Článek
Katharine se narodila 12. května 1907 v americkém Connecticutu jako druhé dítě Katharine Marthy Houghtonové a Thomase Norvala Hepburna. Její rodiče byli velice pokrokový lidé, kteří se hodně angažovali ve společenských otázkách. Matka byla předsedkyní spolku prosazujícího volební právo žen, otec byl lékařem který se věnoval zdravotní osvětě v Hartfordu. Součástí rodinného života byl rušný společenský život a na někdejší dobu i nezvykle volná výchova. Katharine a jejich pět sourozenců vyrůstali v láskyplném prostředí, s možností vyzkoušet všechno a hledat své silné i slabé stránky. Rodiče kladli důraz na vzdělání, ale i fyzickou kondici, což byla pro budoucí herečku dobrá výbava.
Bolestivým zásahem do rodinné idyly byla tragická smrt nejstaršího syna, který se oběsil, proč to nikdo neví. Tělo milovaného bratra objevila tehdy čtrnáctiletá Katharine. Tenhle zážitek ji už na vždy poznamenal, nikdy nevěřila že by o svého bratra mohla přijít tímto způsobem. Úplně to Katharine změnilo život. Také proto se nikdy nevrátila do školy, nechtěla aby ji neustále někdo pozoroval a vyptával se. Následující roky studovala pouze se soukromými učiteli. Až do nástupu na univerzitu – i tam si však držela od ostatních odstup. A určitá odtažitost jí provázela po celý zbytek života.
Během studií začala Katharine hrát divadlo a po absolutoriu v roce 1928 oznámila rodičům, že se chce věnovat herectví. Pro otce to bylo zklamání, herečky vnímal jako osoby s nejistou pověstí a budoucností. Matka byla toho názoru, že by ženy měly zkusit, zda zvládnout být nezávislé na mužích. Její souhlas a Katharinino odhodlání nakonec otce přesvědčily. Ale i když herectví nebylo úplně tím, co by si rodiče pro dceru přáli, vždycky ji v něm podporovali. Nikdo z nich nechyběl na premiérách, ani její sourozenci s rodinami, se kterými měla velmi vřelý vztah. Jejich děti měla ráda jako svoje vlastní. Přestože své děti nikdy neměla. Chtěla se naplno věnovat herectví, což by podle jejího názoru, s dětmi tak úplně nešlo. Ale nikdy nelitovala. Nedokázala nic dělat jen napůl.
Začátky její herecké kariéry jsou spojeny s divadelní společností Knopf v Baltimoru. Po kritice svého hlasového projevu, s nímž bojovala celou kariéru, se pak přestěhovala do New Yorku, kde brala soukromé hodiny hlasové techniky u Frances Robinsonové – Duffové. Ty jí v náročnějších rolích na divadle provázely celý život.
V prosinci 1928 se poprvé a naposledy provdala za Ludlowa Ogdena Smithe se kterým se seznámila o rok dříve při pobytu ve Fenwicku. Ten ji v následujících letech oddaně provázel a podporoval. Dokonce i dlouho poté, co se dohodli na rozvodu. Katharine později sama přiznala, že v jejich vztahu měla na prvním místě sebe a profese herečky roli manželky drtivě porazila.
Katharine Hepburnová
Z jeviště před kamerou
Začátky kariéry na newyorských divadelních prknech nebyly nijak snadné. V roce 1931 dostala hlavní roli v divadle Morosco na Broadway. První velké role, kterou Katharine získala, se ujala s vervou a přesvědčením, že její hvězda vystoupá strmě vzhůru. Pokud se jí něco nelíbilo, klidně odešla. Dostávala další a další nabídky. Když se jí líbily, vzala je. Ani s vyhlídkou finanční nejistoty se ale nebála kohokoli odmítnout. Byla přesvědčena o svých schopnostech a věřila že dosáhne velkého úspěchu. Tvrdě pracovala a její jméno si brzo získalo velkou pozornost. V roce 1932 natočila první kamerové zkoušky. Ale jak sama později přiznala, nebyly moc dobré a i přesto se jí dveře Hollywoodu otevřely.
