Temný 3. červen 1989: tanky v Pekingu, smrt v Teheránu

V noci z 3. na 4. června 1989 se v Pekingu odehrál masakr, který čínský režim dodnes vytěsňuje z veřejné paměti. Ve stejný den zemřel v Teheránu ajatolláh Rúholláh Chomejní, zakladatel íránské islámské republiky. Dva zdánlivě vzdálené příběhy mají společné jádro: strach autoritářské moci z okamžiku, kdy se společnost přestane bát.

Rok 1989 si Evropa pamatuje jako rok pádu komunistických režimů, listopadových náměstí, otevírání hranic a rozpadu starého pořádku. Jenže mimo střední Evropu měl tentýž rok také mnohem temnější tvář. Zatímco v Praze, Berlíně nebo Varšavě se blížil konec jedné epochy, v Pekingu se komunistická moc rozhodla ukázat, že svou vládu udrží i za cenu střelby do vlastních občanů.

Protesty na pekingském náměstí Tchien-an-men začaly na jaře 1989 po smrti reformního komunistického politika Chu Jao-panga. Studenti, dělníci a další obyvatelé Pekingu požadovali politické reformy, svobodu slova, omezení korupce a odpovědnější vládu. Podle Amnesty International čínská armáda 4. června zahájila palbu na studenty a dělníky, kteří pokojně demonstrovali za politické reformy v Pekingu a jeho okolí; obětí byly stovky, možná tisíce lidí.

Masakr se odehrál v noci z 3. na 4. června. Tanky a ozbrojené jednotky Lidové osvobozenecké armády postupovaly k náměstí a prorážely odpor demonstrantů i obyvatel, kteří se jim pokoušeli zabránit v postupu. Americké ministerstvo zahraničí shrnuje, že armáda v noci z 3. na 4. června vtrhla na náměstí s tanky a protesty rozdrtila za cenu těžkých lidských ztrát; odhady počtu mrtvých se liší a západní zdroje nejčastěji mluví o stovkách až tisících obětí.

Čínský režim tehdy nerozdrtil jen konkrétní demonstraci. Rozdrtil možnost, že by se občanská společnost stala rovnocenným politickým aktérem. Tchien-an-men nebyl obyčejný střet demonstrantů s policií. Byl to okamžik, kdy stát ukázal, že hranice reforem určuje strana — a že pokud lidé tuto hranici překročí, odpovědí nebude dialog, ale násilí.

Právě proto je Tchien-an-men dodnes tak citlivý. Nejde jen o minulost, ale o paměť. Čínský stát se nesnaží události pouze interpretovat jinak; snaží se je vytlačit z veřejného prostoru. V zemi, kde je internet přísně kontrolován a kde se výročí 4. června nesmí svobodně připomínat, se masakr stal symbolem cenzury stejně jako symbolem státní brutality. Amnesty International i další lidskoprávní organizace dlouhodobě upozorňují, že připomínání Tchien-an-men je v Číně potlačováno a že o plném rozsahu obětí se dodnes nesmí otevřeně mluvit.

Ve stejný den, 3. června 1989, zemřel v Teheránu Rúholláh Chomejní, vůdce íránské islámské revoluce a první nejvyšší vůdce Íránské islámské republiky. Britannica uvádí datum jeho smrti 3. června 1989 v Teheránu a připomíná jeho ústřední roli v revoluci z roku 1979, která svrhla šáha a vytvořila nový teokratický režim.

Chomejního smrt byla jiným typem autoritářského zlomu než Tchien-an-men. V Pekingu šlo o násilné potlačení společnosti zdola. V Teheránu šlo o zajištění kontinuity režimu shora. Íránská islámská republika musela vyřešit zásadní otázku: přežije systém smrt svého zakladatele, nebo se začne drolit? Odpověď přišla rychle. Podle Encyclopaedia Iranica Chomejní zemřel krátce před půlnocí 3. června 1989 po sérii infarktů; následující den byla otevřena jeho závěť a nastal proces nástupnictví.

Nástupcem se stal Alí Chameneí. Americký United States Institute of Peace připomíná, že Shromáždění znalců vybralo Chameneího jako vůdce po Chomejního smrti v roce 1989, přestože tehdejší ústava vyžadovala, aby nejvyšší vůdce byl marjaʿ, tedy šíitská náboženská autorita nejvyššího typu; tato podmínka byla následně odstraněna ústavní změnou.

Tady je vidět rozdíl mezi dvěma režimy — a zároveň jejich podobnost. Čína v červnu 1989 bránila monopol komunistické strany na politickou pravdu. Írán ve stejném okamžiku bránil monopol revolučního a náboženského výkladu moci. Jeden režim měl rudou hvězdu, druhý náboženskou legitimitu. Oba ale čelily téže otázce: co dělat, když se lidé nebo dějiny pohnou směrem, který moc nemá pod kontrolou?

Tchien-an-men a Chomejního smrt proto nejsou jen dvě data v kalendáři. Jsou to dvě lekce o autoritářství. Čínská lekce říká, že ekonomická modernizace nemusí automaticky znamenat politickou svobodu. Íránská lekce říká, že revoluce může svrhnout starý režim, ale sama se může proměnit v nový systém kontroly. Obě zkušenosti varují před iluzí, že dějiny vždy postupují k větší svobodě.

Z evropské perspektivy je 3. červen 1989 nepohodlným datem. Ukazuje, že zatímco jedna část světa vstupovala do naděje, jiná část vstupovala do dlouhého období umlčování. V Číně se nesmělo vzpomínat. V Íránu se nesmělo pochybovat o směru revoluce. A právě proto má smysl toto výročí připomínat společně: protože autoritářské režimy se neliší jen symboly, uniformami a slovníkem. Spojuje je přesvědčení, že pravda patří státu — a že občan má mlčet.

Největší strach takových režimů není z jednotlivce. Je z okamžiku, kdy jednotlivci zjistí, že nejsou sami. V Pekingu to byli studenti, dělníci a obyvatelé města, kteří naplnili náměstí. V Íránu to byla paměť revoluce, kterou bylo nutné okamžitě převést do nového mocenského uspořádání. V obou případech šlo o kontrolu nad budoucností.

A právě proto je výročí 3. června 1989 stále živé. Není to jen připomínka tanků v Pekingu a smrti jednoho íránského vůdce. Je to připomínka, že svoboda se ztrácí nejen ve chvíli, kdy začne střelba, ale i tehdy, když stát rozhodne, co se smí pamatovat, co se smí říkat a kdo má právo vykládat dějiny.

Zdroje

Tchien-an-men / Čína 1989

Chomejní / Írán 1989