Článek
Na začátku si dopřejme nejdřív trochu dějepisu, postava Františka Ladislava Heka má nesmazatelné místo v českých dějinách, šlo o národního buditele, vlastence, spisovatele a příležitostného herce. Jeho životní osudy převyprávěl Alois Jirásek v pětisvazkovém románu, v němž se však v některých pasážích od historických pramenů odklonil. I proto změnil hlavní postavě jméno na Věk.
Dnes je toto dílo mnohdy ironizováno a znevažováno a u mnoha lidí nedoceněno. Ale právě tato díla nám ukazují, jak důležité je znát život našich předků a historii jako takovou.
Ale vraťme se ke vzniku tohoto skvělého seriálu. Scenárista Otto Zelenka byl na sklonku 60. let minulého století osloven, aby zadaptoval nějaké dílo Aloise Jiráska, byly na výběr dvě varianty: Temno a F. L. Věk.
Zelenka byl rád, že nemusí pracovat na scénáři o žhavé současnosti, což nebyla vždy snadná úloha, a jeho volba padla na dobrušského rodáka, tedy Jiráskovu adaptaci jeho života.
Na celé záležitosti bylo zajímavé, že v rodišti národního buditele Heka - Věka, se natočila jen úvodní scéna k prvnímu dílu, v ostatním ději Dobrušku nahradilo Nové Město nad Metují. F. L. Věk znamenal do jisté míry určitý průlom v seriálové tvorbě, protože do té doby se spíše jednalo o vícedílné inscenace. Režisér František Filip začal s natáčením na jaře 1968 a rozhodně netušil, jak se práce na tomto historickém díle protáhne. Trval osm měsíců.
Do realizace totiž přišel vpád spřátelených armád Varšavské smlouvy, takže se všechno pozdrželo, další ranou bylo i to že v dubnu 1970 zemřel Jaroslav Vojta, jehož musel v roli starého Žalmana nahradit Zdeněk Kryzánek. O jak rozsáhlý projekt se jednalo, dokazuje i počet herců, těch se v hlavních či menších rolích vystřídalo před kamerou na 180 a k nim ještě nutno přičíst devět stovek komparzistů.
Fikce a skutečnost
Vedle samotného Věka se v seriálu objevuje mnoho skutečných postav té doby, například Václav Thám. Také herečka Betty z rodiny Butteauových má reálnou předlohu, ale třeba Václavova pozdější manželka Paula byla už je smyšlenou postavou, byť inspirovanou existující osobou. Mihne se tam i slavný Mozart nebo císař Leopold.
Hlavní postavou samozřejmě zůstává František Ladislav Věk. V jeho postavě se vystřídali hned čtyři herci. Zajímavé je, že jejich filmová matka Antonie Hegerlíková zůstávala stále stejná. Maminku totiž hrála i Radoslavu Brzobohatému který byl v roli Věka bezesporu skvělý, ačkoliv on sám se vyjádřil, že si k této postavě nijak vřelý vztah nevytvořil. Nejspíš to bylo tím, že byl už od přírody předurčen pro drsné chlapy, případně padouchy, a s veskrze kladným obchodníkem a vlastencem se před kamerou tak trochu pral.
Na druhou stranu svým jednáním poněkud znehodnotil samotný děj seriálu, protože v něm odolá milenecké pasti panny Lotty, zatímco v osobním životě si z její představitelkou Jiřinou Bohdalovou během natáčení seriálu, v roce 1970, řekli novomanželské ano.
Jestliže se Dobrušce natáčení vyhnulo, velká část pražských exteriérů už byla totožná s prostředím Prahy. Tady byly filmaři nejvíc doma na Malé Straně a Hradčanech a odtud také pochází jedna z nejzajímavějších příhod natáčení týkající se korunovačního průvodu císaře Leopolda. Jak vzpomínal režisér Filip, byla svým rozsahem natolik náročná, že maskéři a kostyméři na ní museli začít pracovat o den dříve, už ve dvě odpoledne, a pracovali přes celou noc.
Další krušnou chvilku připravil štábu zlatý kočár, zapůjčený pražským arcibiskupským palácem: vypadal krásně, ale jakmile s ním cukli koně, popraskaly zpuchřelé popruhy. Většinu průvodu musel štáb udělat na první dobrou, protože se nedostavovalo času a ohromnou masu lidí nešlo vracet zpátky. Někteří herci měli odpolední divadelní angažmá, aby toho nebylo málo, tak se na Malou Stranu začal snášet déšť.
A to ještě situaci zkomplikovali plynaři, kteří těsně před natáčením rozkopali napříč ulici. „Evidentně očekávali nějakou finanční prémii za to, že to zase rychle zaházejí, abychom mohli točit. Ve dvě hodiny odpoledne jsme to museli zabalit, takže z toho, co jsme měli, se sestříhal jakýs takýs smysluplný výsledek, dneska už by to takhle točit rozhodně nešlo,“ říká po letech František Filip.
Kromě Prahy a Nového Města nad Metují se točilo ještě v Opočně, ve vesničce Machov a na hradě Valdek, který představuje Kunratický hrádek. Pražský jezuitský klášter kupodivu nebyl vybrán v Praze, nýbrž v Broumově, a pokud chtěli herci vyjít na jeho zahradu, ocitli se opět v Novém Městě. Císařský ples samozřejmě nemohl být jinde než na pražském Žofíně.
Plynoucí doba však zvolna podrážela seriálu nohy. Dozajista ho poznamenala nechtěná, ale historicky přístupná spojitost obsazením ČSSR spojeneckými vojsky, diváci ho i proto měli v oblibě a žádali jeho opakování. V závěru seriálu štáb přitvrdil a některé scény měly v dobovém kontextu až provokativní charakter, ve schvalovacích komisích se horečně debatovalo, zda vůbec seriál dokončit. Vyvrcholilo to dějem posledního dílu, který štáb stříhal jak to jen šlo, aby se vůbec na obrazovky dostal.
Ale snaha vyhovět se minula účinkem, i přes značné zkrácení týkající se třeba posledního pomazání došlo k radikálnímu řešení, nešťastná třináctka se nevysílá vůbec a k dvanácténu dílu se bez jakéhokoliv smysluplného ukončení seriálu přilepil konec. Vypadalo to chaoticky, ale až do roku 1989 nikdo onen třináctý díl neviděl.
Aby toho ještě nebylo málo, jako další problém nastal když emigroval Jan Tříska. Po jeho odchodu se dokonce uvažovalo, že scény s ním budou odstraněny, jenže jeho postava Šebka jich většinu trávila právě ve společnosti Věka, takže by tím byla zcela rozmetána souvislost děje. A tak byl Jan Tříska v seriálu ponechán.
Dnes patří tento seriál k tomu nejlepšímu co se kdy u nás natočilo. Kéž by bylo takových skvělých seriálů víc.
Zdroje:
