Proč bychom se měli zajímat o judaismus

O Židech se toho ví hodně, že jako národ trpěli, že jsou mezi nimi známé osobnosti, že někteří z nich bývají bohatí, ale už daleko méně se toho ví o jejich pokladu, židovském náboženství, které s sebou nesou po celé věky.

Židovské náboženství je v podstatě takový orientální kotlík vědomostí, pocházejících ze starověkého Babylóna, kde se Židé inspirovali u astrologů a magických učenců. Samotný židovský prapředek Abram (později Abraham) pocházel z chaldejského Sumeru, zdroje mnohých náboženských představ. Výsledkem tohoto vnějšího působení jsou mystické směry včetně Kabaly, naplno rozvinuté v  11. - 13. století pod vlivem esoterického islámu ve Španělsku.

Inspirace pro mnoho biblických představ přišla však mnohem dříve, v časech zoroastrického náboženství a tedy zhruba v době, kdy byl sepisován Starý zákon. Do Bible se tak dostal epický zápas dobra a zla, zlí a hodní andělé, Satan a spousta jiných postav a elementů, které byly inspirovány tímto starobylým íránským náboženstvím.

Je to absurdní, ale byly časy a v některých případech se i opakují, kdy si samotní křesťané mysleli, že se mohou bez židovství obejít. Teď vás to možná vyděsí, ale velká část Američanů věří, že King James Version, to je překlad bible podobný bibli Kralické, je biblickým originálem, a řada z nich vůbec netuší, že Ježíš byl Žid. Pro ně je zásadním faktem, že jej Židé zabili a basta.

Faktem je, že křesťanství, toto nejrozšířenější náboženství na světě, dluží židovské Bibli mnohé. Nemůžete mít Nový zákon bez Starého, vždyť i ten Nový psali také lidé židovského původu. Samotný islám mu je také zavázán, mnoho jeho částí se na Starý zákon přímo odvolává.

Když tedy zkoumáme judaismus, poznáváme tím základy i ostatních světových náboženství. A tak si můžeme ušetřit, jak by řekl pravověrný Žid, hodně času i peněz. Tady by asi patřil smajlík, ale protože je to spíše článek odborný, jistě si toho rabína, který se směje pod fousy, představíte lehce sami.

V zájmu nějaké základní informační výbavy by bylo dobré vědět, jak ta kultura kolem vás vznikla, nemyslíte?

Byly časy, kdy platilo, že co Žid, to byla zároveň identifikace se židovským národem a náboženstvím. Počátkem novodobého státu Izrael bylo možné se při emigraci přihlásit jako Žid a nikdo vaše rodinné kořeny nezkoumal. Dnes existuje řada Židů, kteří jsou takzvaně sekulární a nevěří v židovské náboženství a dokonce označují ty věřící za nepřátele židovského státu. Na samotném počátku však bylo náboženství a národně etnická příslušnost nerozdělitelným celkem.

Stručně řečeno, židovský národ je potomstvem starověké hebrejsky mluvící větve semitské rasy. Začíná u Abrama, jehož potomstvu podle legendy Starého zákona Bůh zaslíbil zemi Kanaánu, což je zhruba území dnešního Izraele. Od Abrama Židé odvozují svůj rodokmen. Ten začíná Izákem a jeho vnukem Jákobem, jehož jméno bylo později změněno na Izrael. Tento Izrael měl dvanáct synů, kteří se stali předobrazem pro dvanáct kmenů. Jedním z nich je Juda a z něj je odvozeno slovo Žid.

Později se termín „Žid“ vztahoval na všechny Izraelity, nejen Judovy potomky. Problém s rodokmeny a určováním příslušnosti k danému kmeni nastal v roce 70 n. l., když Římané zničili Jeruzalém a s ním i rodopisné záznamy.

Po mnohých zápasech byl mezi Židy ustanoven jeden jediný Bůh. Do určité doby totiž koketovali s polyteistickými představami národů kolem nich. Ten jeden se jmenuje JHVH nebo jinak ADONAI či JMÉNO. Židé totiž samohlásky doplňovali při čtení, a tak se vlastně neví, jak se má Boží jméno vyslovovat. Ostatně v judaismu je vyslovoval nakonec pouze velekněz a to několikrát ročně v chrámu. Podle tohoto náboženství učinil Bůh s Židy smlouvu, kde stanovil podmínky pro to, aby je mohl používat jako takzvaný vyvolený národ. A když smlouvu poruší, tak jim z toho budou plynout problémy.

