S židovským Bohem je legrace. To o Alláhově smyslu pro humor nic nevíme

Není většího religionistického kontrastu, než jaký panuje mezi židovským a muslimským obrazem Boha. Z odborného hlediska člověka, který se celý život zabývá náboženskými fenomény, je rozdíl mezi těmito dvěma bohy nejzajímavější.

Jahve je plný emocí, Alláh je prost jakéhokoliv pocitového vzrušení. Jahve je vtipálek, Alláh nikdy nežertuje. Podívejme se na tyto dva náboženské koncepty blíže.

Nejprve však krátce na české stopy v obou náboženských okruzích.

Právě Češi mají historicky k oběma kulturám - jak té židovské, tak muslimské, velmi blízko. V Praze se nachází jedna z nejstarších synagog v Evropě a rovněž také nejstarší židovská komunita ve střední Evropě.

Prvním člověkem, který mezinárodně zpropagoval Prahu byl Ibráhím ibn Jákúb, židovský kupec a diplomat pocházející z muslimského Španělska (Andaluského kalifátu), přičemž psal arabsky. Pocházel z hranice dvou světů - muslimského a židovského. Prahu navštívil kolem roku 965 a podal o ní obšírnou zprávu.

Češi mají jako jeden z mála menších národů v Evropě rovnou dva vlastní přímé překlady Koránu z arabštiny a dva zprostředkované. A překládat tuto knihu není běžné ani do hlavních světových jazyků, protože to muslimové nepovažují za potřebné. Češi rovněž vydávali svého času nejmenší Korán na světě a tiskli ho v šumavském Vimperku. Sloužil jako unikátní dárkový předmět v arabském světě. Nemluvě o slavné strakonické továrně na turecké fezy.

Český orientalista katolický kněz Alois Musil, který strávil velkou část života v muslimském světě, odhalil jako jeden z prvních badatelů na Blízkém východě tajemství islámu.

Islám totiž explicitně zakazuje zobrazování Boha v jakékoliv podobě, kromě jeho jména v arabském skriptu. Alois Musil však zjistil, že na pověsti, kterou tehdejší muslimové šířili do éteru - že nezobrazují žádné lidské postavy, není nic pravdy. V Jordánsku objevil muslimský zámeček v Amře. Byly zde zobrazeny četné lidské postavy. V době objevu však neměl patřičné fotografické vybavení a tak o svůj podíl na badatelském výsluní málem přišel. Ještě před ním objevil skalní městečko Petra v převlečení za muslima jeden Švýcar. Ono vůbec v muslimském světě něco nového objevit je poměrně obtížné.

Například vstup do islámského města Mekky je přísně zakázán pro nevěřící. Respektive pro ty, kteří nevyznávají islám. Pod pohrůžkou trestu smrti. Takže není jednoduché se dostat k informacím z první ruky.

Islám ovšem tímto šíří do éteru jednu podstatnou informaci o své náboženské praxi. A to, že s Alláhem není žádná legrace. Alláh nemá smysl pro humor. Narozdíl od židovského Boha.

Židovský Bůh byl předobrazem toho muslimského - Alláha. Mohamed v Koránu doslova opisuje celé části Bible a některé z nich také přepisuje. Třeba tu část o Ježíšovi a Adamovi a Evě. V zásadě nejpodstatnější části Bible jsou v Koránu prezentovány naruby.

Adam a Eva nezhřešili, naopak Adam je v Korán vykreslen jako význačný prorok, kterému by se měli klanět i andělé. A Ježíš? Taky jen prorok, který ale nezemřel mučednickou smrtí, naopak, byl Bohem chráněn a odměněn. Ačkoliv je základní linie Boha v islámu převzata ze židovského Tanachu, má zde Bůh jen jednu tvář, a ta není tak přívětivá a měňavá jako u židovského Boha.

Tak třeba Židé mají tisíciletou tradici pří s Bohem. Táhne se již od Abraháma, který zpochybňoval Boží spravedlnost a řešil otázku zničení Sodomy a Gomory. Bůh mu nakonec byl ochoten vyhovět, pokud v ní najde deset spravedlivých. Nenašel. Jákob - zvaný později Izrael - předobraz židovského národa, se neváhal pustit do křížku s andělem jen proto, aby mu anděl požehnal. Bůh je v židovských prorocích leckde urážen a není znatelné, že by mu to nějak vadilo.

Z toho vyplývá také židovská tradice humoru. Židé Boha nechápou jako vzdáleného staříka na obláčku či jako tyranského panovníka nad lidstvem. Spíše jako takového někdy až frustrujícího člena rodiny, se kterým mají Židé jistou dohodu neřkuli smlouvu o podpoře. První takovou smlouvu uzavřel s Bohem Abraham.

