Článek
Transport z nizozemského Westerborku přivezl do Auschwitz-Birkenau 987 židovských mužů, žen a dětí. Bylo mezi nimi několik desítek pokřtěných Židů, řeholníků a řeholnic. Jejich křest, hábity ani kříže nacistickou evidenci nezajímaly. O jejich osudu rozhodoval původ.
Po selekci bylo 315 mužů a 149 žen z transportu zaregistrováno jako vězni. Zbývajících 523 lidí poslali Němci přímo do plynových komor, tehdy ještě provizorních „červeného“ a „bílého domku“ v Birkenau. Mezi zavražděnými byly také sestry Edith a Rosa Steinovy. Přesnou hodinu jejich smrti neznáme. Jako datum se uvádí 9. srpen 1942.
Edith Steinová nebyla pouze jednou z milionů obětí šoa. Byla jednou z nejoriginálnějších evropských filozofek své generace, průkopnicí fenomenologie, obhájkyní vzdělání žen, někdejší ateistkou, katolickou konvertitkou a karmelitkou Terezií Benediktou od Kříže. Právě množství těchto identit způsobilo, že spor o její smrt neskončil ani po válce.
Nacisté ji zavraždili jako Židovku. Katolická církev ji prohlásila za mučednici a světici. Obojí má své historické vysvětlení. Obojí však nelze vyslovit bez opatrnosti.
Dívka z Vratislavi, která přestala věřit
Edith Steinová se narodila 12. října 1891 v pruské Vratislavi, dnešní polské Wrocławi, jako nejmladší z jedenácti dětí. Čtyři sourozenci zemřeli v raném věku. Den jejího narození připadl na Jom kipur, nejvýznamnější den židovského roku. Pro její zbožnou matku Augustu měl tento detail mimořádný význam.
Otec Siegfried zemřel, když byly Edith necelé dva roky. Matka poté sama vedla rodinný obchod se dřevem a vychovávala děti. Její nejmladší dcera však víru nepřevzala automaticky. Kolem čtrnáctého roku se vědomě přestala modlit. Nebyla to lhostejnost, spíše časný projev vlastnosti, která ji provázela celý život: odmítala přijímat pravdu pouze proto, že ji zdědila.
Roku 1911 nastoupila na univerzitu ve Vratislavi. Studovala filozofii, historii, germanistiku a psychologii a zapojila se také do hnutí za volební právo žen. O dva roky později odešla do Göttingenu za Edmundem Husserlem, zakladatelem fenomenologie. Přitahovala ji výzva vrátit se „k věcem samým“ – zkoumat zkušenost dříve, než ji překryjí hotové teorie a předsudky.
Její doktorská práce se zabývala problémem empatie. V běžné řeči dnes empatie znamená soucit nebo schopnost vcítit se. Pro Steinovou šlo o přesnější filozofický problém: jak vůbec poznáváme, že člověk před námi není věc ani pouhý obraz v našem vědomí, ale jiné „já“ s vlastní zkušeností, kterou nikdy nemůžeme úplně převzít.
Téma působí téměř prorocky. O čtvrt století později ji režim založený na radikálním popření druhého člověka přestal vnímat jako osobu. Z filozofky, Němky, ženy a řeholnice učinil jedinou administrativní kategorii: Židovku určenou k deportaci.
V Hranicích ošetřovala vojáky z fronty
V životě Edith Steinové je i pozoruhodná moravská kapitola. Od dubna do září 1915 sloužila jako dobrovolná ošetřovatelka Německého červeného kříže v epidemické vojenské nemocnici v Mährisch-Weisskirchen, dnešních Hranicích na Moravě.
Pracovala na tyfovém oddělení i na operačním sále a setkávala se s mladými vojáky přiváženými z fronty. Filozofická otázka po zkušenosti druhého člověka zde dostala tělesnou podobu: nemoc, bolest, bezmoc a smrt. Po návratu dokončila disertaci K problému empatie a v roce 1917 získala doktorát s nejvyšším hodnocením summa cum laude.