Židé byli zvyklí na plejádu kněží, proroků a králů. Dnes už z nich zbyli jen rabíni, učitelé ortodoxního, ultraortodoxního či liberálního judaismu. Králové už nekralují a pro kněží už není žádný chrám. Občas se objeví nějaký prorok, ale jak víte, doma nikdo není prorokem.

Krom vlivu Peršanů na židovské komunity se ve čtvrtém století dostává židovství pod vliv nežidovské kultury, která pohlcovala celé Středozemí a okolí. Bylo to samozřejmě díky kampaním Alexandra Makedonského. Jeho následníci šli ve stopách svého učitele a šířili na Blízkém východě řecký jazyk, kulturu a filozofii. Nakonec dostal i judaismus řecký háv.

Tak se stalo, že židovská diaspora začala mluvit řecky a zapomněla na hebrejštinu. Židovský autor Max Dimont popisuje situaci takto: „Obohaceni platónským myšlením, aristotelskou logikou a euklidovskou vědou přistupovali židovští učenci k Tóře* s novými nástroji. Připojili řecký rozum k židovskému zjevení.“

První století znamenalo pro vývoj judaismu specifickou situaci. Max Dimont poznamenal, že balancoval mezi „řeckou myslí a římským mečem“. V té době byla v kurzu mesiášská proroctví. V módě byly dva židovské proudy. Farizeové kladli důraz na ústní zákon, zatímco saduceové na chrám a kněžstvo. Dále zde byli esejci, zélóti a herodiáni. Jeden druhého nesnášel. Tehdy si začali židovští vůdci říkat rabbi, což znamená mistr či učitel.

V období Makabejců (Hasmonejců, od roku 165 do roku 63 př. n. l.) dokonce židovští představitelé, jako Jan Hyrkánský, obraceli na víru v judaismus ve velkém rozsahu dobyvatelskými taženími. Je pozoruhodné, že na počátku letopočtu bylo až deset procent obyvatel Středozemí židovských. Mezi řadou současných Palestinců bude jistě hodně potomků těchto obrácených. Stejně tak je mezi současnými Židy, kteří migrovali do Izraele, mnoho těch, kteří nejsou etnickými Židy, stali se však součástí tohoto národa díky přestupu na židovské vyznání. Izrael je sekulárně-náboženský kvazistát, kdy jeho zákonodárci a statutární zástupci nemohli uniknout skutečnosti, že Žid se rovná nejen etnicita, ale i náboženská příslušnost.

Během roku 70 n. l. došlo k tragédii. Byl vypleněn Jeruzalém a zničen chrám římskými oddíly. Židům byl do Jeruzaléma zakázán přístup. Judaismus si tedy musel hledat jinou formu vyjádření, než byla ta pod ochranou chrámu. Tehdy zmizeli ze scény saduceové a ústní zákon, který prosazovali farizeové se dostal do popředí zájmu. Chrámové oběti nahradilo intenzivní studium tóry.

Vznikl Talmud složený z ústního zákona a komentářů k němu. Talmud však byl také směsicí řecké filozofie a starozákonních představ. A teď dobře a pečlivě čtěte, protože z toho už můžete mít takový židovský mišmaš. Cílem rabínů, kteří sestavovali Talmud, bylo dokázat, že Mišna je téhož původu jako Hebrejská písma. Co je proboha Mišna? To je nový systém židovského uvažování, který vymyslel Juda ha-Nasi začátkem třetího století n. l. Bylo to samostatné dílo, které svou autenticitu neopíralo o biblické odkazy. Od Bible se lišila i svérázným stylem hebrejštiny.

