Článek
Rodina se kdysi svou pílí a bohatstvím zasadila o to, že o severočeském Ústí věděla celá Evropa. Jelikož snad každý zná jejich nejznámější výrobek – mýdlo s jelenem. S výrobou mýdel Schichtové začínali v Rynolticích u Liberce.
Georg Schicht: Zakladatel firmy
Sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht chtěl víc. Potřebné vědomosti získal u mydláře v Mimoni a 6. července 1848 dostal živnostenské povolení k výrobě mýdla. A tohle datum je považováno za začátek jejich podniku. Začátky firmy však nebyly nijak jednoduché. Mýdlo vyráběli ve sklepě rodinného domku a do práce byli zapojeni všichni členové rodiny. Po těžkém začátku a době odříkání, přišel úspěch. Poptávka rostla. Po třiceti letech, předal Georg podnik svým čtyřem synům. Nejschopnější a snad i nejchytřejší z nich byl Johann. Který rozhodl, že firma přesídlí do Ústí. Rychle se rozvíjející město si vybral z jednoduchého důvodu, potřeboval zlevnit dopravu surovin a Ústí mělo přístav a železnici. Ovšem přesvědčit celou rodinu o záměru postavit novou mýdlárnu a přidat ještě svíčkárnu nebylo nic jednoduchého. Nakonec se to ale povedlo.
Johann Schicht dal firmě nový směr
Johann prošel nejdříve tříletým, dosti tvrdým učením u obchodníka v Liberci. Pak odešel do Vídně, do obchodního domu s tuky a oleji, kde začínal v účtárně a učil se jak podnikat ve velkém. A v roce 1878 nastoupil do vedení rodinné firmy.
V roce 1885 nastal velký rozvoj podniku. Kromě mydlárny se rozšířil o svíčkárnu, výrobu vodního skla, strojírnu a kovárnu. Současně byla zřízena vlečka, vodárna na Labi, vlastní elektrárna sloužící i k veřejnému osvětlení, firma vlastnila i uhelné doly. V roce 1906 byla založena filiálka v Moravské Ostravě. Z původního místa působení, z Rynoltic, se stal vedlejší závod. Obě byly průběžně modernizovány. Největší zlom nastal roku 1891, kdy si Johann nechal zaregistrovat mýdlo s jelenem. Ale proč je na voňavé cihličce zrovna jelen, to už dnes nikdo neví. Mýdlo se stalo vlajkovou lodí celého podniku. Vyváželo se do celé Evropy a jeho roční produkce byla 300 milionů kusů. Dalším produktem, který zajistil Schichtům jméno po celé Evropě, byla ovocná šťáva Ceres Saft. Pojmenována byla po bohyni úrody, která podle pověsti naučila lidstvo orat a starat se o pšenici.
Johann Schicht bezesporu patřil ve své době k podnikatelským elitám, jako byl třeba Baťa nebo Škoda. Na samém konci 19. století obdržel i prestižní titul císařského rady za zásluhy o rozvoj průmyslu rakouskouherské monarchie. Johann Schicht zemřel na rakovinu 3. června 1907. Ihned poté převzali společnosti jeho synové Heinrich (narozen 1880) a Georg (narozen 1884). Heinrich se věnoval technice a strategickému řízení firmy, Georgovou doménou byla ekonomika. Heinrich se stal prezidentem a Georg viceprezidentem a obchodním ředitelem.
Rok 1906 byl v historii podniku určitým zlomem. Rodinný podnik se změnil na akciovou společnost. Základní kapitál tvořilo 10 milionů korun. Prvním prezidentem společnosti byl Johann Schicht, po jeho smrti v roce 1907 syn Heinrich. Podnik měl toho roku 1 880 zaměstnanců.
Heinrich Schicht studoval ve Vídni na vysoké škole chemii. Na přání otce ze studií odešel a stal se vedoucím podnikové laboratoře, později vedl obchodní úsek a ve 27 letech se stal prezidentem akciové společnosti. V roce 1925 mu byl na brněnské technice udělen čestný doktorát. Jeho úsilí směřovalo k rozšiřování obchodních styků. Na svých četných zahraničních cestách se snažil získat novinky především ve zpracování olejnin.
1. světová válka
Prudký rozvoj podniku byl přerušen 1. světovou válkou. Zúčastnilo se jí téměř 1 600 zaměstnanců včetně členů rodiny Schichtů. Firma vynakládala značné prostředky na válečné podpory nejen pro zaměstnance, či jejich příslušníky, ale také i pro Červený kříž. Je dochovaná pečlivě vedená evidence darů. V prostoru závodní jídelny byl zřízen lazaret. V roce 1915 se vedení firmy rozhodlo, pro zmírnění dopadu válečných událostí, přenechat pro ten rok dělníkům zoraný pozemek k pěstování brambor, které jim firma prodala za výrobní cenu. Velké hospodářské ztráty pak přišly i s rozpadem Rakouska - Uherska. Firma přišla o tři čtvrtiny všech odběratelů.
A tak se firma Schicht rozhodla vynakládat značné prostředky na reklamu. Již rok po založení ústeckého závodu zaměstnávala prvního obchodního cestujícího. V reklamě byly využívány všechny dostupné formy. Inzeráty v tisku, velkoplošné plakáty vylepované ve městech, plechové cedule dodávané do obchodů. Stálým odběratelům byly pro zákazníky věnovány propagační brožury jako Schichtův kalendář, pohádky pro děti.
Konec 2. světové války
Definitivní konec potravinářsko - drogistického podniku však znamenala až druhá světová válka. V červenci roku 1945 museli Heinrich i s manželkou Marthou opustit svou vilu, podnik i zázemí a připravit se jako sudetští Němci k odsunu. Skončili v lágru v saské Pirně, odkud se jim zhruba po roce podařilo utéci k dceři do Švýcarska.
Podnik přešel do státních rukou. V roce 1946 dostal nové jméno Severočeské tukové závody a stal se součástí koncernu Tukový průmysl. Heinrich se z toho až do konce svého života nevzpamatoval. Zemřel v polovině roku 1959 ve švýcarském Churu, kde žil s manželkou v hotelu Steinbock. Trochu jiný osud čekal Georga. Ten kvůli funkci v Unileveru přesídlil už před válkou do Berlína. Pro rodinu pořídil vilu ve Wannsee, ale když tu začali ve 30. letech budovat své zázemí pohlaváři Hitlerovy NSDAP, rozhodl se pro Londýn, kde žil až do své smrti v září 1961. Rodina měla britské občanství. Georgovi synové Georg Johann a Ernst se aktivně zúčastnili druhé světové války v britském letectvu. Dodnes žijí potomci obou linií rodu, nikdo z nich se však již podnikání s mýdlem a tukem nevěnuje.
Zdroj:
