Ukřižování Ježíše Krista - mýtus, nebo historický fakt?

Velký pátek je svátek Ježíšova ukřižování a smrti na kříži. Podle dnes menšinového názoru je to ale jen legenda, kterou ve 4. století ustanovila státem sponzorovaná křesťanská církev. V době Ježíšova života o jeho osudu kolovaly některé velmi odlišné zvěsti od těch, které známe z evangelií.

Jaká je tedy pravda o Ježíšově smrti? Dozvíme se ji někdy? Udělejme si v tématu nejprve pořádek a podívejme se, co si některé zainteresované skupiny myslí o Ježíšově životě a smrti:

Máme soudit podle toho, co převážilo, nebo podle dostupných faktů a pravdy? Jan Hus taky žádnou církev nezaložil, a přesto měl v opozici proti tehdejší náboženské organizaci pravdu.

A že dějiny píšou vítězové? Tuhle alibistickou frázi považuji za toxický blábol, protože v jejím jménu se páchaly ty nejohavnější zločiny dějin. Podívejme se tedy na pramenné texty z historie a vnímavý čtenář si může udělat svůj závěr sám.

Ti, kteří se zastávají první mainstreamové verze, vycházejí ze čtyř evangelií. Ta však byla napsána až desítky let po Ježíšově smrti. Až ve čtvrtém století došlo k jejich oficiálnímu uznání jakožto základu křesťanské víry. A to na dvou koncilech: v Hippu (393) a koncilu v Kartágu (397).

Biblický kánon s 27 knihami, který se používá dnes, poprvé uvedl Atanáš, alexandrijský biskup, ve svém velikonočním listu z roku 367 n. l.

Pozorný čtenář by si mohl všimnout, že tyto dva koncily se konaly v Africe a byly z velké části ideologicky vedeny jedinci, kteří pocházeli z afrického kulturního prostředí. Proč je to důležité? Jednoduše proto, že tito lidé neměli nic společného s původními představami o Kristu, které kolovaly v oblasti Palestiny. Neměli nic společného s židovskými apoštoly Ježíše Krista.

Podívejme se na několik nejdůležitějších otců církve, aby bylo jasné, z jakého duchovního prostředí pocházeli:

Tertullian Kartáginský (cca 160–225): pověstný jako „otec latinské teologie“, zavedl termín „Trojice“a byl prvním, kdo vytvořil normativní latinský křesťanský teologický jazyk.

Cyprián Kartáginský (cca 200–258): biskup a mučedník, který zdůrazňoval jednotu církve, roli biskupů a autoritu církve jako matky.

Augustin z Hippa (354–430): narodil se v Tagaste (dnešní Alžírsko) a je pravděpodobně nejvlivnějším teologem západního křesťanství, známý svými díly Vyznání a Město Boží.

Atanáš Alexandrijský (cca 296–373): egyptský biskup, který sehrál klíčovou roli na Nicejském koncilu, kde obhajoval ortodoxní doktrínu o Kristově božství proti arianismu.

Lactantius (cca 250–325): křesťanský spisovatel ze severní Afriky, který se stal poradcem císaře Konstantina, jenž nakonec zrovnoprávnil křesťanství s místními kulty.

Tito pánové pocházeli ze severoafrického prostředí, které bylo prosyceno lidovými náboženskými představami, hemžilo se démony, džiny a vúdú magií. Jejich původní představy, případně komplexy z prostředí, se kterým bojovali, se do křesťanství nemohly nějak neotisknout. Tak například africký teolog Tertullián, který prosadil termín Trojice. V jeho vlasti, Egyptě, bylo takových mystických triád bohů přehršel. Stačilo jen spojit obě myšlenky: křesťanskou a egyptskou a egyptsko-křesťanská sv. Trojice byla na světě.

Můžeme se tedy důvodně domnívat, že křesťanství, které bylo zavedeno do politické struktury Říma pomocí afrických teologů, bylo odlišné od toho, které učila původní apoštolská skupina kolem Ježíše Krista. Svědčí o tom i další křesťanský proud - doketismus.

Všechny tyto křesťanské proudy, které budu následně popisovat, byly později odsouzeny křesťanskými teology, počínaje 2. stoletím, jako heretické. Ale zase je to pohled většiny, která takzvaně zvítězila. O tom, co je o Kristu relevantní, můžeme jen vzdáleně tušit, případně se spolehnout na svou intuici a šestý smysl.

Doketisté byli vymazáni z historie křesťanství. Samotná laická encyklopedie Wikipedia, která bývá obvykle květnatá, je na téma doketismu poměrně skoupá. Omezuje se pouze na to, že to byl jakýsi helenistický směr. Ale to není přesné.

Obvykle se předpokládá, že se doketisté hlásili k alternativnímu chápání Krista. Termín „doketismus“ pochází z řeckého výrazu dokeo, „zdát se“ nebo „objevit se“, a zpravidla se používá pro christologické názory, které tvrdily, že Kristus nebyl ve skutečnosti člověk a v realitě netrpěl a nezemřel, ale pouze se projevoval tak, aby to tak vypadalo.