Židovský badatel Jacob Neusner o tom říká: „Mišna se stala pro Izrael ústavou. Bylo třeba s ní souhlasit a přizpůsobit se jejím pravidlům.“

Mezi rokem 500 n. l. a 15. stoletím se zrodily dvě odlišné židovské sekce - sefardští Židé, kteří se rozvinuli pod muslimskou vládou ve Španělsku, a aškenazští Židé ve střední a východní Evropě. Obě společenství měly své rabíny a jejich přístup se v mnohém odlišoval. Většina dnešních židovských obyčejů vznikla právě ve středověku.

Historik Cecil Roth o tom píše: „Talmud vtiskl Židům nesmazatelné rysy, které se pro ně staly charakteristickými; poskytl jim také pozoruhodnou odolnost a soudržnost. Jeho dialektika bystřila jejich inteligenci a vedla je k pronikavému uvažování. Ve středověku poskytl Talmud pronásledovanému Židu jiný svět, do něhož mohl uniknout. Poskytl mu vlast, kterou si mohl nosit s sebou, i když svou vlastní zemi ztratil.“

Přesně ve 12. století začalo nechvalně známé vyhánění Židů z různých zemí. Prim v tom měli Britové. Izraelský autor Abba Eban vysvětluje v knize My People—The Story of the Jews (Můj lid — příběh Židů): „V kterékoli zemi, jež upadla pod jednostranný vliv katolické církve, je příběh stejný: strašné ponížení, mučení, zabíjení a vyhánění.“

Za doby nadvlády muslimů ve Španělsku Židé problém neměli, ale v roce 1492 se dostalo Španělsko pod katolickou nadvládu a to byl průšvih. Ke konci 15. století byli Židé vypuzeni téměř z celé západní Evropy a rozprchli se do východní Evropy a zemí okolo Středozemního moře.

Během staletí útlaku se mezi Židy objevilo hodně Mesiášů. Některé komunity je přijaly, jiné odmítly a v 18. století se objevila nová forma judaismu. Bylo to chasidství, směs mystiky a náboženského vytržení vyjadřované v každodenní zbožnosti a činnosti. Oproti tomu zhruba v téže době nabídl německý Žid Moses Mendelssohn jinou alternativu, a sice cestu haskaly neboli osvícení, jež vyústilo k tomu, co se historicky považuje za „moderní judaismus“.

Moses Mendelssohn (1729–86) zastával názor, že Židé budou společensky lépe přijímáni, když vyjdou zpod omezení Talmudu a přizpůsobí se západní kultuře. Jenomže s touto filozofií Židé brzy narazili. Výbuchy antisemitismu v 19. století především v Rusku vedly k jejich rozčarování, a tak se spíše začali soustřeďovat na nalezení země, kde budou mít klid. Mesiáš už je tolik nezajímal, i když ten nikdy z židovské věrouky nezmizel, pochopili, že si musí pomoci sami vlastními prostředky.

To se pak stalo koncepcí sionismu: „zesvětštění židovského mesianismu“, jak to říká jeden zdroj. Především s nimi hluboce otřásla situace v nacistickém Německu. Vše zlé je k něčemu dobré a tak se jim na základě těchto zvěrstev podařilo konečně přesvědčit svět o potřebnosti židovského refugia. Tím se v roce 1948 stal Izrael.

Judaismus je velmi pestrou paletou náboženských představ, je to vlastně takový mišmaš babylonských, perských a řeckých konceptů vtisknutých do Bible a židovských spisů vzniklých v římské době. Do nich se přidává poměrně silný mystický prvek pocházející z muslimské Andalusie, rozvernost chasidismu a formalismus Mendelssohna. Není divu, že je to těžké nějak pochopit, jak se odjakživa říká, je to tady jako v židovské škole…

*Slovo tórah se obvykle vztahuje na prvních pět knih Bible – na 1. až 5. Mojžíšovu. Říká se jim také Pentateuch, což v řečtině znamená „pětidílný svazek“. Encyclopaedia Judaica ilustruje kabalistický přístup k Tóře takto: „Tóra ani tak neznamená něco konkrétního jako spíš mnoho různých věcí na mnoha různých úrovních.“

Zdroje:

Isidore Epstein. Judaism. Pelican.

The Talmud. Lighting Source. 2024.

George Robinson. Essential Judaism. 2016. Atria Books.