Článek
V současně době na nás televize chrlí množství nových českých seriálů ve zběsilém tempu a mnohdy se dá opravdu diskutovat o kvalitě dialogů či hereckých výkonů. Takže při repríze jednoho z nejlepších děl naší televizní kultury – seriálu Byli jednou dva písaři – můžeme jen zajásat. Už jen herecký koncert pánů Sováka a Horníčka stojí za vidění!
Francouzský romanopisec Gustave Flaubert napsal své dva písaře pod titulem Bouvard a Pécuchet. Cévní mozková příhoda mu nedovolila toto trochu ironické dílo o dvou stárnoucích mužích mladého ducha dokončit, kniha vyšla až rok po jeho smrti.
Horníček a Sovák byli sázkou na jistotu
Miroslav Horníček byl jedním z mnoha, kteří si svérázné jednání obou pánů na svou dobu se snažících žít jinak než ostatní, oblíbil. Ba co víc, byl přímo přesvědčen, že se jedná o skvělou látku pro stále populárnější seriály. Jenže doba takovým činnostem nebyla zrovna nakloněná a redakce České televize nebyla k Horníčkovu nápadu moc vstřícná. Ledy se však hnuly a je otázkou, které verzi budeme věřit – podle jedné se Horníček náhodou setkal v restauraci s obávaným šéfem kulturního oddělení Miroslavem Müllerem, ten zrovna nebyl velký fanoušek české kultury. A Horníček mu řekl o svém nápadu natočit seriál Byli jednou dva písaři a kupodivu všem se mu nápad zalíbil a schválil ho. Druhá verze říká, že si Horníček vzal na pomoc vybraného parťáka pro seriál Jiřího Sováka a ten si v takových situacích věděl rady. Dnes už je celkem jedno, která varianta je pravdivá, důležité je to, co následovalo.
Byly jednou dva písaři
V městě Paříži, už je tomu dobrých sto padesát let. Jeden se jmenoval František Diviš Bartoloměj Bouvard, druhý Justin Romain Cyril Pécuchet. Tak začínalo všech deset dílů (a poslední tak i končil). Natočil ho režisér Jan Roháč podle scénáře Jaroslava Dietla. Seriál byl natočen v roce 1972. Scénář vlastně jako takový nebyl, on existoval pouze jakýsi nástin každého dílu: jak Dietl podotkl, vytvořil takovou psí boudu, ve které si Sovák s Horníčkem mohli volně dovádět. A skutečně, oba hlavní představitelé jen koukli co je čeká za scénu, a nastala podívaná plná improvizace. Roháč dokonce při jedné besedě vzpomínal, že mu kameraman Jiří Lebeda kazil záběry, protože nebyl schopen smíchy udržet přístroj v ruce, a představitelka Rozálie Klára Jerneková nevěděla, za koho se schovat, aby se nesmála režisérovi přímo na očích. Jednou prý dokonce Roháč ztratil absolutně pojem, kde se právě dvojice ve svých vizích nalézá, následovalo rázné STOP! a důrazná otázka: „Máme točit o křížení kozla s ovcí a vy jste u spalovacího motoru!“ A dostal typickou odpověď: „A vy nevěříte, že bychom se ke křížení zase nevrátili? “ a pokračovala další půlhodinová ukázka skvělé práce s českým jazykem.
Režisér pak už jenom upozorňoval, že opravdu nemůže výrazně přetáhnout zhruba padesátiminutový limit pro jeden díl, ovšem při realizaci sedmé epizody s názvem Divadlo mu schopnosti dua Sovák – Horníček přišly vhod. Nejdřív ho dvojice s Jernekovou při natáčení herecké scény zaskočila, když si do role zakomponovala, že je jím venku zima, takže se bez námitek oproti původnímu záměru pokračovalo opět uvnitř. Pak se po shlédnutí záběru zjistilo, že díl je asi o sedm minut kratší. Horníček se Sovákem zmíněný čas zaplnili z bezedné zásobárny svého humoru. Jediné, co se prý museli dle Jiřího Sováka oba herci složitě učit byla chůze na chůdách.
Francie v Čechách
Pouze v úvodním dílu se filmaři pohybovali ve třech lokacích – kavárnu našli v Pařížské ulici, realitní kancelář a místo odjezdu na statek v oblasti Hradčanského náměstí, Kapucínské ulice a Nového světa, a konečně ono první osudové setkání proběhlo v oboře Hvězda na dohled známého Letohrádku. Pak už nabrali směr Praha - Suchdol, kde byl nalezen onen vysněný statek v Chavignolles. Jejich útočištěm se stal Trojanův mlýn, budova mající bohatou historii, právě tady našel dočasně útočiště mezi lety 1877 a 1879 při tvorbě lunet do Národního divadla malíř Mikoláš Aleš. Pro potřeby filmařů se prakticky nemusel nijak zásadně upravovat, snad jedinou větší změnou bylo přepažení společné ložnice hlavních protagonistů.
