Článek
Alexander Fleming, objevitel penicilinu, se narodil roku 1881 Lochfieldu ve Skotsku. Po vystudování lékařské školy při nemocnici Sv. Marie v Londýně se věnoval imunologickému výzkumu. Později, jako vojenský lékař v první světové válce, studoval infekce v ranách a zjistil, že víc než mikrobům škodí mnohá antiseptika tělesným buňkám. Uvědomil si proto potřebu nějaké látky, která by ničila bakterie, ale zároveň neškodila lidským buňkám.
Po válce se Fleming vrátil do nemocnice Sv. Marie. V roce 1922 během výzkumu objevil do té doby neznámou látku a nazval ji lysozym. Produkuje ji lidské tělo, je obsažena v hlenech a slzách a lidských buňkám neškodí. Ničí určité mikroby, ale bohužel ne ty, které člověku obzvlášť škodí. Přestože to byl zajímavý objev, nebyl tudíž dost významný.
Velký objev učinil Fleming v roce 1928. Jednu ze svých laboratorních kultur bakterie stafylokok vystavil vzduchu a nakazil jí plísní. Potom pozoroval, že v oblasti kultury těsně obklopující plíseň se bakterie rozpustila. Správně z toho vyvodil, že plíseň vytvořila nějakou látku, která je pro stafylokoka jedovatá. Brzy byl schopen dokázat, že stejná látka znemožňuje růst mnoha jiných druhů škodlivých bakterií. A že tato látka, kterou nazval podle oné plísně (penicillium notatum) penicilin, není škodlivá pro lidi a zvířata.
Flemingovy výsledky byly zveřejněny v roce 1929, ale zprvu nevzbudily velkou pozornost. Sám sice předpovídal, že by penicilin mohl mít význam v lékařství, avšak nedokázal vyvinout techniku, jak získat čistý penicilin, a tak se tento skvělý lék ještě víc než deset let nevyužíval.
Až koncem třicátých let narazili na jeho článek dva britští lékařští badatelé, Howard Walter Florey a Ernst Boris Chain. Ti jeho práci opakovali a ověřili jeho výsledky. Pak získali čistý penicilin a vyzkoušeli jej na laboratorních zvířatech. V roce 1941 penicilin vyzkoušeli na nemocných lidech. Jejich pokusy jasně ukázaly, že nový lék má ohromující účinek.
Z podnětu britské a americké vlády se do věci zapojily farmaceutické firmy a dost rychle vyvinuly metody výroby velkého množství penicilinu. Zpočátku byl vyhrazen jenom pro oběti války, ale v roce 1944 byl již k mání i pro léčbu civilních obyvatel Británie a Spojených států. Po skončení války v roce 1945 se používání penicilinu rozšířilo po celém světě.
Objev penicilinu značně podnítil pátrání po dalších antibiotikách a z tohoto výzkumu vzešlo objevení mnoha jiných „zázračných léků“. Nicméně nejužívanějším antibiotikem zůstává penicilin. Jedním z důvodů, proč je jeho užívání stále tak rozšířené, je jeho účinnost proti velkému množství různých škodlivých mikroorganismů. Úspěšně léčí syfilis, kapavku, zánět průdušek, zápal mozkových blan, otravu krve, vřídky, kostní infekce, zápal plic, sněť a různé další nemoci.
Další výhodou penicilinu je značná záruka bezpečnosti. Padesát tisíc dávek penicilinu je účinných proti některým infekcím: ale 100 milionů injekcí penicilinu za den nemělo ani v jednom případě neblahý účinek. Mizivé procento lidí je na penicilin alergických, avšak u většiny je tento lék ideální kombinací účinku a záruky jistoty.
Vzhledem k tomu, že penicilin již zachránil mnoho milionů životů a určitě jich v budoucnu ještě mnoho zachrání, málokdo by význam Flemingova objevu zpochybňoval. Nebýt něj, trvalo by možná ještě hodně let, než by penicilin objevil někdo jiný. Jelikož však své výsledky publikoval, bylo jen otázkou času, kdy někdo přijde na lepší techniku výroby a rafinace.
Fleming byl šťastně ženatý a měl jedno dítě. V roce 1945 obdržel za svůj objev spolu s Floreym a Chainen Nobelovu cenu.
Alexander Fleming zemřel doma dne 11. března 1955 a byl pohřben v katedrále svatého Pavla v Londýně.
