Článek
A přestože jsou příběhy z různých koutů světa, vystačili si tvůrci, až na výjimky, s kulisami malebné Prahy.
V archivu České televize jsou filmy a seriály, které asi navždy budou patřit do jejího zlatého fondu. V případě šestadvacetidílného seriálu Dobrodružství kriminalistiky to platí dvojnásob. Kromě toho, že obrovský tým filmařů vytvořil výjimečné, až encyklopedické dílo, zůstává tento seriál i jako ukázka výborné práce režiséra Antonína Moskalyka. Připočteme-li ještě legendární seriál Panoptikum města pražského a tři série Četnických humoresek, odešel pan režisér Moskalyk do filmového nebe s velkými poctami.
Seriál Dobrodružství kriminalistiky je cyklem různých příběhu a každý z nich souvisí s objevením a uvedením jedné z vědeckých disciplín do kriminalistické praxe. Praxe, která napomohla k odhalení či usvědčení zločince. Objevené vědecké postupy posléze kriminalisté z celého světa začaly běžně využívat ve své práci, průběžně je zdokonalovali a mnohé z nich slouží ochráncům zákona dodnes. V seriálových příbězích se objevují skutečné historické postavy a téměř autentické kriminalistické příběhy, vycházející z archivních materiálů.
Už v roce 1987 začal Antonín Moskalyk s přípravami seriálu. Byla podepsána koprodukční dohoda mezi Československou televizí, německou společností Schwarzwald Film a Krátkým filmem Praha a vzniklo osm námětů, takže dva roky před natáčením zasedl režisér se scenáristou Janem Šiklem k psacímu stolu a s vydatnou pomocí odborníků z oboru kriminologie se zrodilo osm samostatných příběhů které – motivovány skutečnými událostmi – mapovali období let 1816-1936.
Cyklus se začal realizovat v květnu 1988, kdy režisér roztočil všech osm dílů najednou. Jejich děj se odehrával ve Francii, v Anglii, jeden v USA, jeden byl z Čech a jeden z Rakouska-Uherska.
Když se začal seriál na podzim roku 1989 vysílat, velký úspěch nezaznamenal. Lidi v té době zajímaly jiné věci, především cesta ke svobodě, a neměli příliš chuť řešit kriminální zápletky. Ale to se mělo časem změnit. V dalších letech se šestadvacetidílná série stala opravdovým hitem.
Dané postupy v jednotlivých dílech postihují vývoj kriminalistiky od konce 18. století až do poloviny 20. století, tedy zhruba 150 let. Tím pádem ani nemohl být cyklus postaven na skupině vyšetřovatelů se stejným obsazením. Herci se tedy v seriálu střídali jako na běžícím pásu. Celkem se jich před kamerou vystřídalo přes 600. Kromě tuzemských herců i celá řada jejich německých kolegů. Točilo se v obrovském tempu a i přes zahraniční podporu neměli tvůrci moc času ani peněz, přesto na výsledku to není znát.
Omezení peněz si vyžadovalo některá úsporná opatření. Sice obsazení nebylo stejné ale v jistých rolích se ale našly i výjimky. Někteří herci se v různých rolí objevili třeba i ve dvou dílech. Nejvíce vytíženým byl v tomto směru Pavel Pípal, který se objevil dokonce hned ve čtyřech epizodách a ještě pracoval jako dabér, když bylo potřeba nadabovat německy mluvícího herce. Malou roli si v seriálu dokonce zahrál i sám režisér Moskalyk.
Kromě Jana Šikla a samotného Moskalyka se na scénářích podílela i jeho dcera Pavlína. „Když mi volal táta, abych napsala pár scénářů, tak jsem se ho ptala, kde se to bude točit, protože příběhy se odehrávaly po celém světě. Na to mi řekl: „O to se nestarej, napiš to tak, aby to bylo co nejlepší.“ „Nakonec jsem se inspirovala Prahou, protože ta má všechno, co ten seriál potřeboval,“ vzpomíná známa režisérka a scénáristka.
Prostředí seriálu bylo jedním z jeho velkých úspěchů. „Měli jsme volný přístup ke všem možným památkám. Stačilo dát vrátnému nějaký malý peníz a pak jsme tam mohli tři dny točit,“ pochvaloval si kameraman Šajmovič. Praha si tak díky rozmanité dobové architektuře zahrála kulisy Ruska, Francie a dokonce i Spojených států. Jen kvůli záběru pro epizodu Paprsek se vydal štáb natáčet skutečně do Nizozemska. Přímo v Amsterdamu všechno předem domlouvali producent seriálu Jan Milič a filmový architekt Zdeněk Flemming.
„Když tam pak přijel štáb, zjistilo se, že nic, co nám slíbili, neplatí. Tak jsme tam točili týden načerno. Všechno jsme snímali z podhledu. Až to naše počínání vyvrcholilo při scéně u Rijksmusea. Vynášela se z něj velká plátna, tak nás tam zatkli,“ vyprávěl Fleming, který se bránil, že jsou to jen padělky. Tím situaci moc nepomohl. „Naštěstí, než se všechno vysvětlilo a pustili nás, tak to celý štáb stihl dotočit,“ usmíval se Fleming.
Unikátní byl seriál také ve způsobu snímání. Kameraman Juraj Šajmovič si prosadil natáčení filmovou kamerou a často používal ruční kameru. Některé scény dokonce dokázal natočit bez jakéhokoliv umělého světla. A především, nic není točeno v ateliéru. Když se v roce 2012 Dobrodružství kriminalistiky reprízovalo, dočkali se diváci digitalizované verze v HD rozlišení. Slavnou se také stala ústřední melodie, kterou má na svědomí tehdy i v zahraničí známý skladatel Karel Svoboda. Práci si však trochu usnadnil, když použil syntetizátor, který proslavil řecký skladatel Vangelis ve filmu Blade Runner. Pokud si vybavíte skladbu hrající pod závěrečnými titulkami sci-fi snímku Ridleyho Scotta, pak se Svoboda víc než inspiroval.
Velmi důležitou profesí u podobných projektů je architekt. Hledá po celé republice exteriéry, budovy i interiéry domů a bytů, jež by architektonicky i ostatními parametry odpovídaly době a místu, ve kterých se děj odehrává.
Na jeden díl bylo vytočeno zhruba tolik materiálu jako na celovečerní film (díky náročnosti projektu, kdy natáčení probíhalo na mnoha různých místech) a natáčelo se filmovým způsobem – tedy jednou kamerou a na filmovou surovinu. Fotografové či filmaři vědí, že díky filmovému materiálu je výsledný obrázek i celkové výtvarné řešení snímků jakoby plastičtější.
Jednotlivé díly byly dobovky, navíc každá z jiného období, žádná současnost, což znamená obrovské množství práce jak pro již zmíněné architekty, tak pro maskéry, kostymérky, vedoucí výpravy a rekvizitáře. Pravda je že filmařina vyžaduje spoustu nejrůznějších odborníků, a což teprve takto rozsáhlý dobový seriál.
