Renesance nebyla zrovna světlým obdobím

Renesance byla návratem k antice, ergo cestou zpět do starověku. A to v plném rozsahu, jak oblasti umění, kdy se navrací antika, tak v oblasti kulturně sociálních vzorů, které se rovněž vracely z antického období. Nastala tučná doba pro jedny a bída pro druhé. Otevřely se velké možnosti pro jedny a pro druhé se zavřely.

Pochopitelně renesanci má především na svědomí otevření Nového světa a jeho bezostyšné těžení. Odtud přicházely nové poklady, plodiny, myšlenky, ale také problémy.

Nemluvě o čarodějnických procesech, z nichž se většina především na území českých zemí odehrávala právě v době renesance. Duchovno nebylo prioritou mnohých jeho oficiálních představitelů. Renesanční papežové často usilovali především o světskou moc a nikdo jim to nevyčítal, tedy kromě protestantů a reformních kruhů z řad církve.

S církevními úřady se kupčilo a nedalo by se říci, že by tím nějak utrpěla pověst církve navenek. Většina kardinálů byla šlechtického původu a věnovala se úplně něčemu jinému, než duchovní činnosti. Třeba šermu, ženám a podpoře kultury a umění.

V takové atmosféře vznikl jezuitský řád, který měl navracet církev ke kořenům - k chudému Ježíši Kristu.

Kořistění v Novém světě pochopitelně přineslo nevídaný a ničím nezasloužený ekonomický rozvoj. Výsledkem bylo rozevírání sociálních nůžek do extrémních rozměrů. Nejen chudí, ale i bohatí si překvapivým rozvojem průmyslu a dopravy naběhnou přímo čertovi do chřtánu.

Mediceové začínají v 15. století jako bankovní páni ve Florencii. Veletoče jejich rodu ukazují protiklady doby. Jednou jsou to machři na finančnictví, pak jsou nenáviděni a vražděni. Do rodu patří i několik papežů.

Začátkem 15. století jejich podniky nabývají formu holdingových firem. Kapitálově se účastní na podnicích jiných a své finanční pohledávky si pečlivě kontrolují.

Pak tu máme německou rodinu Fuggerovců z Augsburgu. Ti po celé 16. století ovládají finančně velkou část Evropy. Mají vliv na knížata i císaře. Jsou věřiteli u velkých podniků. Obyčejní lidé se ovšem za jejich doby mají mizerně a dřou bídu s nouzí. Pro srovnání, jen na úrocích dostával každý člen rodiny na 20 000 guldenů ročně. Plat kvalifikovaného dělníka činil za rok 33 guldenů s tím, že pro rukodělného dělníka bylo jen 15 guldenů - tedy 1333 krát méně, než na co si přišel jen na úrocích každý člen rozvětvené mafiánské rodiny Fuggerovců.

Dobové kroniky uvádějí, že vše se tehdy dalo koupit, záleželo jen na ceně. Je libo úřad církevní či světský? Odpustky bez ohledu na to, jak jste žili? Tak sem s tím, stačilo jen zacinkat guldeny.

Přístup k informacím byl v renesančním období sakra drahý. Pokud jste pocházeli z chudé rodiny, mohli jste na vzdělání téměř zapomenout. Učitelé byli často soukromí a požadovali vysoké částky, nemluvě o knihách. Jan Hus, který žil v období, kdy byla renesance již v plném proudu třeba v Itálii, neměl na knihy, a tak svůj obor nedostudoval.

Efektem tehdejší doby bylo, že studoval nikoliv ten, kdo měl talent, ale ten, který na to měl. A tak vznikla početná třída lidí, kterou bychom nazvali „učení blbci“. Erasmus Rotterdamský se svým slavným dílem Chvála bláznovství na tuto atmosféru doby navazuje.

Ačkoliv existuje jakási mylná představa, že největší církevní zhůvěřilosti se odehrávaly v „temném“ středověku, není tomu tak. Právě nejintezivnější pronásledování jak náboženské tak kulturní se odehrávalo právě v renesanci.

Nejvyšší počet upálených má na svědomí renesanční období. Vzpomeňme na losinské procesy na Šumpersku či upálení Giordana Bruna v Římě.

Možné důvody, proč renesance nebyla přesně taková, jak by si lidé chtěli představovat, spočívají v obecné omezenosti a neflexibilitě lidských myslí. Většina lidí té doby prostě nebyla připravena na to, přijmout nové trendy z nových zaoceánských území a vstřebat nové myšlenky.

Dnešní doba je vlastně té renesanční v mnohém podobná. Vnějškově se zdá, že je svět plný možností, ale on je spíše plný myšlenek a konceptů, které jsou příliš velké na malé mysli dnešních lidí. A tak je i řada možností a výzev zcela fiktivní, protože většina lidí se opravdu nechce nikam posunout a ani na to nemá. S moderními technologiemi se lidé dostávají k velkým informačním tokům, které je často spláchnou do velké řeky směřující do neznáma. A proto se lidé topí v informačním přebytku.

Tak nějak vypadala i renesance. Zdánlivě pokrokové období, ale z velké části spíše zpátečnické právě kvůli omezeným možnostem myslí tehdejších lidí.

Pokud by lidé správně chápali renesanci a její význam, a to i na našem území, nejspíš by nemohli být ani dnes tak v pohodě a ponořeni do nekončícího proudu radostí, dovolených a zábav. Spíš by jasně vnímali, jaká zátěž a zodpovědnost z možností, které jsou kolem nich, jim padá na hlavu, a něco podstatného by s tím dělali.

Nechávat si věci přerůstat přes hlavu totiž obvykle nevěstí nic dobrého.

Zdroje:

Paul Johnson. Dějiny renesance. 2004. Barrister&Principal.

Jacob Burckhardt. The Civilisation of the Renaissance. 2000. Random House.