Sv. Ludmila byla Srbka, ne Češka, a o svou mučednickou smrt si koledovala

Ludmila, dnes již svatá Ludmila, drží několik prvenství:

Těch superlativů vztahujících se k Ludmile je tolik, že by se jí jeden pomalu začal klanět, ale s její svatostí to bylo trochu jinak, než se povídá. Podívejme se sv. Ludmile nebo spíše legendě o ní na zoubek.

Překvapivě, nebo možná naopak, dobové záznamy o Ludmile zcela mlčí. To činí poněkud problém pro historiky identifikovat, kdo z pozdějších autorů ludmilských a václavských legend opisoval a od koho. Těch verzí příběhů o Ludmile je poměrně dost, avšak dáme-li je na hromadu a nějaký z nich vybereme, bude to celkem jedno. Všechny mají oslavný a veskrze pozitivní ráz. Bylo to nutné, protože se Ludmila hodila do pozdější křesťanské propagandy.

Máme k dispozici třeba legendu Fuit, která vypráví o životě Ludmily s Bořivojem až po smrt na Tetíně. Nebo Crescente fide christiana neboli Když rostla víra křesťanská, jak název napovídá, zde je Ludmila součástí křesťanského svatého žebříčku. Proslulý Kosmas se o vraždě Ludmily vůbec nezmiňuje.

Na pochybách nás nenechávají téměř všechny legendy. Jednoznačně určují, že byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Ta země srbská byla prý slovanským knížectvím v Německu.

Pak se hovoří o místu, kde se narodila, jako o Pšově. Někteří umísťují lokalitu k Mělníku anebo k vesnici Sedlec, nicméně nic z toho není jasné.

Pořád se pohybujeme v říši legend, proto bych rád upozornil čtenáře, kteří by rádi považovali mé závěry za spekulace, že sami vycházejí pouze z legend nikoliv z faktů. Podobně jako Vlastimil Vondruška svou Přemyslovskou epopej nevyčetl z dobových kronik, ale použil je pouze jako odrazový můstek, mělo by se s historií zacházet přesně tak, jak si zaslouží. Vycházet z faktů, které můžeme zjistit, a pokud žádná pevná data či dopodrobna popsané události nejsou k dispozici, je třeba vycházet z psychologických a antropologických charakteristik lidí, které popisujeme.

Za tímto účelem je třeba mít více než encyklopedické poznání, ale vyznat se v lidech různých dob a etnik a také v jejich zvycích. Pravdou je, že jednotlivé národy se často nemění ani po několika tisíci letech, podobně jako jejich genetika, můžeme tedy se spolehlivostí blížící se 100% vyhodnotit i události kolem smrti Ludmily. Stačí pár kusých dat, stejně jako archeologům pár kostí, a když víte, jak střípky zasadit do většího kontextu, máme vyhráno.

Ludmila podle legend přichází ze země srbských Slovanů. Vlast Ludmily leží na Sále, Muldě a Labi, tedy v severozápadním směru od Čech.

O pár společných vojenských akcích Čechů se Srby z té doby víme. Spojili se proti východofrancké říši. Jejich kontakty byly poměrně intenzivní.

Samozřejmě zde mohou někteří hlasitě vykřikovat, národnosti se tehdy neřešily! Ano, opravdu neexistovaly, najednou se zjevily z ničeho, viďte? Rozdělení lidí podle mentalit bylo jasné odjakživa a Slovan od Germána se snadno odlišil, stejně jako Srb od Čecha, i když si tak nemusel říkat.

Ludmila se nejspíše narodila kolem roku 860, vdala se za Bořivoje mezi léty 874 až 875. Ve stejné době, kdy Srbové povstali proti východofranské říši. Je možné, že to byl ze strany Srbů sňatek z rozumu. V českém knížeti totiž našli spojence proti velké přesile.

Víme, že zhruba devět měsíců po sňatku přivede Ludmila na svět syna a zároveň dědice knížecího stolce. Spytihněv se narodil v roce 875 a pak následují další synové a dcery. Celkem jich je šest. Druhým z nich je Vratislav.

U Václava Hájka z Libočan se dozvídáme poněkud zlomyslný příběh o pohanské modle Krosina, kterou Bořivoj, již křesťanský kníže, nechal ulít ze zlata pro svou ženu Ludmilu. Někteří tuto zprávu dementují, ale otázkou je proč. Ludmila zjevně byla nábožná ve všech směrech, pohanských i křesťanských. Cítila nepokrytě potřebu těžit duchovno v jakékoli formě a vydání.

Profantová tvrdí, že Ludmilu na víru nepřesvědčilo duchovenstvo, ale jednoduše následovala přání svého muže. V podstatě to byla vnucená konverze. V době křtu ji zřejmě bylo dvaadvacet a měla už několik dětí. Vzhledem k tomu, že legendy tak trvají na její zanícenosti pohanstvím, je očividné, že na tom bude něco pravdy. Stejně fanatickou se pak stala křesťankou, ale to se jí a jejímu vnukovi Václavovi očividně nevyplatilo.

V roce 888 se narodí Vratislav a rok poté umře její manžel Bořivoj. Ludmila ovdoví a zůstane sama s dětmi. Nikoho dalšího si už nevezme.

