Článek
Mark Twain se učil v redakci ospalého týdeníku v městečku Hannibal v americkém státě Missouri sazečem. Jednou mu šéfredaktor svěřil zredigování čísla svých novin a ambiciózní mladík cítil za svou povinnost pobavit čtenáře.
Čas velkých nadějí
Polovina třicátých let minulého století byla ve Spojených státech neklidnou dobou. V Texasu vřela válka. Prezidentský úřad podruhé získal A. Jackson, při jehož prvním zvolení vtrhl nadšený lid do Bílého domu. Zatímco Sever proklamoval demokracii, rozvíjel průmysl, stavěl železnice a kanály, důstojný Jih nemínil nic měnit na ustáleném sociálním rozdělení, jehož základem byla půda a otroctví. Byla to doba velkých ambicí a znepokojujících událostí, ale také doba odvážných dobrodruhů, kteří v nových vlnách překračovali Ohio a další velké toky, putovali dále na západ, aby tam v boji s drsnou přírodou našli svůj nový domov.
Jedním z těchto odvážných byl i John Clemens, člověk neklidné krve, který se po namáhavé cestě usadil s rodinou ve vesničce Florida, zapomenutém koutu severně od St. Louis. Zde se mu 30. listopadu 1835 narodil syn, jemuž dal jméno Samuel Langhorn. Zanedlouho se rodina přestěhovala do rušného přístavního městečka Hannibalu. Zde Sam poprvé spatřil majestátní Mississippi a ten dojem v něm utkvěl navždy. Tehdy ještě nemohl tušit, že vzpomínky na tato místa budou pro něj jednou více než zdrojem inspirace knih, které si zamilují děti na celém světě: Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna.
Tenkrát byla skutečnost přece jen trochu jiná. Mladičký Sam byl nejednou svědkem hrůzných událostí, a město samo nedobrovolně hostilo řadu nejrůznějších dobrodruhů. I otrokářství vrhalo chmurný stín na laskavou krajinu Missouri. Sam však k němu dosud nepociťoval odpor, protože nechápal jeho podstatu. Přesto barva kůže vytvářela mezi ním a černošskými dětmi jistou hranici. Jeho otec pracoval jako smírčí soudce, což byla funkce honosná, ale málo výnosná. Když zemřel, ocitla se rodina ve finanční tísni, a tak dvanáctiletý Sam musel opustit školu a nastoupit jako učeň do tiskárny pana Amentse, vydavatele Missouri Courier. Za stravu a střechu nad hlavou tu dřel skoro dva roky. Za celou dobu nedostal ani cen, ale nejdůležitější bylo, že se vyučil tiskařství. A co víc – naučil se tvrdé disciplíně. Když pak jeho bratr Orion založil konkurenční list a zlákal jej k sobě, mohl alespoň občas přičichnout ke skutečné novinařině. Bratr však byl tuctový žurnalista a stejně průměrnou šeď nabízely i jeho noviny. Již brzy po zveřejnění jednoho ze svých prvních literárních pokusů si Sam uvědomil: důležitější než volba tématu je způsob, jakým to napíše. Nakolik jej zpracuje poutavě a nadsazeně, aby to podnítilo zájem čtenářů.
Drobné neshody s bratrem i snaha postavit se na vlastní nohy v něm podnítily touhu cestovat. Bylo mu sedmnáct let a vydal se na cestu do New Yorku. S pár dolary v kapse mu to trvalo celou zimu. Na východním pobřeží spíše živořil, než žil, ale domů se vrátil nabitý zkušenostmi. Sam se změnil, ale jeho bratr zůstal stejně nepraktický. Nějaký čas ještě pracoval v jeho listu, ale ani tentokrát tu dlouho nevydržel. Netrpělivý a stále něco hledající přešel do jedné redakce v St. Louis. Kteréhosi dne narazil na zprávu o málo prozkoumaném povodí Amazonky. To je příležitost! Touha po dobrodružství se smísila s možností napsat odtud mnoho zajímavých cestopisných reportáží. Koupil si lístek a nastoupil na parník Paul Jones, jenž se plavil po Mississippi do New Orleansu. Plavil se po Mississippi dva roky. Sam později tvrdil, že se s celým světem a s duší amerického lidu seznámil už tehdy na Mississippi. Léta strávená na palubě kolesových obrů považoval za nejkrásnější údobí svého života.
Leč v té době už narůstá dějinná krize. Brzy po volebním vítězství republikánů v roce 1860 se od Unie začínají odtrhávat první jižanské státy. Jejich útok na posádku federální pevnosti Fort Sumter je pak signálem ke skutečnému výbuchu. Začíná občanská válka. Samuel Clemens se vrací do Missouri a dobrovolně vstupuje do armády Konfederace. Je to však jenom impulzivní akt národní hrdosti. Není v armádě ani dva týdny, když jeho oddíl omylem zabije bezbranného civilistu. Odhazuje uniformu a odjíždí za bratrem do nově zřízeného teritoria Nevady. Orion se tam měl stát tajemníkem guvernéra, což ovšem znamenalo přechod pod zástavu Unie – ani jeden z nich dlouho neváhal. Pozná tu celou galerii typů lidí: vyděděnce, zloděje, vrahy, karbaníky, ale i lidi plné čistých ideálů. Život v této společnosti zachytil o celých deset let později v knize Jak jsem se protloukal. Jeho srdce si získala i drsná krása hor a podmanivé kouzlo jezera Tahoe. Kde jinde by měl cítit větší nutnost podělit se o své pocity a zkušenosti s lidmi než právě zde? Postupně odkládá své skromné prospektorské náčiní a vyměňuje je za pero. Vrací se k novinářství.