Režisér George Cukor si ji vybral pro snímek Rozvodová záležitost. Později s sním během své kariéry natočila celkem deset filmů a stali se z nich celoživotní přátelé. Její debut byl úspěšný a během roku se objevila v dalších čtyřech filmech. Velkého úspěchu se dočkaly dva filmy Malé ženy a Ranní záře – za druhý jmenovaný dokonce obdržela v roce 1933 Oscara. Cesta na vrchol se zdála být volná a snad i snadná. Bohužel se ale potvrdilo, že ani se zlatou soškou ve vitríně nemá herečka nic jistého. Osm po sobě natočených filmů bylo komerčním propadákem a Katharine nezbývalo nic jiného než přesunout svou pozornost zpět k divadlu.
V roce 1939 koupila práva na divadelní hru Příběh z Filadelfie, v níž zazářila. Po diváckém úspěchu se komedie dočkala filmového zpracování a poté i několika nominací na Oscara.
Životní láska
V roce 1942 jí produkce vybrala do připravovaného filmu Nejprve stvořil ženu hvězdného partnera – Spencera Tracyho. Přestože jejich první setkání nebylo příliš přátelské a vzbudilo oboustranné rozpaky, během natáčení mezi nimi přeskočila jiskra, která vyhasla až hercovou smrtí. Její předchozí vztahy pokaždé skončily na tom samém problému a to že se Katharine nechtěla vdávat. Ani za úspěšného agenta Lelanda Haywarda, ani za Howarda Hughese, excentrického leteckého konstruktéra a pilota. Spencer Tracy byl ženatý, a přestože s manželkou už nějakou dobu nežil, rozvádět se nechtěl. Byl katolík a také cítil odpovědnost za svého handicapovaného syna, který se narodil hluchý. Jejich vztah trval téměř třicet let a s ohledem na jeho rodinu se na veřejnosti neprezentovali jako milostný pár a jejich diskrétnost respektoval dokonce i bulvární tisk. Její láska k němu byla natolik silná, že se mu úplně přizpůsobila ve všem, co potřeboval. S pokorou přijímala jeho depresivní stavy, nadměrné pití, zdravotní obtíže i složitou rodinou situaci. Později přiznala, že jí změnil. Byla taková, jakou ji potřeboval, jeho zájmy byly na prvním místě. Sama sebe odložila na druhou kolej, i když to pro ní nebylo vůbec jednoduché. Když se jeho zdravotní stav začal zhoršovat, vzdala se své práce a šest let se o něj starala. Společně natočili devět filmů – tím posledním byl slavný snímek Hádej, kdo přijde na večeři. Dva týdny po dokončení Spencer Tracy zemřel. Katharine za svůj výkon získala svého druhého Oscara, film ale kvůli bolestivým vzpomínkách nikdy neviděla celý. Z úcty k jeho rodině ani nešla na pohřeb. Spencer Tracy zemřel 10. června 1967.
Katherine Hepburnová a Spencer Tracey
Do posledního dechu
Smutek ze ztráty zaháněla prací, často bývala se sourozenci a jejich rodinami, s nimiž měla po celý život velmi blízké a dobré vztahy. Natáčela filmy ve Spojených státech i Evropě, hrála divadlo a navzdory celoživotním potížím s hlasem se s odhodláním ujala i role v muzikálu na Broadwayi – její Coco Chanel si získala přízeň diváků i kritiků. Do své sbírky také přidala další dvě zlaté sošky – v roce 1969 za historické drama Lev v zimě a v roce 1982 za film Na zlatém jezeře.
Jejím posledním snímkem z roku 1994 byla televizní romantická komedie s názvem A co když je to láska?, po jehož dokončení se stáhla do ústraní. Následně onemocněla Parkinsonovou chorobou, trpěla problémy s pohybem a trápil ji zápal plic. Nakonec jí byl diagnostikován i zhoubný nádor v krku. Zemřela 29. června 2003 v úctyhodném věku 96 let.
Její životní příběh by obstál i na filmovém plátně, v němž by nechybělo drama, napětí, vzestupy, pády, konflikty ani velká láska. Jak už to u výjimečných lidí bývá, byla pro mnohé kontroverzní. Odtažitá, chladná, arogantní, egocentrická. Její skutečnou tvář nejspíš znali jen ti nejbližší. Své soukromí si pečlivě střežila a rozhovory dávala jen sporadicky. Věděla co chce a šla si za svým. Jejím životem byla především práce. Práce a Spencer Tracy.