V rané církvi známe dvě hlavní formy doketické víry. Jedna odnož spojovaná s postavami, jako byl Marción ze Sinopy, zastávala názor, že Ježíš nebyl skutečnou lidskou bytostí, ale že přišel z nebe pouze ve „zdání“ lidského těla. Jeho tělo bylo podle těchto představ de facto něco jako hologram.

Druhá forma doketismu, spojovaná s řadou různých gnostických skupin, tvrdila, že Ježíš sám byl lidskou bytostí z masa a krve, ale že by neměl být ztotožňován s Kristem. Kristus, to byla božská bytost, která sestoupila z nebe a dočasně se spojila s člověkem Ježíšem (například při jeho křtu), čímž ho zmocnila k jeho službě učení a zázraků. Pak na konci Ježíšova života, před jeho smrtí, se od něj božský Kristus znovu oddělil a nechal ho zemřít samotného. I zde se Kristus „zjevil“, aby trpěl.

Celkově se to jeví jako takové komplikované, zbývá otázka, proč by měl Ježíš potřebu dělat ze svých posluchačů a následovníků doslova hlupáky tím, že by předstíral, že zemřel na kříži?

Jedno z „doketických“ evangelií je Petrovo. Dlouho nebylo jasné, co vlastně to Petrovo evangelium je, i když jej zmiñovali raní křesťanští autoři. Bylo nalezeno až v 19. století v Achmîmu v Horním Egyptě, v části hřbitova, kde se nacházely hroby z 8. až 12. století n. l. Archeologové zde objevili hrob osoby, o které se domnívali, že je křesťanský mnich, který byl pohřben s knihou. Kniha mimo jiné obsahovala zlomek evangelia napsaného jménem Petr.

Jedná se o pergamenový rukopis o šedesáti šesti stranách, průměrně 13 × 16 cm, obsahující malou antologii čtyř textů v řečtině, všechny pouze útružky z: Petrova evangelia, Petrovy apokalypsy, Knihy Enochovy a Umučení svatého Juliana. První strana je zdobena křížem; druhá strana začíná nahoře uprostřed věty: „…ale nikdo z Židů si neumyl ruce, ani Herodes, ani žádný z jeho soudců. Protože si nechtěli umýt ruce, Pilát vstal.“

Protože se jedná o začátek textu a přesto začíná uprostřed věty, zdá se, že písař, který tento rukopis vytvořil, měl před sebou pouze zlomkový text. Strany 2–10 rukopisu obsahují tedy zprávu o Ježíšově soudu, smrti a vzkříšení, než končí opět uprostřed věty, po níž následují dvě prázdné stránky před začátkem dalšího textu.

Není možné zjistit, co dalšího mohlo „původní“ Petrovo evangelium obsahovat – zda ​​se jednalo pouze o vyprávění o pašijích, nebo spíše o kompletní evangelium Ježíšova života popisující události vedoucí k jeho pašijím, jako to činí evangelia Nového zákona.

V tomto evangeliu Ježíš rovněž zemře na kříži, ale je to díky Židům, nikoliv Římanům, zločinci na kříži spílají římským vojákům a ne jemu. Má tělo, které může procházet zdmi a mizet a nakonec není z hrobu vzkříšen, ale vyjde z něj sám.

Někteří se proto domnívají, že toto evangelium je zčásti ovlivněno právě doketismem.

Doketismus je dnes chápán jako jeden ze směrů širšího proudu: gnosticismu. Tedy jakéhosi náboženství „skrytého“ poznání. Co si ve skutečnosti gnostici tehdy mysleli, můžeme jen těžko rekonstruovat. S výjimkou několika rysů, které měli společné s protognostikem a zakladatelem hnutí, Šimonem Mágem. Ten byl pravděpodobně současníkem Ježíše Krista a je možné, že některé příběhy z jeho života byly s těmi Ježíšovými vyměněny anebo s nimi splývají:

Šimon Mág a jeho učedníci měli pět důležitých společných témat:

Všichni gnostici věřili, že poznání je cestou ke spáse. Problémem lidstva podle nich nebyl hmotný nedostatek, ale duchovní nevědomost. A cesta ven z této šlamastyky? Přes dosažení vyšší úrovně vědomí.

Synkretismus - spojení myšlenek z různých duchovních systémů. Šimon Mág učil kombinaci křesťanských, indických (řeckých - ti je převzali, jako Platón o stěhování duší) a samařských představ.

Změna reality skrze ducha. Šimon byl uctíván jako čaroděj i bůh zároveň. Činil zázraky, uměl podle legend levitovat. Křesťané si však vymysleli, že si jednou dal závod s budoucím „papežem“ apoštolem Petrem a nešťastně přitom spadnul a zabil se. Jenomže tato verze je dílem škodolibých křesťanů.

Názor na sexualitu - sexuální volnost, ale bez zaměření na pohlavní rozmnožování. Vždyť hmotný svět je utrpením, proč jej ještě rozšiřovat.

Zbožštění - Šimon Mág byl prezentován jako Velká Boží Moc. Směřování k „vyššímu já“. V tomto směru je gnosticismus blíže buddhismu či hinduismu než současnému křesťanství.

