Článek
Byl jednou jeden dům
Na úvod tohoto seriálu dnes nelze nic jiného říct než opět poznamenat něco o skvostech a pokladech naší televizní tvorby. Při výčtu jmen herců jako byl Nedbal, Menšík, Sovák, Ráž, Medřická, Hlaváčová, Myslíková a mnohé další a další, kteří odvedli skvělé herecké výkony, kterým jsme už dnes skoro bohužel odvykli. Účast těchto herců v seriálu znamenalo již předem velkou kvalitu a jistotu že to bude jistě stát za to. Takže je vlastně dobře, že Česká televize, neustále se potýkající s finančními prostředky na natáčení nových projektů, stále častěji sahá do archivu. Třeba bude zajímat i novou, dorůstající generaci, jak vypadá opravdová a skvělá televizní tvorba vytvořená stoprocentními profesionály v každém oboru. A že se museli scénáristé a režiséři ve složitých dobách komunistické cenzury pěkně zapotit, aby se vlk nažral a koza zůstal celá.
Prozaik Jan Otčenášek a dramatik Oldřich Daněk, v té době již renomovaní tvůrci, označili své dílo jako televizní román. Dali tak najevo, že jim nejde o běžný, spotřební, zábavně populární žánr (zkrátka o to , čeho je dnes na všech televizních programech bez konkurenčně nejvíc), ale že chtějí zamířit k dílu hlubšího záměru. Na vypjatých historických okamžicích, děj seriálu je o obyvatelích žižkovského činžáku v období od konce první republiky až do konce války.
Ukazují se tady charaktery a povahy lidí na jedné pavlači a to vše bylo vyprávěno tak, že nezapochybujete o autentičnosti příběhu. A to už je zase příběh o dobrém scénáři. Tvůrci televizních i filmových děl vám potvrdí jednu neměnnou pravdu, dobré dílo začíná vždy u dobře napsaného scénáře. Režie se ujal zkušený, ale hlavně šikovný režisér František Filip. Je podepsán pod mnoha skvělými seriály (Tři chlapi v chalupě, F. L. Věk, Sňatky z rozumu, Cirkus Humberto, Chalupáři a další), a nejen to. František Filip natáčel inscenace, pohádky a především seriály a hlavně za ně získal ocenění na mnoha mezinárodních televizních festivalech.
Dům v Bagounově ulici a jeho obyvatelé
V rozsáhlém třípatrovém komplexu pak sledujeme osudy rodin Drvotových, Ulčových a Tvarohových, ovdovělého trafikanta Soumara s dcerou, zemitého uhlíře Budáka, komunisty Dlaska a výstředního malíře Ehrlicha, rázné domovnice Hrachové se synem Martinem, hostinského Šťovíčka s manželkou, luxusní společnice Klabíkové a sudeťáka Waltera a konečně profesora Benetky a promítače Svárovského. Jednotlivé díly zachycují vybraná období před válkou a v jejím průběhu, do děje vstupují nové postavy, osudy jiných se uzavírají. Seriál natočil v roce 1974 František Filip a samotný dům, respektive jeho dvůr a interiéry, bychom nikde nenašli. Šlo o obrovskou stavbu v televizním studiu. Pouze vnější prostranství před domem byla natočena v pražské Opatovické ulici. Ostatně jak tvůrci podotkli, těžko by našli dům, v němž byly pohromadě hospoda a biograf.
V roce 1974 vyrostla v jednom barrandovském ateliéru obrovská kulisa žižkovského pavlačového domu s téměř sto padesáti okny, dveřmi, schodišti a dvorkem. Místo hvězd z oblohy však z osvětlovacích mostů zářily dvaceti a desetikilowattové reflektory a světla všeho druhu. Spotřeba světelného parku u tak velké dekorace byla opravdu obrovská. Ale mělo to jedno velkou výhodu a to, že se mohlo pracovat i v noci. Dekorace byla impozantní. Nezapomnělo se na nic, co na dvoře a v pavlačích může být. K tomu ještě patřila hospoda, krámek a promítací kabina. V domě se zabydlel domácí Nerudný a jeho synové Achilles, Patrokles, Herkules a Paris a vedle nich na pavlačích lidé z pražského Žižkova, aby zde pro diváky prožívali lásky, smutky, rozchody, svatby, a nakonec aby někteří z nich nepřežili květnové povstání na barikádě před domem.
Obrovská tíha a zodpovědnost padala v době natáčení na výrobní štáb. Ten totiž řešil každodenní problém, jak zorganizovat práci, aby byly maximálně využití všichni herci. A že jich v seriálu bylo. A když připočtete, že každý měl své závazky někde jinde, zkoordinovat jejich volný čas byl úkol doopravdy složitý. Taxíky unášeli herce přímo ze zkoušek z divadel z různých konců Prahy a vozily je na natáčení, kde mezitím kameramani a osvětlovači připravovali scénu.
Konec přetočit!
Cenzoři v době tuhé normalizace čekali na každé slovo a náznak vzdoru proti režimu, aby mohli škrtat. Škrtání, to bylo vůbec tehdy dost frekventované slovo a pro autory scénářů a režiséry největší postrach. Jakýmsi zázrakem se prý u tohoto seriálu cenzoři probudili až u posledního dílu, kdy se jim povstání zdálo jako příliš snadné, málo krvavé, a hlavně bez očividné pomoci Rudé armády.
Když se v roce 1979 objevily upoutávky na nový seriál Dnes v jednom domě, opět pod režijním vedením Františka Filipa a s hodně podobným obsazením, mnoho lidí se domnívalo, že jde o návazný děj pětidílného seriálu Byl jednou jeden dům. Šlo však o současný pohled do života lidí, kteří mají společnou adresu Brixiho ulici, na nově zbudovaném sídlišti, což ve skutečnosti byla pražská Lhotka a panelák se nacházel v Zárubově ulici. Tento devítidílný seriál se však i přes velice kvalitní obsazení nesetkal s takovou diváckou s takovým diváckým úspěchem. Srovnání s předchůdcem se mu tak možná zbytečně stalo osudným.
Seriálu je už mnoho let. Je o době dávné, která mnoha divákům už nic moc neříká. A přesto jeho zhlédnutí stojí za to, protože kde jinde a kdy jindy chcete dnes vidět vrcholy českého televizního herectví a herectví vůbec.