Za doby holokaustu došlo i k Božímu soudu. Ale pozor, ne soudu Boha nad lidmi, ale soudu Židů nad Bohem. Řešilo se přímo v koncentračním táboře, jestli se náhodou Bůh neprovinil genocidou. Rozsudek nakonec nebyl tak jednoznačný.

O Bohu v judaistickém prostředí kolují četné vtipy. Tak třeba:

Mladý muž říká svému budoucímu tchánovi, že nemá práci, peníze ani domov, ale trvá na tom, že bude jen studovat Tóru a Bůh se postará. Otec, ohromen jeho vírou, se ptá, jak bude žít. Mladík opakuje: „Bůh se postará.“ Později se matka zeptá otce, jak to šlo. Otec si povzdechne: „Špatná zpráva je, že nemá práci ani vyhlídky. Dobrá zpráva je, že si myslí, že jsem Bůh.“

Nebo další z nich:

Chudý muž se roky každý týden modlí a volá: „Pane, prosím, dej mi vyhrát v loterii, abych mohl uživit svou rodinu.“ Nakonec se mraky rozestoupí, z nebe se ozývá dunivý hlas a Bůh si povzdechne: „Mojši, setkej se se mnou v polovině cesty – alespoň si kup los!“

A do třetice všeho dobrého.

Židovská babička ztratí svého vnuka na pláži, když ho přílivová vlna smete do hlubin oceánu. Babička se okamžitě sklání na kolena v písku a modlí se k Bohu za návrat jejího vnuka. „Prosím Bože, vždy jsem byla dobrým člověkem, dobrým Židem a milující babičkou; prosím, vrať mi mého vnuka.“

Právě když dokončí svou modlitbu, obrovská vlna se zřítí zpět na pláž a vrátí mladého chlapce na stranu jeho babičky. Babička začne plakat a objímat svého vnuka, přemožena radostí a vděčností. Ještě jednou se podívá na svého vnuka, pak se ohlédne na oblohu a zakřičí: „Měl klobouk!!!“

Něco takového jako židovské vtipy ve spojení s Bohem v islámu rozhodně neuvidíte. Islám přísně pod pohrůžkou smrti zakazuje dělat si vtipy o Alláhovi, jeho prorocích nebo verších Koránu. Nejen vtipy, ale veškerá diskuze s Alláhem je zakázána. Neboť samotné slovo islám znamená: podřízení se bez námitek.

Je vidět, že muslimové moc biblické proroky nepochopili. Tak třeba to, jak skončil prorok Jonáš - kterého mají společného s tím biblickým - bylo velmi humorné. Nechtěl kázat a obracet na víru, tak ho Bůh nechal spolknout velrybou a vyplivnout nakonec na břehu místa, kde měl splnit své poslání. Není to vtipné? Jednoznačně ano.

Když byl otec íránské islámské revoluce Ruholláh Chomejní dotázán italskou novinářkou, co vlastně muslimové mohou mít, aby se těšili ze života, odpověděl, že běžná hudba je zakázána a platí jen náboženské písně a vojenské pochody. Žít v takovém prostředí opravdu není žádná legrace.

Ačkoliv humorné zkazky nejsou islámem zakázány, nesmí se jakkoliv týkat náboženského života. A obraz přísného odtažitého Alláha - jehož jméno je čistou abstrakcí a znamená pouze - ten Bůh, taky zrovna není určen pro humoristy. Víme, jak dopadli někteří z nich, když se snažili karikovat proroka Mohameda. Dostihly je velmi nepříjemné okolnosti a někteří z nich i přišli o život.

Pokud bych si měl vybrat mezi těmito dvěma obrazy Boha, rozhodně bych zvolil ten židovský. Je také bližší lidské realitě, protože Bůh lidi často ponechává ve štychu a vůbec se často distancuje od těch, od kterých by neměl, místo toho, aby byl na straně těch, kteří ho potřebují.

Židé tak ve své teologii představují Boha jako plastickou, vyjednávací jednotku, se kterou se dá leccos uhrát. Zatímco v islámu je Bůh tvořen jakoby z betonu. Neměnný, tyčící nad vším jako Stalinův pomník na Letné.

Pokud Bůh existuje, dozajista má smysl pro humor. I když je otázkou, jaký…

Zdroje:

https://www.hedvabnastezka.cz/alois-musil-cesky-objevitel-letohradku-amra/

Karen Amstrongová. Islám. 2008. Slovart.

Paul Johnson. Dějiny židovského národa. 1995. Rozmluvy.