Ludmila se mohla spolehnout pouze na velkomoravského Svatopluka, který svou vládu tehdy prodloužil do Čech. Její dvůr zůstal knížecím a vyhradila si pro sebe všechny pocty manželky bývalého vládce a vychovatelky jeho následníka. Držela u sebe i panovnický poklad, stejně jako poroučela jeho družině. Ludmila si rozhodně zadělala na několik důvodů, proč jí nejen její snacha, ale i blízcí lidé kolem ní nemuseli mít zrovna v lásce. Jinými slovy, byla schránšlivá*, chtěla vše pro sebe. A kdo chce moc, často nemá nakonec nic.

Ludmila měla podle obrazu v legendách svého staršího syna Spytihněva raději než Vratislava. Při vší té slávě a ceremoniích jej protěžovala, a to se samozřejmě její hrdé snaše, manželce Vratislava, nemohlo líbit. To Ludmila zařídila, aby na knížecí stolec usedl Spytihněv a nikoliv Vratislav, a to, že byl starší syn, tehdy vůbec nemuselo hrát roli.

V roce 906 se Vratislav žení s Drahomírou. Ta velmi brzy zjišťuje, že je Vratislav zatížený komplexy, které na něj odhodila jeho matka Ludmila, když potřebovala mít ze Spytihněva svého vypiplaného idola, knížete po tátovi se vším všudy. Legendy Drahomíru záměrně líčí jako zlou pohanskou ženu, v kontrastu pochopitelně vůči křesťanské propagandě, která z Ludmily udělala svatou.

Co víme jistě je to, že Drahomíra pocházela z lutického kmene Havolanů, polabských Slovanů, sídlících na řece Havole v dnešním Německu. Znovu se stala formálně křesťankou díky svatbě s křesťanským knížetem. Nicméně, jestli křesťanství opravdu praktikovala, není zřejmé. Nejspíše mezi sebou tyto dvě pohanské čarodějnice Ludmila a Drahomíra soupeřily svými babskými kejkly.

Vratislav se díky své narušenosti a strachu před svou matkou rozhodl svěřit Václava své matce Ludmile. A to neměl dělat. Drahomíra Ludmile vyčítala, že z něj chce udělat mnicha místo knížete. A opravdu, Ludmila Václava zblbla. Dnes je sice idolem české státnosti, ale také vzorem pro řadu změkčilých blouznivců, kteří se nevyznají v tom, jaký směr by měli zaujmout. Václav se stává díky vlivu své babičky mučedníkem, protože včas nerozpozná a nezastane se správných státnických hodnot, narozdíl od svého bratra Boleslava.

Po smrti Vratislava se přehrada protrhla. Ani jeden z jeho synů, Václav ani Boleslav, nemohli usednout na knížecí stolec vzhledem k jejich věku. I když ve třinácti to Václav udělat mohl, jenomže to by nesměl mít babičku, která mu nepředala státnické sebevědomí. Spíše se potuloval u kostelů a přespával jako mnich na seně místo toho, aby se učil držet meč a žezlo. Boleslavovi bylo v té době osm, to bylo opravdu málo, i když z něj vyrostl nakonec větší panovník, než Václav.

Na sněmu Čechů bylo pod manipulativním vlivem Ludmily rozhodnuto:

Knížetem bude jednou Václav, ale dokud nedospěje, bude vládnout de facto Ludmila, protože Václav a Boleslav budou svěřeni Ludmile. Sice měla vládnout Drahomíra, ale Ludmila se k ní doslova nacpala jako vychovatelka a spoluvládkyně.

Už tehdy se čeští muži prokázali jako flexibilní nebo někdo by řekl podpantofláci, když vyhověli Ludmile, které se očividně velmi báli. Děti patří matce a ne babičce, pokud k tomu není nějaký vážný důvod. A ten žádný neexistoval, kromě krizové situace, kterou vyvolala samotná Ludmila.

Za vládce měl však být správně zvolen Boleslav, který si to nakonec musel vydobýt bratrovraždou. Protože on byl potomek už skutečného českého knížete, ne Václav, který byl synem v té době jen údělného knížete. A tak to chtěla i moudřejší a racionálnější Drahomíra. Ve světle těchto skutečností není překvapivé, kdybychom došli k závěru, že Ludmila byla vpravdě, jak se říká, nesnesitelná bába na zabití.

Kristiánova legenda dává kněze Pavla do souvislosti se zkázou Ludmiliny moci. Většina legend se o něm zmiňuje a současní badatelé ho chápou jako hlavní postavu v dramatu mezi Ludmilou a Drahomírou. Konkrétní, ale nikdo neví, jakou. Jedna indicie by tu ale byla, kněz Pavel Ludmilu sprostě opustil, když jí začalo téct do bot, jinými slovy, když se skupinka najatých vrahů hnala na Tetín, kde se Ludmila z Prahy uchýlila, on už tam nebyl, aby ji alespoň utěšil modlitbami, když samotným mečem nevládl.

Zjevně se Ludmile vrátilo to, co celý život dělala, politické pletky, předstíraná zbožnost, to vše dohromady se jí jako její karma, která nebyla zdarma, vrátilo na její hlavu. V okamžiku své smrti tato později svatá stařena neměla k dispozici ani jediného křesťanského kněze, který by jí dal poslední pomazání. Umírá zcela osamocena bez náboženského průvodce, zardoušena po vzoru starých pohanských Slovanů. Tak, aby ani jediná kapka její krve neznesvětila slovanskou půdu.

*přídavné jméno od slovesa schraňovat, které se používá pro popis člověka, který neustále něco schraňuje a hlídá si majetek.

Zdroje:

Naďa Profantová. Kněžna Ludmila. 1995. Epocha.

Kolektiv. Legenda o svaté Ludmile.2021. Lípa Slovanská.