Psychosomatika versus „moderní“ medicína

Moderní medicína se odborně nazývá: alopatická. Samotný její název vzbuzuje jisté pochybnosti o její účinnosti. Protože allos znamená jiný a pathos znamená nemoc. Takže vlastně dnešní medicína se jmenuje - jiná nemoc. Vychází z předpokladu, že je třeba agresivně zaútočit na domnělý původ a příčinu nemoci. Často ale lékaři o takové příčině vůbec netuší a vaří z vody. A tak přichází ke slovu prášky, které mají řadu vedlejších účinků.

Klasický příklad je svatý grál současné především české medicíny - cholesterol. Podle alopatického principu je to zarytý nepřítel lidského zdraví. Ve skutečnosti celé tělo potřebuje cholesterol jako sůl, především jeho nervový systém. Lékaři prostřednictvím léků útočí na hladinu cholesterolu, který se má jejich chemickým působením snížit, nicméně léky na cholesterol způsobují mnoho vedlejších příznaků, na které je posléze třeba brát další léky. A tak to jde stále dokola - bludný alopatický kruh.

Zatímco psychosomatický pohled na nemoc řeší somu - tělo v souvislosti s psyché - duší. O duši lékaři nemají ani tušení a vůbec s ní nepracují. Nebylo tomu však odevždy. Navíc v případě výše hodnot cholesterolu je například při ketodietě jeho hladina neúměrně vysoká. Lidé s touto dietou by tedy měli mít po letech jejího užívání nenávratně poškozené a ucpané cévy. Podle studií se tomu tak neděje. Hladina cholesterolu a cholesterolová obsese u lékařů starého střihu je tak ukázkou díry v poznání současné moderní medicíny.

Bohužel lidé jsou schopni žít v toxických vzorcích třeba celý život, či po celé generace. Mylné předpoklady západní medicíny byly ustanoveny filozofem Anaxagorem, který žil mezi léty 500-428 př. n. l. Ve svém díle stavěl do protikladu tělo a mysl a jeho paradigma se stalo vzorem pro lékařskou vědu. Dosud jej nikdo z této disciplíny nevyndal. Už je to drahných několik tisíc let.

Pokud jde o mysl, a model jejího fungování byl stanoven až s příchodem Sigmunda Freuda a jeho psychoanalytické teorie. Nedá se říci, že byla úplně jeho, protože hlavní rysy teorie existovaly dávno před samotným Freudem.

Díky prvnímu psychosomatickému odborníkovi z oblasti medicíny Dr. Johannu Christianovi Augustu Heinrothovi (1773-1843). Ten zavedl již v roce 1815 termín psychosomatický a somatopsychický.

Heinroth v 19. století (podobně jako později Freud) rozdělil lidskou osobnost na tři složky a popsal Uberuns (svědomí), Ich (mysl, emoce a vůle) a Fleish (základní pudy, které zahrnovaly i hříšnou lidskou přirozenost). Doktor Heinroth se zabýval vlivem sexuálních impulsů na nemoci jako je epilepsie, tuberkulóza a rakovina.

I když lékaři skládají Hippokratovu přísahu, dnešní medicína se rozhodně Hippokratovým (460-370 př. n.l.) přístupem neinspirovala. Pro Hippokrata byl jedinec celek reagující na vnitřní a vnější stimulaci. Tělo - soma a mysl - psyché fungují dohromady. Jejich oddělování je tedy umělým konceptem.

Moderní medicína se vyvinula z pojetí řeckého lékaře Galéna (129-200 n.l.) pro kterého byl člověk pouze soubor orgánů a somatických funkcí, jejichž fungování se dnes učí na lékařských fakultách. Současní doktoři léčí nemoci, nikoliv nemocné lidi.

Takový přístup je ovšem trochu lichý. Je velmi obtížné a navíc nebezpečné vyloučit psychologické prožívání jakékoliv nemoci. V dnešní době však neexistuje žádné standardní lékařské curriculum, které by lékaře naučilo psychosomatickým souvislostem nemocí. Jedná se tedy v podstatě o retrográdní medicínu. Nutno říci, že na tak komplexní vnímání souvislostí většina lékařů ani nemá hlavu a má co dělat, aby zvládla základy standardní medicínské metodiky.

