Článek
Jsou lidé, kteří dávají velké peníze za to, aby se dozvěděli víc o své minulosti. Ne o tom, co se jim stalo v dětství a na co si už tak snadno nevzpomenou. Ale na své minulé životy.
Po celou dobu historie lidstva se táhne přesvědčení o nezničitelnosti života jako červená niť.
Známé osobnosti se k převtělování vyjadřovaly v historii takto:
Jsem přesvědčen, že je skutečně možné žít znovu, že živé pochází z mrtvého a že duše mrtvých nadále existují.
Protože duše se nevyskytuje bez těla a přece není tělem, může se vyskytovat v tom či onom těle a přecházet z jednoho do druhého.
Nauka o převtělování vychází z předpokladu, že když člověk zemře, jeho nehmotná část, „duše“, opouští tělo a narodí se znovu v jiném těle — jako člověk, zvíře nebo rostlina —, a to ve více po sobě jdoucích existencích.
Historie nauky o převtělování
Je dost dobře možné, že myšlenka stěhování duší pochází ze starověkého Babylóna. Morris Jastrow k tomu říká:
Otázkou nesmrtelnosti se vážně zabývali babylónští teologové. Pro Babylóňany byla smrt přechodem k jinému druhu života. Primitivní teorie o tom, že existence v nějaké formě pokračuje, vznikla nepochybně proto, že se lidé nedokázali smířit s představou, že už nikdy nebudou při vědomí.
Pochopitelně došlo k přenosu této nauky do jiných okolních částí starověkého světa. Indové rozpracovali složitý systém koloběhu znovuzrození, který byl založen na karmě neboli zákonu příčiny a následku. Myšlence o převtělování uvěřili také vlivní řečtí filozofové a díky tomu ji přijal široký okruh lidí. Možná právě proto, že nepředpokládala žádného Boha, ale připomínovala takovou automatizovanou linku na flašky od piva. Zdánlivě jezdí kolem dokola samy od sebe, ale někdo přeci jenom musel zapnout tlačítko.
Ideu o převtělování převzala i řada ateistů, a to právě kvůli prestiži řecké filozofie. Upřímně řečeno, řečtí filozofové nebyli až na pár výjimek až takoví lumeni, jak se zdáli. Platón byl mstivý muž, který likvidoval své konkurenty i po smrti. Díky němu nevíme, co všechno vymyslel schopný Démokritos a co z toho mu sám Platón ukradl. A vůbec byly jeho spisy spíše takovým cestovatelským výcucem všehochuti, kterou Řekové posbírali po světě. Jedním z těchto střípků byla i reinkarnace.
Reálné doklady pro převtělování
Hlavním argumentem pro toto bizarní přesvědčení vychází z vlastních subjektivních dojmů a zážitků, kdy někdo potká někoho, koho se zdá jako by znal ze své minulosti, nebo se objeví na místě, kde nikdy nebyl a podobně. Řada lidí na světě je však podobná jeden druhému jako vejce vejci a také velké množství míst bylo naprojektováno podobným způsobem. Jedna myšlenka se rozšířila do celého světa, stejně jako si můžete dát pravé japonské sushi někde v Brně tak i v Tokiju, můžete narazit na francouzský zámek kdesi uprostřed americké pustiny. Oddobně to platí pro vnitřní interiéry budov. Lidé žijí podobně. Tak se statisticky vzato může stát, že má někdo pocit, že to někde dobře zná a už tam byl a moc se nesplete.
Hypnóza je jedním z hlavních prostředků používaných k zjišťování minulých zážitků. A právě jako taková je to nedůvěryhodná metoda.
V roce 1980 prohlásil Nejvyšší soud v Minnesotě, že „nejlepší znalecký posudek ukazuje, že žádný znalec nemůže určit, zda vzpomínka vybavená hypnózou nebo nějaká její část je pravdou, lží nebo konfabulací — vyplňováním mezer smyšlenkami. Na takové výsledky se nelze vědecky spolehnout jako na přesné.“ State v. Mack (Stát proti Mackovi), 292 N. W. 2d 764.
Sugestibilita hypnotizovaného brání možnosti vážně prohlásit, že byly jeho zkušenosti pod vlivem hypnózy reálné. Hypnóza totiž může vyvolat zkušenosti, které pocházejí od někoho jiného, naimplementované do vašeho mozku od ostatních, například z literatury a filmů.
Pokud by byla nauka o reinkarnaci pravda, měl by mít každý člověk silné nutkání se zabývat svými minulými životy. Zatímco tomu tak není.
Popularita reinkarnace jako únik
Lidé se zřídkakdy chtějí zabývat svou přítomností, svým nedávným jednáním a svými rodinnými vztahy. Zatímco neváhají řešit, co bylo před několika staletími. Proč? Protože je to psychologicky bezpečné. Ve své přítomnosti nemusí nic měnit a zpravidla se dozví, že byli nějakou významnou osobností, o tom, že by někdo zjistil, že byl prostý nevolník někdy za středověku nikdo nestojí.
Reinkarnace je tedy způsob, jak se neurotičtí lidé vyrovnávají strachem ze smrti a neexistence a uhýbají tak svým současným problémům.
Zdroje:
Morris Jastrow. The Religion of Babylonia and Assyria. 1898.
František Novotný. O Platonovi - I.–IV. díl (komplet). SIMO. přetisk 2017.
