Článek
Kritika médií je tu s námi odjakživa. Ale není se čemu divit, jelikož jsou to právě média, která svým předáváním informací a zpráv dokáží doslova a do písmene hýbat společností. Práce novinářů je tedy ostře sledovaná a je na ně vyvíjen tlak.
Ten sice může být občas až moc silný, ale je to jeden z prostředků, jak mohou novináři naplno pocítit zpětnou reakci od svých čtenářů či posluchačů. Z tlaku se stává totiž jakýsi hlídací pes.
Tlak jako pojistka
Pokud by aktivní společnost na masové sdělovací prostředky zanevřela, nepřineslo by to rozhodně nic dobrého. Seriózní média by se rázem mohla stát těmi bulvárními, protože by je nikdo moc nekontroloval a ani nenapadal za to, co vlastně publikují.
Tlak veřejnosti je ale také určitě klíčovým faktorem při fungování veřejnoprávních médií. Vzpomeňme si na doby minulé, například v socialistickém Československu, kdy titulní stránky novin nebo hlavní zprávy tvořila sociologická/politická propaganda sloužící tehdejšímu režimu nebo se alespoň snažila držet československé diváky v bublině východního bloku a jeho narativů.
Hanění jako trend
Co by se ale opravdu dít nemělo, je snaha média a novináře neustále napadat, a to za každou cenu. Pokud se masy lidí pokoušejí útočit na nezávislost veřejnoprávních médií, ačkoliv k tomu nejsou žádné věrohodné důkazy (alespoň ne v ČR), nedělají pro společnost nic přínosného, ba naopak. Zdiskreditování těchto subjektů totiž může mít za následek úpadek demokratického uspořádání státu, neboť jsou objektivní média jedním ze základních pilířů tohoto systému a formy vládnutí. Pokud většinová společnost ztratí důvěru v seriózní či v nedejbože veřejnoprávní sdělovací prostředky, začne si tím celý stát kopat svůj vlastní hrob.
Čemu by pak lidé měli věřit, když ne těmto nezávislým institucím? Jakým směrem bychom se mohli následně ubírat?
Dle mého názoru bychom s velkou pravděpodobností přešli do autokratické formy vlády se všudypřítomnou cenzurou a likvidací nepohodlných osob, jelikož by na tyto praktiky neměl vlastně ani kdo upozorňovat. Vládnoucí jednotlivec, popř. skupina, by měla de facto volnou ruku. Příkladů z historie máme plno. Ať už Stalinovy čistky, popravy za protektorátu nebo vykonstruované procesy v 50. letech
Slovo závěrem
Přirozená kritika žurnalistů je zcela legitimní a v některých případech je určitě na místě. Vždy je lepší se ozvat a na problém včas upozornit. Avšak pokud je to k tomu vskutku pádný důvod.
Pouhé snahy o podkopání důvěry občanů, v poctivou práci a objektivitu těchto subjektů, jsou ovšem dozajista hloupé a postrádají jakýkoliv záměr demokratického rázu. To samé platí i pro osoby, které se chtějí tímto svým cíleným jednáním pouze zviditelnit.