Nové objevy léků a v oblasti lékařské techniky nemohou nahradit bazální lékařskou neznalost souvislosti nemocí s myslí pacientů.

Etnopsychiatr Tobie Nathan zkoumal více než 400 původních národů na zemi a zjistil, že jejich tradiční techniky léčení umožňují léčit pacienty velice dobře a bez jakýchkoliv vedlejších účinků, narozdíl od alopatické medicíny.

Ve skutečnosti zde máme jakýsi funkční základ medicíny, který platí z 11. století. V té době žil Moses Maimonides v Cordóbě. Později se dokonce stal Saladinovým lékařem v Egyptě. Vyvinul a používal také mnoho léků v oblasti péče o psychosomatické pacienty. Ve své lékárně měl přes 800 léků, z nichž 70 % se používá dodnes.

Dalším andaluským celostním lékařem, který následoval ve 12. století byl Averroes. Přístupy obou těchto lékařů ovlivňovaly celostní přístup v medicíně až do 17. století. Do doby, kdy přišly mechanické přístupy typu René Descarta.

Do 17.století v evropské medicíně byl lidský život vnímán holisticky. Pak se něco pokazilo a až na jisté výjimky především v okolních zemích, kde lékaři pracují spíše holisticky, se v Česku usadil čistě mechanizující přístup. Rozdělující pacienta na jednotlivé orgány a v podstatě marxisticko-materialistická interpretace jeho potíží. Bez jakékoliv duchovní složky.

Dr. Sándor Ferenczi (1873-1933) byl v podstatě první psychosomatický lékař nové doby. Byl to velmi dobrý známý Sigmunda Freuda, který od něj přejal řadu myšlenek do své psychoanalýzy. Narozdíl od Freuda, který se zabýval „léčbou“ znuděných vídeňských paniček, pro které byla psychoanalýza spíše zábava, pracoval s lidmi, kteří měli traumata z první světové války. A zjistil, že jakýkoliv pevný model léčby je v individuálních případech neúčinný.

Zkoumal, jak emoční konflikty a nevyjádřená úzkost přímo ovlivňují fyziologické fungování člověka a jeho jednotlivé orgány. Propojil poruchy pudů s jejich fyzickými projevy. Zdůrazňoval regresi, paměť těla a fyzické projevy traumatů z raného děství. Jeho žáci poté založili první Chicagskou školu psychosomatické medicíny.

Většina dnešních lékařů je zaměřená na vyhodnocování pacientových potížích přesně daným systémem hodnocení, který je již zastaralý. Posuzují jednotlivé symptomy často bez jejich provázanosti s pacientovým životem. Místo řešení traumat z dětství, zkoumají kdy a kdo zemřel z pacientovy rodiny na určitou nemoc jako je srdeční infarkt či rakovina. Poté paušálně vztahují tyto potíže na své současné pacienty. Ačkoliv je dnes známo, že větší roli než genetika hraje epigenetika, tedy projevy genů na základě jakési psychobuněčné paměti. A v ní hrají  hlavní roli nikoliv suchá data, ale lidské zkušenosti a zážitky.

V tomto směru jsou současní praktičtí lékaři, ale i internisté pokud nemají žádný řádný psychosomatický výcvik, naprosto nepolíbení.

Místy se až zdá, že když přijdete za svým lékařem do jeho ordinace, je poradostněn, když vám může nějakou tu bolístku či nemoc doslova přišít. Opravdu dnešní medicína splňuje latinské heslo Nomen Omen - tedy pravdivost svého názvu: jiná nemoc.

Zdroje:

Populárně-vědecký dokument vycházející z vědeckých studií na téma ketodiety a vysokých hladin cholesterolu:

https://www.youtube.com/watch?v=57Z8bUb1P94

Anton Wutz. Introduction to Epigenetics. 2021. Springer.

Roy Porter. The Cambridge History of Medicine. 2006. Cambridge University Press.