Článek
Giordano Bruno nestál na hranici jako astronom s dalekohledem. Stál tam jako myslitel, který tvrdil, že vesmír je nekonečný, že světů je bezpočet a že Boží přítomnost nelze uzavřít do jediné kosmologie ani jediné instituce.
To bylo nebezpečné.
Nekonečný vesmír jako teologická revoluce
Brunova teze o nekonečném vesmíru nebyla jen fyzikální hypotézou. Byla teologickým gestem.
Pokud je vesmír nekonečný a plný světů, pak Bůh není „architekt jednoho systému“, ale absolutní princip přítomný všude.¹
To je zásadní posun: místo pevné, hierarchické kosmologie vzniká dynamická metafyzika.
Bruno tak stojí mezi renesančním hermetismem a rodící se novověkou představou nekonečného prostoru.
Hermetik, ne experimentátor
Bruno nebyl empirický vědec. Jeho myšlení vyrůstalo z hermetické tradice, novoplatonismu a symbolické kosmologie.²
Věřil v jednotu reality, v oduševnělý vesmír, v propojenost všeho se vším.
Jeho slavné spisy o umění paměti nejsou jen technikou zapamatování. Jsou mapou kosmu – mentální architekturou, která spojuje obraz, symbol a metafyziku.³
Moderní věda půjde jinou cestou: matematickou, experimentální, reduktivní.
Bruno stojí ještě před tímto rozchodem.
Proces jako střet epistemologií
Z archivních dokumentů vyplývá, že proces nebyl zaměřen primárně na heliocentrismus.⁴
Hlavní problém představovala jeho teologie: relativizace dogmat, pluralita světů, pojetí Krista, kritika institucionální autority.
Bruno byl ochoten diskutovat, ale neodvolal klíčové teze.
A právě zde se střetla dvě pojetí pravdy:
pravda jako autoritativně definovaná
pravda jako nekonečný horizont hledání
Tento konflikt je moderní až překvapivě.
Mýtus 19. století
Socha na Campo de’ Fiori byla odhalena až roku 1889.⁵
Tehdy se Bruno stal symbolem svobody myšlení proti církevní moci – v kontextu italského liberalismu a antiklerikalismu.
Obraz „mučedníka vědy“ je tedy do značné míry konstrukcí moderní doby.
Historický Bruno je složitější: mystik, filozof, provokatér, polemik, systematik paměti a kosmolog spekulativního typu.
Mezi hermetikou a modernitou
Bruno není předchůdcem Newtona.
Je spíše posledním velkým myslitelem renesanční kosmické imaginace – a zároveň prvním, kdo radikálně otevřel otázku nekonečna.
Jeho poprava je temnou událostí církevních dějin.
Ale jeho význam nespočívá jen v tragédii. Spočívá v odvaze myslet realitu jako otevřený, neuzavřený celek.
A to je výzva, která zůstává aktuální.
Zdroje :
1.Frances A. Yates, Giordano Bruno and the Hermetic Tradition (London: Routledge & Kegan Paul, 1964), ISBN 978-0226950075, pp. 1–37.
2.Hilary Gatti, Giordano Bruno and Renaissance Science (Ithaca: Cornell University Press, 1999), ISBN 978-0801436253, pp. 45–89.
3.Giordano Bruno, De umbris idearum (1582), ed. Rita Sturlese, in Opere mnemotecniche, 2 vols (Florence: Olschki, 1991), ISBN 978-8822238796.
4.Luigi Firpo (ed.), Il processo di Giordano Bruno (Rome: Salerno Editrice, 1993), ISBN 978-8884020787, pp. 65–140.
5.Ingrid D. Rowland, Giordano Bruno: Philosopher/Heretic (Chicago: University of Chicago Press, 2008), ISBN 978-0226732992, pp. 240–255.
