Vyvraždění Slavníkovců vyprovokoval sv. Vojtěch a bláznivé nápady z Francie

Psala se vláda Přemyslovce Boleslava II. , panovníka zvaného Pobožný (doba vlády cca 967-999). Zvláštní je, že nedostal také nějakou horší přezdívku jako jeho otec Boleslav I., který získal přízvisko Ukrutný kvůli vražednému konfliktu se svým bratrem Václavem. Za vlády Boleslava Pobožného totiž došlo k likvidaci konkurenčního rodu Slavníkovců. Možná s tím nápadem nepřišel on sám, navíc někteří poznamenávají, že byl v té době nemocný a zaklekli na něj jeho družiníci. O spojení Přemyslovců se záměrem si nějak poradit se Slavníkovci však není sporu.

Pobožný se Boleslavovi říkalo proto, že stejně jako jeho strýc Václav podporoval v zemi křesťanství, na rozdíl od něj však ne bezhlavě a ne bez smyslu pro realitu. Boleslav II. přivedl do Čech mnichy benediktýnského řádu, kteří zde založili první kláštery. Splnil přání svého otce Boleslava Ukrutného a vyjednal s papežem pražské biskupství, jenomže tehdy ještě nevěděl, jakou veš do kožichu si tam brzy nasadí. Druhým biskupem se stal Vojtěch Slavníkovec, syn knížete Slavníka.

Nevím proč, ale když je v Čechách někdo silně věřící, zpravidla začne vyvádět alotria. Možná proto se Češi tak dušují, když mají odpovědět na otázky víry: já jsem věřící, ale nejsem žádný fanatik! Asi nejsou místní lidé na racionální víru stavění, zpravidla jediné, co jim duchovní svět přinese je: bláznění. Vzpomeňme na sv. Václava a teď ještě k tomu sv. Vojtěch jako druhý do party.*

Vojtěch byl prominentní děťátko a vystudoval na prestižní univerzitě v Magdeburku. Stal se přívržencem duchovního směru clunyjského. Ten vznikl ve Francii a jednalo se mu o vymanění duchovní moci zpod té světské. Jenomže Francie vypadala úplně jinak a bezhlavé kopírování téhož se Vojtěchovi stalo osudným.

Netrvalo dlouho a Vojtěch se dostal s Boleslavem do vážného sporu. Jednoho z mnoha. Za Boleslava II. se Česko a především Praha staly centrem trhu s otroky. Míněno především domácími otroky. Slované tak mířili do celého světa. Prodávala je často vlastní rodina a termín Slovan se stal synonymem pro výraz Slave, což znamená anglicky otrok. Přicházely tím do státní pokladny velké peníze, které držely nad vodou celou českou ekonomiku včetně Boleslavovy rozpínavé politiky. Tehdy totiž český stát zahrnoval daleko větší území než je dnešní Česká republika.

Byl tento způsob obchodu morálně a duchovně zavrženíhodný? Hodnoceno prubířským pohledem na českou a potažmo slovanskou povahu vlastně ne. Vždyť i dnes se Češi sami vnímají jako otroci, jako ti dole, kteří jsou bezmocní vůči těm nahoře a nejvíc se chlubí právě tím, že jsou montovnou Evropy, takže zas tak přitažené za vlasy to není. A proč tomu tak je? Protože Češi nikdy nedělají nic, co jim není užitečné, můžeme spekulovat o tom, že si tuto identitu zachovali proto, že jim byla užitečná. Nepředstavujte si totiž tehdejší obchod s otroky příliš divoce. V dnešním měřítku by tak trochu připomínal spíše migrace korporátních zaměstnanců, kteří navíc leckdy měli šanci udělat skvělou kariéru a nezřídka o ně bylo dobře postaráno. Češi se proto naučili, že držet se dole a poklonkovat se jim za jistých okolností může setsakramentsky vyplatit. V tomto případě platí staré rčení „Dělal to tak dlouho, až mu to zůstalo.“ Češi mají otrockou mentalitu ve svém DNA. Proto Boleslav vůbec nechápal, co Vojtěchovi tak vadí a proč tak prudí, když kázal proti otroctví a dokonce narušoval sociální řád, když je vykupoval z církevních peněz. Boleslav jej proto obvinil ze zpronevěry duchovního majetku.

Vojtěch reagoval tím, že začal s Boleslavem hrát typicky českou politickou hru na schovávanou a na ublíženého. Však jistě znáte mnoho politiků, kteří už odešli či odcházeli a nechali se prosit, aby se s pompou vrátili. Měli jsme tu například takového experta, který dlouho trávil čas na Vysočině, kde hodně četl. Nejspíš jen nakopíroval repliky z historických knih, když se nechal dlouho prosit, aby se vrátil do politiky, a otravoval s tím veřejnost, protože sám nebyl tak chytrý, aby na něco takového přišel.

Vojtěch tehdy s výstražným znamením odkopnutého zvířete odjel štandopéde do Říma do kláštera v Aventinu, tam čekal až do doby, kdy jej přišli prosit, aby se vrátil. Tehdejší biskup, který jej zastupoval, totiž zemřel. Zanedlouho však zase odešel a znovu se vrátil. Tehdy mu odchod zachránil kůži, protože při vyvraždění Slavníkovců nebyl přítomen. Samotný Vojtěch navštívil v Cáchách německého krále Otu III. a potvrdil mu svou přízeň. Slavníkovci jako byl on provokovali Přemyslovce vztahy s jejich nepřáteli a Vojtěch v tom byl expert.

28. září 995 napadli nedostatečně obsazenou Libici Boleslavovi lidé. Povídá se, že se toho ujal rod Vršovců, které záhy potkal podobný osud. Zahynuli přední Slavníkovci. Boleslav II. se od přepadení distancoval, ale už s tím musel žít, získal cejch objednavatele vraždy, nechvalné a nežádoucí dědictví po svém otci.

A co Vojtěch?

Ten si dál žil svým náboženským blouzněním a psal modlitby za Přemyslovce, i když měli být právě těmi, kteří stáli za koncem jeho rodu. Nakonec vstoupil jako budoucí mučedník s plným vědomím toho, co dělá, dá se tedy říct spíše jako sebevrah, na posvátné pole Prusů. Ti ho pochopitelně zabili a jeho tělo pak vykoupil Polák Boleslav Chrabrý.

Boleslav Pobožný vládl ještě čtyři roky po slavníkovském incidentu a za jeho časů se konsolidovala celá přemyslovská říše, která začala prosperovat počínaje jeho otcem. Boleslav Pobožný pokračoval v upevnění vlády a rozšíření Česka do nebývalých rozměrů, kterých dodnes znovu nedosáhlo.

* V tomto ohledu by pro zdejší prostředí bylo asi opravdu vhodnější pravoslaví respektive východní křesťanství, jehož původní forma se zde vyskytovala za dob Cyrila a Metoděje, než byla převálcována bavorskými latiníky. Východní křesťanství totiž s exaltovanými reakcemi počítá, je na náboženské blouznění připravené a umí s ním pracovat, zatímco katolictví je více racionální, a to Čechům moc nesvědčí. Proto ani místní protestantství, které se odráží od katolictví, zde nemá velkou duchovní sílu.

Zdroje:

Tomáš Sekyrka , Stanislav Sekyrka. Sv. Vojtěch Život a smrt mučedníka. 1997. Karmelitánské nakladatelství.

Kolektiv. Přemyslovci. Budování českého státu. NLN. 2009.