Článek
Ingrid Bergmanová se narodila 29. srpna 1915 ve Stockholmu. Její matka byla původem Němka Friedel Adlerová a otec Justus pocházel ze Švédska. Ingrid se narodila osm let po svatbě a dostala jméno po švédské princezně, která se v dospělosti stala dánskou královnou. Malá Ingrid byla jedináček a vymodlený potomek, jejím rodičům totiž předtím zemřeli v kojeneckém věku dvě děti.
Justus vlastnil ve Stockholmu fotografické studio a svou dceru fotil při každé příležitosti, hlavně o jejich narozeninách. Ingrid pak vyprávěla, že na snímcích z oslav prvních a druhých narozenin je s maminkou, kdežto na fotografii pořízené při příležitosti třetích narozenin klade mámě květiny na hrob. Její máma umřela, když bylo Ingrid jen dva a půl roku na žloutenku. Ingrid zůstala sama s tátou, který pro ni dělal první poslední. U Ingrid se již od mala projevoval herecký talent. Ráda využívala ke svým představením otcův ateliéru jako divadlo. Nadání měla po kom zdědit – její otec studoval umění ve Spojených státech, byl fotografem a malířem a její dědeček byl varhaník. Její otec věřil, že s Ingrid bude operní pěvkyně, platil jí hodiny zpěvu, ale Ingrid si vybrala herectví. Justus měl se svou dcerou velké plány, ale jak už to bývá osud tomu chtěl jinak. Měsíc před jejími čtrnáctými narozeninami, tady nechal dceru samotnou, zemřel na rakovinu 29. července 1929.
Osiřelá Ingrid nejdřív žila u svého strýce, který ovšem také brzy zemřel. Poté budoucí slavná herečka žila střídavě u svých příbuzných.
Získala stipendium na prestižní škole Royal Dramatic Academy v rodném Stockholmu a vzápětí začala hrát na divadle a ve filmu. Před kamerou se objevila už začátkem 30. let, ovšem jen v malých rolích, ty větší přišly v roce 1935, kdy si jí diváci nemohli nevšimnout například v komedii Hrabě ze Starého Města. Ingrid hned od začátku dávala najevo, že bude dobrá jak ve vážných věcech, tak i ve veselohrách.
Pro Ingrid byla vždy důležitá rodina, o to víc když tu svou ztratila tak brzo. Bylo jí necelých dvaadvacet, když si v létě 1937 vzala lékaře Pettera Lindstroma a následující rok v září se jim narodila dcera. Dostala jméno po své babičce Friedel, ale odjakživa se jí říkalo spíš jejím druhým jménem Pia.
Její herecká kariéra se rozjížděla a Ingrid začala točit ve Spojených státech a hrát tam divadlo, její talent využívaly Hollywood i slavná scéna na Broadwayi. V roce 1941 za ní přijeli do Los Angeles manžel s dcerou, usadili se tam a později získali občanství. Petter dával své ženě zázemí, ale čím dál víc trpěl její popularitou, myslel si, že Ingrid příliš pracuje a dělá všechno pro to, aby se proslavila. Dostávala hlavní role, byl o ní zájem, ale to bylo pořád nic proti tomu, co odstartoval film v Casablanca.
Casablanca
Drama plné lásky na pozadí druhé světové války režíroval původem maďarský tvůrce Michael Curtiz, v kinech měl premiéru v roce 1942 a udělal z Ingrid hvězdu největší velikosti. S Humphreym Bogartem vytvořili jednu z nejlegendárnějších filmových dvojic, Casablanca dodnes patří do zlatého fondu kinematografie. Bergmanová si však časem postěžovala: „Natočila jsem víc filmů, které byly důležité, ale všichni pořád chtějí mluvit o tom s Bogartem.“
V roce 1943 byla Ingrid poprvé nominována na Oscara, a to za roli ve filmu Komu zvoní hrana. Dva roky po Casablance přišel další velký úspěch, režisér George Cukor svěřil Ingrid roli týrané manželky v thrilleru Plynové lampy, její výkon byl tak přesvědčiví že za něj konečně dostala svého prvního Oscara. Ještě neskončila 40. léta a ona už měla na kontě další dvě nominace – za roli sestry Marie Benedikty ve filmu Zvony od svaté Marie a za Johanku z Arku ve stejnojmenném historickém kuse. Velký úspěch mělo i Hitchcockovo drama Rozdvojená duše, v němž se snažila pomoc Gregorymu Peckovi trpícímu ztrátou paměti.
