve velkém oceánu. Ono se to zpětně hodnotí snadno. Zkrátka si došel pro sůl, no a ti Angláni z toho zcepeněli. Jenomže jen člověk s duchovním bystrozrakem ví přesně, kde má jaký systém a svět ta slabá místa a ví, jak a kdy s nimi naložit, jaké zmáčknout to správné tlačítko.

Gándhí byl taky oponent indického kastovního systému. Minimálně co do jeho rozkladného dopadu na celé obyvatelstvo. Ti z nejvyšších kast opovrhovali těmi, kteří stáli na nejnižším stupni žebříčku. Nad nedotknutelnými. Toto sociální napětí v indické společnosti Gándhí odsuzoval. Nebyl pro zrušení přirozených rozdílů mezi lidmi, ale nechtěl, aby se lidé povyšovali jeden nad druhým jen proto, že se jeden narodil v pastoušce a jiný v paláci. Chelčického teze tedy ladily jeho srdci.

Ptáte se, proč se muž ze země, která je kolébkou mnoha kulturních a náboženských tradic a politických strategií, obracel pro inspiraci k jednomu pánovi z českého středověku? Těžko to vysvětlovat těm z vás, kteří věří tomu nesmyslu, že každý je nahraditelný, i když právě tací určitě nahraditelní jsou. Chelčický měl schopnost mimořádného nadhledu nad lidským konáním a takových lidí bývá obvykle na světě vždy jen pár.

Že jste to o Petru Chelčickém a jeho mezinárodním vlivu nevěděli a radši byste věřili, že není možné, aby se nějakým záhadným českým zemanem ze středověku zabývaly takové populární osobnosti jako Tolstoj a Gándhí? A není to prosím jen ta typická česká závist, která přeje kdekomu kdeco, jen ne slávu a uznání mimořádnému krajanovi, která tu nadělala za celou historii už dost velkou a zbytečnou paseku?

Pokud ano, tak už s tou maloměšťáckou povýšeností prosím přestaňte. Až budete příště někoho mít za nulu jen proto, že ho vy nebo veřejnost neznáte, zpozorněte. Některé „nuly“ jsou hodně významné a stávají se činiteli, které mění běh světa, a ten s tím nemůže nic udělat, zvlášť, když o tom ani neví nebo dokonce vědět nechce. Tak rychle nosánek dolů a víc se koukat kolem sebe.

Možná někde hodně blízko u vás žije někdo, kdo připomíná Petra Chelčického.

Další zdroje:

Jaroslav Boubín. Petr Chelčický : myslitel a reformátor. 2005. Vyšehrad.

https://www.mujrozhlas.cz/vltavin/petr-chelcicky-inspiroval-po-staletich-i-lva-nikolajevice-tolsteho-nebo-mahatma-gandhiho

Vysvětlivky:

*Jan Hus byl Chelčického soused, jeho spisy četl a řadu jeho teologických obrazů a obratů zahrnul bez uvedení původního zdroje do svého kázání. Jinými slovy se jej pokusil mentálně vykrást. A to taky vedlo k tomu, že za Chelčického pověst se tu nikdo bít nebude, protože ani neví, co učil. To, co učil, je vidět ve zdeformované podobě v Husově teologii.

**Chelčický psal výhradně v češtině, to nemusí nutně znamenat, že latinsky neuměl. Nejspíš chtěl zasáhnout ty nejširší vrstvy lidí, kteří zas tolik latinu neovládaly.