Většinou se při volbě kostýmů sahá do fundusu a odtamtud si vyberou potřebné kusy. Výtvarnice Ester Krumbachová však zvolila jinou cestu – do novin dala inzerát a veškeré oděvy a doplňky, které na adresu ČT přišly, koupila a z nich poskládala garderobu osob na statku. Mnohokrát jednala v duchu obou hlavních představitelů, prostě při volbě šatů neváhala improvizovat.
Jak vzpomínal pan Jiří Karel, v 70 letech majitel mlýna, štáb zůstával často po poslední denní klapce u krbu a Sovák s Horníčkem ostatní bavili. Také se tu vařilo a dobře jedlo, traduje se že Klára Jerneková chtěla trochu zhubnout a aby měla jednodušší pozici, režisér Roháč vyhlásil na její podporu dietní program zvaný „nula bodov“, tedy k jídlu pouze maso. Jenže nepočítali s luxusními hody, které pro ně byly nachystány (jak pravil Sovák, nesmí se toho masa sníst k obědu tři čtvrtě kila), takže herečka měla co dělat, aby zůstala na své váze, a páni písaři přibraly údajně kolem sedmi kilogramů.
Na Jána Roháče vzpomínali všichni jen v tom nejlepším. Jaroslav Moučka prozradil, že všem hercům zachovával maximální volnost, nechal je hrát podle svého a sám zůstával v pozadí. Potvrdila to i Libuše Havelková: „Prostě si nás obsadil jako typy, znal nás z jevišti, vsadil na nás a pak na nás už nechal jen svobodně tvořit“. Zní to možná překvapivě, ale našli se i takoví, kteří snad na popularitu francouzských písařů žárlili. Tvrdí se, že je mohl potkat neblahý osud jiného seriálu Ctná paní Lucie, kterou údajně nechal skartovat sám prezident Gustav Husák s tím, že podobná díla nemá naše socialistická vlast zapotřebí.
Tragédie uprostřed natáčení
Jako nejhorší část práce na seriálu lze označit neštěstí, které potkalo Horníčka. Jeho syn Jan, který se občas jezdil dívat na práci svého otce, trpěl epileptickými záchvaty. Jednou poodešel trochu stranou a usedl na betonovou skruž u místního rybníčku, v němž bylo asi 15 čísel vody. Nejspíš ho právě v té chvíli stihl záchvat, Jan spadl obličejem do rybníčku a bohužel se udusil. Jeho otec se domníval, že syn odjel dříve, ale filmový štáb ho u rybníku našel až druhý den ráno. Sovák Horníčka odvezl a teprve potom bylo tělo jeho syna Jana převezeno na prosekturu. Jak vzpomínal zvukař Miloslav Hůrka, nebyl sám, kdo si myslel, že tím práce na seriálu skončila, neboť všichni předpokládali, že Horníček nebude chtít pracovat v místě, kde přišel o syna. Miroslav skutečně odjel do Mariánských Lázní, práce byla na týden přerušeny, ale poté se herec vrátil zpátky. Jak vzpomínala Jerneková, velkou zásluhu na tom měl právě Sovák, který s ním v tomto kritickém období strávil většinu času a tím se ho pokoušel přivést na jiné myšlenky. Tomu se říká přátelství.
Několik zajímavostí na závěr
Seriál samozřejmě provází i spousta příhod i v celku pochopitelných úletů. Když se pozorně zadíváte na konci prvního dílu na horizont přes odjíždějící povoz z pány Bouvardem a Pécuchetem, uvidíte tam kromě osobních aut i jedoucí autobus. Zrovna tak na statku jsou na zdech k vidění otočné elektrické vypínače a zásuvky. Jan Roháč si dle svědectví herců dával před každým začátkem natáčení jednu zdravotní skleničku pro svěžest těla. Když mi ale měl Josef Dvořák vzít v posledním díle za filmovou manželku Kláru Jernekovou, musel se posilnit hned pěti panáky slivovice, aby překonal velkou trému, která mu sevřela hrdlo. Nesmíme zapomenout, že to byl jeho první velký seriál a ke Svatopluku Kuřátkovi bylo ještě hodně daleko. A jak to bylo s onou slavnou kompostovou jámou? Nechtělo se do ní ani Janu Libíčkovi ani Věře Tichánkové. Prvně jmenovaný do ní nakonec byl postrčen bez vážnější újmy, ovšem paní Heřmanka, ač jí v jámě chytali oba písaři, si nepříjemně natloukla.