A teď ke gnostickým textům. Gnostická evangelia představují reinterpretovaného Ježíše, který narozdíl od kanonických textů často nezemřel fyzickou smrtí na kříži ani nezažil tělesné vzkříšení.

Tyto texty z druhého století (např. Jidášovo evangelium, Mariino evangelium) představují Ježíše jako božského zjevovatele tajného poznání (gnóze), které mělo osvobodit lidského ducha od hmotného světa, a jeho fyzické utrpení vnímají jako alegorické nebo pouhou iluzi kouzelníka.

Pravděpodobně lze říci, že některá gnostická evangelia vznikala zhruba ve stejném časovém období jako ta biblická či o trochu později. Možná jejich autoři byli lidé, kteří četli Matouše, Marka, Lukáše a Jana a nebyli spokojeni s jejich obsahem. Snad také ti, kteří podle všeho slyšeli o Ježíšovi něco jiného než zmínění autoři. To se už nedozvíme.

Originály apokryfů nemáme k dispozici stejně jako originály kanonických evangelií, ale k dispozici jsou pouze fragmenty, v obou případech ze 2. století. Například nejstarší kanonické evangelium je součástí Rylands Library Papyru P52, a ten je z roku 150 n. l. A Mariino apokryfní evangelium nejspíše pochází rovněž z poloviny 2. století.

Je třeba poznamenat, že gnostici nevyřadili ze svého myšlení kříž. Jak by taky mohli, když je to původně mystický mimokřesťanský symbol. Pro ně byl tento „Kristův kříž“ o boji ve vlastním nitru - s materialistickými vášněmi a o dosažení osvícení, spíše než o nějaké potupné popravě.

Jidášovo evangelium: představuje Jidáše Iškariotského jako jediného učedníka, který skutečně pochopil Ježíšovo poslání a pomohl mu se osvobodit z fyzického těla.

Evangelium Marie Magdalény: zdůrazňuje tajná zjevení, která Ježíš údajně předal Marii, a upřednostňuje popisy vnitřního duchovního poznání před vyprávěním o fyzickém umučení.

Filipovo evangelium: reinterpretuje téma vzkříšení, které se podle něj odehrává uvnitř věřícího za jeho života („vzkříšení ducha“), spíše než v události budoucího ukřižování, pro nějž nevidí žádný důvod.

Islám vznikl jako věroučný systém v 7. století, již několik století po křesťanství. Podle Mohameda, tvůrce posvátné knihy islámu - Koránu, Ježíš nebyl ukřižován ani zabit. Naopak byl Bohem vzkříšen živý a fyzicky vzat do nebe.

Židé podle Mohameda Ježíše nezabili. Většina muslimů věří, že pokud byl někdo na kříži ukřižován, byl to náhradník či dvojník. I islám je do značné míry formován gnosticismem, především jeho šíitská podoba. Gnosticismus v této formě vychází ze starobylých zoroastrických představ o dualistické podstatě světa či světů.

Podle islámu se však Ježíš vrátí na Zemi jako prorok, aby porazil Antikrista a potvrdil svou významnou roli Alláhova posla. Nikoliv však božské bytosti.

Pak existuje jedna islámská sekta - ahmadíjci, kteří věří, že Ježíš byl ukřižován, přežil utrpení, byl vyléčen ze svých zranění a nakonec zemřel přirozenou smrtí. Poté pravděpodobně odcestoval do Indie, kde má i svůj hrob.

Korán učí, že dovolit prorokovi, jako byl Ježíš, zemřít takovou hanebnou smrtí, by bylo v rozporu s Boží ochranou, a místo toho se zaměřuje na jeho roli lidského proroka, který tomuto osudu unikl.

Podle historických pramenných dokladů se z pohledu některých příběh o Ježíšově ukřižování zdá jako „marketingová“ verze křesťanů, která byla dotvořena až ve 4. století. Jiní však tvrdí, že naopak všechny jiné pohledy na Ježíšovu smrt jsou zavrženíhodné a člověk, kterým jim věří, se dostane akorát do pekla.

Na druhou stranu legenda o Ježíšově ukřižování má v sobě i jistý nezdravý komponent. Věřím, že kdyby Ježíš dnes přišel do současných kostelů, vyrazily by mu pohledy na jeho zmučené tělo dech. Nikoho totiž nepotěší, když máte prazvláštní radost z jeho smrti, nebo ano?

Zdroje:

Crossan, J. D. The Cross That Spoke: The Origins of the Passion Narrative. 1988. San Francisco:Harper & Row.

Elliott , J. K. The Apocryphal New Testament. 1993. Oxford: Clarendon.

Foster, P. The Gospel of Peter: Introduction, Critical Edition, and Commentary. 2010 E. J. Brill.

Harnack, A. Bruchstücke des Evangeliums und der Apokalypse des Petrus . 1893. Leipzig: J. C. Hinrichs.

Klauck, H.-J. Apocryphal Gospels: An Introduction . 2003. London: T&T Clark.

Kraus, T. J., and Tobias Nicklas. Die Petrusevangelium und die Petrusapokalypse. 2004. Berlin: De Gruyter.

Bible a Korán, pramenné texty.