Článek
Podle římskokatolického učení jsou svatí lidmi, kteří se prokázali výjimečně dobrými skutky, již zemřeli a není tedy o jejich osobnostní ryzosti pochyb. Církev je vždy uzná až po pečlivém procesu, který připomíná výběr špičkového manažera v globální firmě. Ať je tomu jakkoli, nemůžete být v církvi svatý, dokud nejste v Pánu.
Biblický pohled na svaté
Bible, původně základní učebnice křesťanů, učí ale něco úplně jiného. Svatými se to v Novém zákoně jen hemží. Počínaje Ježíšem, o kterém se mluví jako o:
Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.
Andělé jsou v Bibli nazýváni svatými:
Odpověděli: „Posílá nás důstojník Kornélius a bezúhonný muž, který se bojí Boha a má dobrou pověst v celém židovském národu. Svatý anděl mu předal pokyn od Boha, aby tě zavolal do svého domu a vyslechl si tvá slova.
A konečně, podržte se, všichni křesťané jsou v Bibli svatí.
Petr procházel všudy a přišel také k svatým [hagious], kteří bydlili v Lyddě. V Joppě byla učednice jménem Tabita [která zemřela]. Obrátil se [Petr] k mrtvole a řekl: ‚Tabito, povstaň!‘ Ona otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. Podal jí ruku a postavil ji. Pak zavolal svaté a vdovy a postavil ji před ně živou.
Zde vidíte kontrast mezi živými a mrtvými křesťany. Ti živí jsou se železnou pravidelností nazýváni svatými. Tehdejší křesťané měli do puntíku splňovat standardy svatosti a rozhodně se nemohli ohánět svou chybovostí, nedokonalostí a malostí, jak to dělají ti dnešní.
Apoštol Pavel se neustále obrací na křesťany jako na skupinu svatých:
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus církvi Boží, jež jest v Korintě, spolu se všemi svatými [hagious], kteří jsou v celém Řecku. Pozdravte se vespolek svatým polibkem. Pozdravují vás všichni svatí.
S uznáním za svaté tedy rozhodně nemuseli křesťané vůbec čekat až na svou smrt.
Církevní nauka o svatých
Očividně tedy církev nečerpala nauku o svatých a její interpretaci z Bible. Otázkou je, kde ji tedy vzala. Katolická encyklopedie k tomu říká:
Je tedy marné hledat ospravedlnění kultu ostatků ve Starém zákoně; ani v Novém zákoně se ostatkům nevěnuje velká pozornost. Zdá se, že Origenes [církevní „otec“] pokládal tuto zvyklost za pohanskou známku úcty k hmotnému předmětu.
Uctívání svatých po jejich smrti nemá v Bibli žádné opodstatnění. Zjevně pochází ze starověkých pohanských kultů. Svaté uctívá s velkou vervou ší'itská odnož islámu a samozřejmě bylo populární mezi některými jinými náboženstvími. V islámu je rovnítko mezi svatý = mučedník a je docela možné, že odtud vítr fouká. Na základě mezikulturního přenosu se svatí z Persie snadno přes Byzanc přenesli do Říma.
Svatozář světců, odkud ji církev vzala
Katolická encyklopedie k tomu říká:
Nejběžnějším symbolem všech svatých je nimbus (obláček), zářivý ohraničený útvar obklopující hlavu světce. Jeho původ je předkřesťanský a příklady toho se nacházejí v helénistickém umění s pohanskou inspirací; svatozář se používala, jak dokládají mozaiky a mince, pro polobohy a božstva, jako byli Neptun, Jupiter, Bakchus, a zejména Apollo (bůh slunce).
Je pravda, že Římané z mnoha křesťanů udělali mučedníky, nicméně ti nebyli po své smrti v raném období křesťanství uctíváni. To, že křesťan položí za svou víru život, se od něj automaticky očekávalo a neměl za to čekat nějaké vavříny vítězů. Náboženskou úctu prokazovanou ztrápeným a zmučeným svatým vidíme právě v perské verzi islámu. Pokud jde o umělecké ztvárnění svatých se svatozáří, tam si pozdější křesťané vypomohli tím, co viděli v helénistickém prostředí, jak potvrzuje Britannica:
V helénistickém a římském umění se sluneční bůh Hélios a římští císaři často objevují s korunou paprsků. Rané křesťanské umění se té formě vyhýbalo kvůli jejímu pohanskému původu, ale křesťanští císaři přijímali pro své oficiální podobizny prostý kruhový nimbus. Od poloviny 4. století byl i Kristus zobrazován s tímto císařským označením. Teprve v 6. století se svatozář stala obvyklou pro Pannu Marii a jiné svaté.
V prvním století se za svaté pokládali všichni křesťané, i ti živí, jak dokládá Bible. Žádnou svatozáří se nehonosili ani nebylo ve zvyku vystavovat na odiv jejich utrpení. Tyto zvyklosti přejala církev až během pozdějších staletí z jiných kulturních okruhů. Z původních křesťanů, kteří splývali se svatými, se v pozdějších staletích jejich svatost přesunula jen na jejich úzkoprofilovou skupinu určenou církví, a jejich svatost musela vždy stvrdit smrt, nejlépe mučednická. V uměleckých zobrazeních tito jedinci získali svatozář a portréty v útrpném provedení.
Vidíme, že původně křesťanské učení o svatosti dostalo později ráz pohanského kultu a většinoví křesťané byli postupem času zbaveni svatosti, zatímco od svatých se začala mučednická smrt přímo očekávat. Zřejmě k tomu měla církev nějaký hodně silný motiv a je otázka, zda to byl důvod dobrý a dobře míněný.
Svatí jako přímluvci
V prvopočátcích křesťanství bylo nemyslitelné, aby se křesťané modlili k Bohu skrze nějakého svatého. Ježíš se explicitně vyjádřil, jak má křesťanská modlitba vypadat:
Já jsem cesta a pravda a život; nikdo nepřichází k Otci leč jen skrze mne. Budete-li zač prositi ve jménu mém, učiním to.
Katolická encyklopedie proto přiznává:
V Novém Zákoně je obvykle každá modlitba, soukromá i veřejná liturgická modlitba, adresována Bohu Otci skrze Krista.
Původně patrně nedocházelo k tomu, že by se křesťané modlili skrze někoho jiného než Krista a podle Kristova vyjádření by modlení se ke svatým bylo v rozporu s jeho učením, přestože tuto situaci explicitně nevyjadřuje, protože svatí jako existují dnes tehdy neexistovali. Na místě je tedy otázka, zda modlící se ke svatým jsou pořád ještě skutečnými křesťany v pravém slova smyslu, nebo se spíše jedná o pohanství převlečené za křesťanství. Učení Bible by tomu nasvědčovalo.
Zdá se, že spolu se snižujícími se mravními a duchovními požadavky na křesťany způsobenými rozšiřující se základnou věřících došlo k vyčlenění úzké skupiny křesťanů, na které ostatní vložili svou vlastní zodpovědnost za to, aby v jejich zastoupení žili slušně, prožívali utrpení a komunikovali s Bohem, a za odměnu jim za to předali status svatých a pozici uctívaných celebrit, ale až po smrti, aby nezastínili jiné hodnostáře.
Zajímalo by mne, co by na toto šalamounské řešení řekl sám Kristus.
Zdroje:
Bible, textová analýza
Kolektiv. New Catholic Encyclopedia. 1967. McGraw Hill.