Nebylo tedy divu, že režiséři hodně stáli o to, aby v jejich filmu hrála právě úspěšná Ingrid Bergmanová. Patřil mezi ně také Ital Roberto Rossellini, který ji nabídl roli v dramatu Stromboli, země boží. Během natáčení se s Ingrid do sebe zamilovali a v únoru 1950, právě když měl film premiéru, přišel na svět syn Renato. Ingrid požádala Pettera o rozvod, a dokonce přerušila kontakty s dcerou Piou, což vyvolalo obrovský skandál. Kvůli tomu se Bergmanová rozhodla odstěhovat do Itálie k Rossellinimu. Chtěla tam ale mít po svém boku i dceru Piu. Její manžel Peter však s rozvodem souhlasil až po ročních obstrukcích. Ale ani poté nedosáhla svého. Dceru viděla až po sedmi letech. Tak dlouho se táhl boj o opatrovnictví.
Ingrid Bergmanová a Roberto Rossellini
Do té doby příkladná filmová hvězda a vzor mnoha žen, která ztvárnila tolik charakterních rolí, měla najednou pořádný skandál. Ne že by už předtím nebo potom neměla svá menší či větší milostné vzplanutí, měla poměr třeba se Spencerem Tracym nebo s Gregorym Peckem při natáčení filmu Rozdvojené duše, ale nikdy kvůli nim nerozbila své manželství.
V květnu 1950 se vdala za Roberta a o dva roky později mu porodila ještě dvojčata – dcery Isottu a Isabellu, která se také stala slavnou herečkou. Ovšem ani tohle manželství nevydrželo, sedm let po svatbě už bylo minulostí. Hlavním důvodem bylo údajně to, že Robert nerad viděl, když Ingrid točila s někým jiným. Přesto si v roce 1956 došla pro dalšího Oscara – po boku Yula Brynnera hrála v milostném dramatu Anastasia domnělou dceru zavražděného cara Mikuláše II.
Dvakrát rozvedená Ingrid to ovšem s manželstvím nevzdává a v roce 1958 se provdala potřetí za producenta Larse Schmidta. Oba partneři byli hodně zaměstnaní, Bergmanová hrála ve filmovém zpracování dramatu Henrika Ibsena Heda Gablerová a nebo stárnoucí zdravotní sestrou zamilovanou do zubaře Waltera Matthaua v komedii Kaktusový květ. Režisér Sidney Lumet si jí vybral do svého zpracování detektivní klasiky Vražda v Orient expresu, která měla premiéru roku 1974. Tím vlakem jel snad celý Hollywood, ve filmu se objevil Sean Connery, Michael York nebo Vanessa Redgrave a za roli misionářsky Grety Ohlssonové si v dubnu 1975 došla pro svého třetího Oskara.
Jaký to byl paradox, na jedné straně úspěch v podobě Oskara a na druhé straně neúspěch v podobě dalšího rozvodu a to vše ve stejný rok.
Téměř dvacet let manželství nešlo ale jen tak vymazat, a byl to právě on, kdo byl s Ingrid v jejích posledních okamžicích. Zemřela 29. srpna 1982 v den svých 67. narozenin. Bulku v prsu si nahmatala už osm let předtím, postoupila operaci, ale choroba se vrátila. „Ti, kdo onemocní rakovinou a nesmíří se se svým osudem, nenaučí se s nemocí žít, si zkazí to málo času, který jim zbývá,“ řekla. Pak už se ale zavřela ve svém londýnském bytě. A tam také vydechla naposled.
Její poslední film Žena jménem Golda, životopisný příběh izraelské političky Goldy Meirové. Za roli Goldy jí byla udělena cena Emmy, kterou za ni převzala její nejstarší dcera Pia. Ingrid totiž zemřela osm měsíců po jeho dokončení.
Během svého života natočila na šedesát filmů, za tři získala Oscara (Plynové lampy, Anastasia a Vražda v Orient expresu, a na čtyři byla nominována (Komu zvoní hrana, Zvony od svaté Marie, Johanka z Arku, Podzimní sonáta).