Stala se Husserlovou placenou asistentkou ve Freiburgu. Přepisovala a odborně zpracovávala jeho rukopisy, mimo jiné materiál později vydaný jako Ideje II. Její podíl zůstal dlouho ve stínu slavnějšího učitele. Když se sama pokoušela o habilitaci, narážela na prostředí, které akademickou kariéru ženy pokládalo za nežádoucí nebo přinejmenším neobvyklou. Její dráhu tak nejprve omezovalo pohlaví a později nacistický „rasový“ původ.
Křest nebyl popřením hledání, ale jeho výsledkem
Cesta Steinové ke křesťanství se někdy zjednodušuje na jedinou noc roku 1921, kdy v domě přítelkyně Hedwig Conrad-Martiusové přečetla autobiografii Terezie z Ávily a měla prohlásit: „Toto je pravda.“ Ve skutečnosti šlo o delší proces. Ovlivnily ji přednášky Maxe Schelera, setkání s křesťany i způsob, jakým vdova po filozofovi Adolfu Reinachovi nesla smrt manžela padlého ve válce.
Pokřtěna byla 1. ledna 1922. Konverze hluboce zranila její matku, která zůstala věrná judaismu. Edith však svůj židovský původ nepovažovala za vymazaný. Po návratu k víře jej naopak začala vnímat intenzivněji. Byla přesvědčenou katoličkou a současně věděla, že k židovskému lidu náleží rodem, rodinnou pamětí i osudem.
V dalších letech učila, přednášela o vzdělání a postavení žen, překládala Tomáše Akvinského a pokoušela se spojit středověkou metafyziku s moderní fenomenologií. Nebyla jen konvertitkou s působivým životopisem. Byla samostatnou myslitelkou, která psala o osobě, tělesnosti, společenství, státu, svobodě a odpovědnosti.
Papeže varovala už na jaře 1933
Po Hitlerově nástupu k moci pochopila nebezpečí neobyčejně rychle. Protižidovský bojkot z 1. dubna 1933 a zákon o „obnově profesionální státní služby“ připravovaly Židy o práci i občanské postavení. Steinová musela ukončit výuku v Institutu vědecké pedagogiky v Münsteru.
V dubnu 1933 poslala prostřednictvím beuronského arciopata Raphaela Walzera dopis papeži Piovi XI. Popsala násilí, ekonomické ničení židovských rodin i sebevraždy lidí zahnaných do bezvýchodné situace. Zdůraznila, že nejde o ojedinělé excesy, a varovala, že nacisté zneužívají křesťanské jméno. Obávala se také o morální autoritu církve, pokud bude její mlčení pokračovat.
Její dopis byl ve Vatikánu přijat a formálně vzat na vědomí, nepřinesl však veřejný zásah, v jaký doufala. Teprve roku 1937 vydal Pius XI. encykliku Mit brennender Sorge, která odsoudila zbožštění rasy, národa a státu. Steinové naléhavost z jara 1933 přesto zůstává výjimečná: rozpoznala počátek katastrofy v době, kdy mnozí stále doufali, že se nacistický režim umírní nebo že s ním bude možné uzavřít přijatelný kompromis.
Karmel nebyl únikem před světem
Dne 14. října 1933 vstoupila ve dvaačtyřiceti letech do kláštera bosých karmelitek v Kolíně nad Rýnem. Přijala jméno Terezie Benedikta od Kříže. Její rozhodnutí lze snadno vyložit jako ústup z veřejného života, ona sama je však chápala opačně: jako radikální formu solidarity, modlitby a odpovědnosti.
Ani za klášterními zdmi nepřestala pracovat. Psala své hlavní filozofické dílo Konečné a věčné bytí, studii o Janu od Kříže Věda kříže a vzpomínky Ze života jedné židovské rodiny. Poslední text vznikal také jako odpověď na nacistickou karikaturu Židů. Chtěla zachytit konkrétní rodinu a konkrétní životy dříve, než je propaganda nahradí nenávistným obrazem.
Po pogromu z listopadu 1938 ji představené poslaly do karmelitánského kláštera v nizozemském Echtu. Hranici překročila na Silvestra. Později za ní přišla i sestra Rosa, která rovněž přijala katolický křest. Ani Nizozemsko však po německé okupaci nepředstavovalo bezpečí.
