Článek
Jeden z prvních západních cizinců, který vstoupil na tibetskou půdu. Jezuita António Andrade.
Když přišli jezuitští misionáři v 17. století do Tibetu, nebyli nijak překvapeni. Umělci, které si vzali s sebou, nakreslili, jak vypadá tibetský buddhismus očima katolíků. Dalajláma jako papež, jeho sídlo jako Vatikán. Šmitec a hotovo. Je fakt, že jezuité již byli zostření svými misiemi, a tak je ledacos nezaskočilo. Navíc za sebou katolíci měli staletí válečných střetů a tradici memento mori. Tak je pár lidských kostí, které našli jako součást tibetských rituálů, nezaskočilo.
Dnes se stal Tibet synonymem mírumilovné a pohodové země. Číňané naopak šíří do světa narativ, že byl Tibet neústupným feudálním systémem, který zotročoval většinu obyvatelstva. Jak to tedy je a jak to souvisí s tibetským buddhismem, který se stal jedním z hlavních buddhistických vyznání na Západě?
Exkurz do předbuddhistické historie Tibetu
Jeden ze symbolů Bonu
Než Tibet přijal v 7. století oficiálně buddhismus, věnoval se úplně jinému náboženství. Jmenuje se Bon a je synonymem pro čarodějnictví. Když se buddhisté snažili v Tibetu prosadit, začali šířit o Bonu narativ, že zabíjí a utlačuje. Bonisté naopak tvrdili, že vytvářejí štěstí. Modlili se k duchům a démonům, a pro to jaksi indický materialistický buddhismus nemá pochopení. Pravdou je, že božstva a démoni Bonu se v buddhistickém vyjádření Tibeťanů nakonec pohodlně usadili.
I v tibetských legendách o duchovním rozvoji se objevují bonistické rysy. Milarépa se mstil svým příbuzným použitím magie, z čehož jej měl vyléčit proslulý učitel Marpa. Ten měl za sebou bez problémů několik smrtelných incidentů, které způsobil použitím smrtících kouzel. V Tibetu se tyto hrozivé příběhy vypráví jako varování. Aby si obyčejní lidé nezahrávali s magií, jinak jim to poškodí karmu. Ne tak tantrikům.
Démoni tibetu
Dorje Shugden, hněvivé božstvo, jehož uctívání chtěl dokonce zakázat samotný Dalajláma
Buddhisté si zavázali bonistické démony přísahami, ale jak je známo, démon je bytost nestálá, a tak démoni sliby často porušovali. Za tímto účelem byly vyvinuty v Tibetu rituály, které se zabývaly násilným potlačením démonských sil i protivníků, kteří by mohli zem ohrozit. Někteří Tibeťané je použili proti vlastním lidem, a tak vlastně vznikla instituce dalajlámy jakožto vládce Tibetu. Když v roce 1640 Gušrí Chán vpadl do Tibetu, požádal dalajlámu, aby poskytl své odborné znalosti v oblasti násilných rituálů válečnému úsilí. Stalo se a Mongolové zvítězili a potvrdili zásadní úlohu dalajlámy v tibetském náboženství a politice.
Od výstavby chrámů ve dvanáctém století až po vzestup dalajlámy k moci v sedmnáctém století byla buddhistická říše Tibetu v mnoha ohledech založena na mytických a rituálních tématech tantrického násilí.
Násilí versus soucit a karma
Na rozdíl od Indů věří Tibeťané v instantní karmu. Udělal si něco tady a teď, tak tě potrestáme. Násilná odplata podle tibetských zákonů se stala záminkou pro čínskou, a nejen pro ni, i západní propagandu, která vznikla daleko dříve. Jak se však takové násilí slučuje s mírumilovnou buddhistickou ideologií?
Násilí, jak poznamenala Hannah Arendtová, je ze své podstaty instrumentální. Je prostředkem k dosažení cíle a jako takové samo o sobě není ani dobré, ani zlé. Je ospravedlnitelné pouze ve svém cíli, v účelu, pro který je uplatňováno. Prostřednictvím násilí lze dosáhnout cílů, které jsou buď pozitivní, nebo negativní. Násilí však není jen tak ledajaký nástroj; je to konečný prostředek, poslední možnost v buddhistických tantrách.
Sluníčkový Tibet jako západní narativ proti Číně
Ještě dávno před tím, než Čína vytvořila svůj propagandistický příběh proti Tibetu o tom, jak jej osvobodila z okovů feudalistického systému, kolovaly příběhy o Tibetu, které rozšířili právě západní cestovatelé jako byli jezuité.
Mezi západními učenci ovlivněnými protestantismem, který odsuzuje veškeré modly včetně těch katolických, došlo ke konsenzu, že Tibet je prostě modlářská země, která uctívá démony. Takové příběhy se poté používaly jako ospravedlnění britské okupace Tibetu a posléze je přezvali i Číňané.
Tibeťané však nevnímají své praktiky jako nějak závadné, naopak k nim říkají:
Hlavním cílem čhodu je proříznutí lpění na egu. To, čemu říkáme ďáblové, nejsou hmotně existující jedinci. Ďábel znamená cokoli, co nám brání v dosažení osvobození. V důsledku toho se i laskaví a milující přátelé a společníci mohou stát ďábly, pokud jde o osvobození. Zejména neexistuje větší ďábel než toto současné lpění na egu, a proto všichni ďáblové zvednou své ošklivé hlavy, dokud člověk nepřeruší toto lpění na egu.
Na Západě byl tento krutý narativ zrušen a Tibetu byla nasazena sluníčková hlava, aby bylo jasné, že ta zlá Čína neměla právo jej obsadit. Nicméně démoni v Tibetu zůstali, nikdo je nepřesvědčil, aby se stali mírumilovnými pořádkumiluvnými občany. A rovněž šli spolu s Tibeťany do jejich emigrace, a tak se rozšířili po celém světě.
Tibetský vládnoucí systém samozřejmě nelze oddělit od jeho náboženství. A tak se symbolické i některé doslovné příběhy násilí staly záminkou pro odsouzení jeho samotné existence. Všechny státy na světě však používají násilné represe jako konečný prostředek k jejich zachování. V tom nebyl ani Tibet výjimkou. Naopak samotný byl zlikvidován právě čínským násilím v době, kdy se již nevěnoval svým válečným aktivitám.
Taktika odstrašování je tedy výsostně důležitá, a pokud ji přestanete praktikovat, dopadnete jako Tibet.
Zdroje:
Sam van Schaik. Tibet: A History. 2013. Yale University Press.
Hugh Richardson. A Cultural History of Tibet. 1986. Shambala.
