Článek
Eduard Bartelmus se narodil 28. prosince 1805 Johannu Traugottu Lastonu Bartelmusovi a jeho manželce Monice, rozené Weissové, v Německém Brodě. Jeho otec Johann pocházel z rodiny obchodníků s látkami. Zastával také místo ředitele prádelny a tkalcovny v Letovicích.
Eduardova profesní dráha byla už předurčena od malička. Otec rozhodl a nasměroval syna ke studiu chemie a farmacie. Tohle rozhodnutí se ukázalo být velmi šťastné. Mladý Eduard byl studentem zvídavým a bavily jej pokusy a vše, co souviselo s chemií.
Eduard chtěl bádat a hlavně vynalézat. Psala se dvacátá léta 19. století. Široko daleko kolem německého Brodu vlastnili výrobní a hutní továrny podnikavý a bohatý hrabě Hugo František ze Salmu. Na přímluvu otce tedy nastoupil Eduard do hraběcích železáren v Blansku kde se věnoval hlavně chemickým úpravám kovů. Zanedlouho se mu povedl obrovský a doslova převratný vynález, když vyrobil zdraví neškodný smalt. Litinové nádobí pokryté smaltem bylo snadno omyvatelné, dobře vedlo teplo, navíc mělo hezký vzhled a hlavně neškodilo zdraví. Roku 1832 Eduard Bartelmus získal patent. Od této chvíle mohl vyrábět nezávadné smaltové nádobí.
Smaltování je povrchová úprava kovových předmětů. Křemičitá tavenina se na ně souměrně nanese. Kovový podklad, upravený kyselinou, je opatřen jemně drceným nízkotaveným sklem ve formě politury. Pak se nádobí vypaluje při teplotách 700 až 900 °C. Nádobí získalo hladký, barevný povrch a nezrezlo. Výroba však byla dost náročná a pracná.
Mladý vynálezce nastoupil na dráhu podnikatele. Spolu se svými bratry Augustem a Gottfriedem a roku 1833 založil firmu z rodinným názvem. Všichni společně zanedlouho otevřeli v Brně dílnu, která prosperovala a stala se úspěšnou továrnou na předměstí Brna.
Za pár let ale Eduard slibnou výrobu opustil, přenechal ji svým bratrům a šel svojí cestou. Roku 1839 vybudoval druhou smaltovnu, v Novém Jáchymově, kousek od Berouna. V roce 1842 se v Brně oženil s Vilemínou Christovou (1821-1892), dcerou krejčovského mistra a hostinského Paula Christa. Vilemína na rozdíl od Eduarda uměla skvěle česky a byla vlastenka. Továrna prosperovala, ale velké finanční náklady týkající se dovozu kvalitního uhlí snižovaly celkový úspěch. Po špatné investici do uhelného dolu kde prodělal 150 000, podnik zbankrotoval.
Další místo k podnikání si vybral Plzeň. V Plzni už fungovala Škodova strojírna a bylo jasné, že se město stane významným železničním uzlem, odkud povedou koleje do všech stran. Bartelmus tak vybudoval v letech 1869-1871 svoji novou továrnu kousek nad nádražím. Po kolejích se zboží dostávalo ve velkém počtu k zákazníkům rychle a bezpečně. Vedle sebe stála slévárna, dokončená roku 1870, a smaltovna z roku 1871. Firma, do té doby rodinná byla přeměněna na akciovou společnost. Bartelmus byl stále úspěšnější, každá plzeňská domácnost měla v těch časech nějaké kousky z jeho továrny. Továrna vyráběla bandasky, naběračky, konvičky na čaj a kávu, hrnce, cedníky, rendlíky. To vše v barvách žluté, červené, bílé, černé a hlavně v modré.
V továrně, která byla pár let předtím za krize na pokraji krachu, pracovalo 48 slévačů, 10 cídičů, čtyři taviči, 48 dělníků ve smaltově a 12 pomocníků. Eduard řídil továrnu až do své smrti v roce 1877. Než zemřel určil za svého pokračovatele synovce Mořice Bartelmuse. Společnost potřebovala pevnou ruku a určitou vizi v nastupující nové průmyslové době. Roku 1883 začala výroba oboustranně smaltovaných výrobků. Snížily se výrobní náklady a poptávka dále rostla. Roku 1885 byla prodejní centrála továrny společná se smaltovnou Bartelmuse v Brně a byl zahájen vývoz do Ameriky. Roku 1889 přibyla nová smaltovna a znovu se zvětšila slévárna. Roku 1893 došlo k rozšíření celé továrny a roku 1901 byla otevřena filiálka v Hronci na Slovensku.
Eduard měl syna Roberta. Ten se narodil roku 1845 v Novém Jáchymově u Berouna. Od mládí se ale zajímal o elektrotechniku. Po studiích v roce 1865 nastoupil do pražské strojírny jako inženýr. Pak odešel do ciziny kde pracoval v Kolíně nad Rýnem a pařížských továrnách Desgoffe a Beble. Do Čech se vrátil roku 1871, kdy dělal konstruktéra v plzeňské smaltovně svého otce. Jako konstruktér procházel až do roku 1887 různé továrny, pak založil ze společníky inženýrem Josefem Donátem a doktorem Štěpánem Doubravou firmu na projektování, stavbu a výrobu elektrických zařízení. Zrodil se „Bartelmus, Donát a spol“.