Novinář a spisovatel
Nejdříve to bylo jen pár fejetonů, které poslal do virginských novin. Když mu pak vydavatel listů Territorial Enterprise ve Virginia City nabídl stále místo – přijal. Plat byl zpočátku skromný, ale výhody zajištěné existence převážily nad dosavadní nejistotou. Jeho obliba, alespoň v místním měřítku, narůstala snad s každým novým číslem novin. Vedle svého jména začal své příspěvky podepisovat smyšlenými jmény, obvykle směšně znějícími. Již jako kormidelník na Mississippi užil v jedné své parodii na kapitána konkurenční lodi pseudonymu Mark Twain. Tato dvě slova byla voláním, kterým se na mělkých úsecích řeky ohlašovala hloubka dvou sáhů, zajišťující bezpečnou plavbu. Nyní, v únoru 1863, se k této literární přezdívce vrátil. Ze Samuela Clemence se stal Mark Twain. Na západním pobřeží působil nějakou dobu v deníku The Morning Call, vydávaném v San Franciscu. Z jeho zdejší tvorby je už zjevné, že vedle role rozpustilého humoristy dovede zaujmout i jako pronikavý společenský kritik. Brzy měl pocítit dvousečnost podobných snah. Když totiž z redakce odešel a ztratil tím novinářskou imunitu, začala mu znepříjemňovat život policie, jejíž metody několikrát pranýřoval. Odešel tedy na nějaký čas pryč z města a uchýlil se k příteli.
Znovu se na nějaký čas vrátil do San Franciska, odkud jej jisté noviny poslaly jako korespondenta na Havajské ostrovy. Práce na reportážích mu vyhovovala. Jeho talent se plně rozvíjel a on sám přitom nebyl připoután k židli v redakci. Po návratu do Ameriky zamířil přes Panamu do New Yorku. V tamním přístavu se právě připravovala k vyplutí na velkolepý výlet do Evropy a do Svaté země loď Quaker City. Pro novináře zvučného jména nebylo těžké uzavřít smlouvu s jedním kalifornským listem na soubor reportáží z této cesty. Když se třicetiletý Mark Twain po pěti měsících vrátil, vydal své reportáže i knižně. Cestopis, jenž měl jedinečnou formu, je zdánlivou satirou na Evropu, ale současně s jemnou ironií stahuje z amerického měšťáka roušku jeho strojenosti. Stal se rázem jednou z nejpopulárnějších knih Ameriky.
Nedlouho poté, kdy kniha vyšla, se oženil s Olivií Langdonovou. Tento vztah měl na jeho tvorbu i život nesmírný vliv. Byla vždy prvním kritikem jeho rukopisů, zmírňovala výstřednosti jeho jazyka i humoru. Podrobovala ho laskavé literární i životní cenzuře. Vedle psaní, které mu slušně vynášelo, objevil Mark i další zdroj příjmu: přednášková turné. Na svá vystoupení se velice důkladně připravoval, pečlivě zkoumal reakce obecenstva. S vrozeným hereckým talentem dokázal posluchače udržet dvě hodiny v napětí a odměnou mu byl jejich bouřlivý smích.
Amerika bez iluzí
Twain píše Toma Sawyera a rukopis posílá roku 1875 svému vydavateli. Už ten se od něj při čtení nemůže odtrhnout a podobná je i reakce dětských čtenářů, i když původní verze knihy byla určena pro dospělé. Rok před jejím vydáním se poprvé v sérii črt pro Atlantic Monthly vrátil k Mississippi. Trvalo to ještě řadu let, než tuto oslavu Otce vod rozšířil a vydal pod názvem Život na Mississippi. Při jejím psaní se prý ocital ve stavu vytržení a míval chuť odhodit pero a znovu si stoupnout na kormidelnický můstek.
Když pracoval, psal denně tři až pět tisíc slov, a rád tvořil několik věcí současně. Občas však svou práci zanedbával, protože jeho čas pohlcoval i obchod a vedení vlastního nakladatelství. Přes počáteční úspěchy jej podnikatelská činnost přivedla později téměř na mizinu. Twain usilovně četl a intenzivně se vzdělával, aby se zbavil nálepky nevědomce, kterou se ho snažily určité intelektuální složky označit.
V roce 1883 vytáhl ze šuplíku rozepsaná Dobrodružství Huckleberryho Fina. Své rukopisy totiž často odkládal a čekal, až se naplní dočasně vyschlý zdroj inspirace. Tentokrát kniha dozrála a příběhy malého chlapce na otrokářském Jihu se staly jedním z největších vrcholů literatury Spojených států, i když si na své docenění musely počkat. Twain plně pochopil zrůdnost otrokářství až v pozdějším věku, a jeho odpor vůči němu byl o to prudší.
Aby ulehčil finanční těžkostem, přestěhoval se roku 1890 s rodinou do Evropy. Byl to už jejich druhý pobyt na Starém kontinentu, ale pokud Mark doufal ve zlepšení finanční situace, zklamal se. Nepříliš úspěšné bylo již líčení jeho předchozího putování po evropských zemích v knize Tulák v cizině. Ani knihy napsané při druhé návštěvě nesklidily větší ohlas. Vydává se ještě na přednáškové turné po jižní polokouli a po devíti letech nepřítomnosti se vrací do Spojených států. I když to byl slavný návrat, Twainův pesimismus se z něj nevytrácel. Smrt dcery Susy ho uvrhla do ještě většího zoufalství. V roce 1906 začal diktovat vlastní autobiografii. Rok nato odjel do Anglie, kde byl slavnostně promován na čestného doktora Oxfordské univerzity. Bylo to největší veřejné uznání v jeho životě, ale jeho žena Olivie se už manželova triumfu nedožila.