Hlavní produkce firmy směřovala do cukrovarů a postupně se výroba rozšiřovala do dalších oborů. Brno bylo elektrifikováno právě touto firmou. Firma na konci 19. století dodávala svoje produkty do desítek elektráren po celém Rakousku – Uhersku. Chloubou byla kompletní zakázka, která směřovala do Vídně pro elektrárny městských drah. Robert si vzal za manželku Marii rozenou Fričovou, sestru českého básníka, publicisty a novináře Josefa Václava Friče.
Ještě v roce 1911 vše ve firmě fungovalo skvěle. Pak došlo k roztržce se společníky a Robert odstoupil z vedení firmy. Odešel na odpočinek a odstěhoval se s manželkou do Prahy. V podniku zanechal polovinu jmění jako zúročitelný vklad. Ing. Robert Bartelmus zemřel 26. března 1919 v Praze.
Vrchol plzeňské smaltovny
Bartelmus, jedna z největších smaltoven ve střední Evropě, chrlila ohromné množství zboží, a to nejen smaltovaného nádobí, které bylo vlajkovou lodí továrny, ale sortiment nabízel daleko širší výběr: drobné užitkové předměty pro chvíle praktické i chvíle odpočinku, litinová kamna několika velikostí, umyvadla pro domácnost i veřejnost, smaltované vany, vodovody různého profilu a délky, zdobené výlevky, klozetové mísy, kamínka či sporáky.
Zboží putovalo do celé Evropy – Rakouska - Uherska, Ruska, Bulharska, Německa, Švýcarska, Itálie, Srbska a nechyběla ani Amerika.
Moskevské neštěstí
O továrně Bartelmus se traduje zajímavá historka, která svědčí o evropském významu společnosti. Při korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II. 29. května 1896 nastala tragédie. Na slavnost byly pozvány statisíce prostých lidí, aby na památku dostaly od cara pamětní dar. Bývalo zvykem v ruském carství již od času vládce Borise Godunova, že byl pozván prostý lid a podarován pamětními poháry a nějakým tím pohoštěním. Do plzeňské firmy Bartelmus byla doručena obří objednávka – carský dvůr našel zalíbení v produkci společnosti a objednal 400 000 kusů poháru určených k darování poddaným. Dalších 400 000 kusů mohla firma vyrobit navíc a prodávat po jednom rublu za kus. Nastalo velké pozdvižení. V Bartelmusu okamžitě začali veškeré práce, aby bylo možné splnit tak velkou zakázku. Továrna musela rozdělit výrobu poháru mezi Plzeň a závody v Brně a Uhrách. Při korunovaci posledního cara, Alexandra III., se sešly obrovské davy lidí. Pohoštění a dárky byly tehdy rozdávány na Chodinském poli za Moskvou. Totéž se očekávalo i při korunovaci Mikuláše II. Car určil, že každý prostý člověk, co na korunovaci přijde, dostane uzlík z barevného šátku, ve kterém bude zabalena libra bílého chleba, půl libry buřtů, balíček sladkostí, oříšky, marcipánový koláč a jako bonus na stálou památku plzeňský korunovační pohár s vročením a začátečními písmeny carských manželů. Na pověstné pole Chodinské se krátce před korunovací dostavilo více než 800 tisíc věrných poddaných v očekávání dárků. Každý chtěl Korunovační pohár. Statisíce lidí čekaly celou noc. Ráno okolo 6 hodiny byla vypuštěna mezi lidi informace, že poháry budou stačit pro sotva polovinu příchozích. Dav se vrhl vpřed a zdevastoval vše, co stálo v cestě. Vystrašení úředníci marně rozhazovali dárkové balíčky. Zadní masy se tlačily na ty v čele a za několik desítek minut bylo dokonáno. Tři tisíce mrtvých byly smutným výsledkem korunovace.
Soumrak továrny
První světová válka znamenala konec prosperity dosud velmi úspěšné firmy. Muži z továrny v drtivé většině narukovali na vojnu. Omezila se drasticky výroba a tím i obchod. Vedení firmy upsalo majetek na válečnou půjčku a později o vše přišlo. Vznik Československa znamenal velké potíže, neboť německé banky už nechtěli finančně podporovat továrnu v novém státě. Schopný ředitel Moritz Bartelmus v roce 1920 zemřel a s ním odešla sláva firmy. Moritzův synovec Richard vedl v dalším období slavnou továrnu od deseti k pěti. Za pár let stačil udělat jen velké dluhy. Tuhle situaci vyřešil tragicky když se ve své kanceláři zastřelil. To byl šok a velký otřes pro všechny kolem, zvláště samozřejmě pro rod Bartelmusů. Psal se rok 1929 a zdrcená rodina záhy prodala všechny akcie společnosti a z podnikání v Plzně definitivně odešla. Smaltovna Bartelmus ale fungovala ve třicátých i čtyřicátých letech 20. století dále. Přežila hospodářskou krizi, druhou světovou válku a skončila až v roce 1948. Po převratu patřila smaltovna pod Československé závody kovodělné v Praze. Po roce ji převzala Škodovka a místní dopravní podnik. Smutnou tečkou za historii Bartelmusu byl rok 2000, kdy zanikla čas bývalé továrny při výstavbě silničního nadjezdu.