Steinová svou blížící se smrt vykládala jazykem křesťanské oběti. V závěti z roku 1939 nabízela svůj život také za svůj národ a za mír. Některé její formulace o obrácení židovského lidu dnes právem působí problematicky. Připomínají, že nebyla neutrálním „mostem“ mezi dvěma náboženstvími. Byla hluboce přesvědčenou katoličkou, jejíž cesta byla pro velkou část židovské komunity bolestným odchodem od judaismu.
Odveta za slova přečtená z kazatelen
V létě 1942 nizozemské církve protestovaly proti deportacím Židů. Katoličtí biskupové nechali 26. července přečíst z kazatelen pastýřský list odsuzující nacistické pronásledování. Okupační moc odpověděla odvetou proti lidem židovského původu, kteří přijali katolický křest a dosud požívali dočasné výjimky nebo odkladu.
Gestapo přišlo pro Edith a Rosu 2. srpna. Dostaly několik minut na přípravu. Podle tradovaného svědectví řekla Edith sestře: „Pojď, jdeme za náš lid.“ Následoval Amersfoort, 4. srpna Westerbork a 7. srpna transport na východ.
Ve vlaku nebyly samy. V soupravě bylo 510 mužů a chlapců a 477 žen a dívek. Někteří měli řeholní oděv, všichni však byli podle nacistických zákonů Židé. Transport dorazil do Osvětimi 8. srpna. Pro většinu deportovaných už nebyla určena ani registrace, ani vězeňské číslo. Čekala je plynová komora.
Vězni tranzitního tábora Westerbork se loučí s deportovanými odjíždějícími do Osvětimi, 1942–1943. Stejnou cestou byla v srpnu 1942 odvezena Edith Steinová se sestrou Rosou. Fotografie nezachycuje jejich konkrétní transport. Foto: Rudolf Breslauer
Zemřela jako Židovka, nebo jako mučednice?
Když Jan Pavel II. Edith Steinovou roku 1987 blahořečil a 11. října 1998 svatořečil, označil ji za dceru Izraele i věrnou dceru církve. O rok později ji prohlásil za jednu ze spolupatronek Evropy. Její liturgická památka připadá na 9. srpen.
Kanonizace však vyvolala vážné otázky. Z židovského pohledu byla Steinová zavražděna proto, že se narodila jako Židovka. Nacisté její katolickou víru neuznali jako změnu identity a neposlali ji do plynové komory kvůli teologii kříže. Někteří židovští myslitelé proto v katolickém označení „mučednice“ viděli nebezpečí přivlastnění šoa – jako by se církev mohla prostřednictvím pokřtěné židovské oběti postavit do role hlavní oběti nacismu.
Filozof Stanisław Krajewski upozorňuje ještě na citlivější problém. Svatořečení konvertitky může v židovských očích mimoděk naznačovat, že nejpříkladnější Žid je ten, který přijal křesťanství. Po staletích nátlaku na židovské konverze nelze tuto námitku odbýt jako pouhé nepochopení katolické teologie.
Katolická argumentace však poukazuje na jinou část příběhu: bez veřejného protestu nizozemských biskupů by k odvetnému zatčení pokřtěných Židů právě 2. srpna zřejmě nedošlo v této podobě a v tomto okamžiku. Bezprostředním podnětem k deportaci byla odpověď nacistů na čin církve. Steinová navíc svou příslušnost ke Kristu vědomě neskrývala a osud přijímala v jazyku vlastní víry.
Nejpřesnější odpověď proto není efektní, ale dvojí. Z hlediska nacistické genocidní politiky byla Edith Steinová zavražděna jako Židovka. Z hlediska okolností zatčení a způsobu, jakým sama chápala svou smrt, je pochopitelné, proč ji katolická církev uctívá jako mučednici. Křesťanská interpretace však smí přijít až poté, co je bez výhrad vyslovena historická skutečnost šoa. Nesmí ji překrýt.
Filozofie empatie po plynové komoře
Na příběhu Edith Steinové je cosi krutě souměrného. Mladá filozofka zkoumala, jak se nám druhý člověk dává poznat jako nezaměnitelná osoba. Totalitní stát ji později zbavil všech rozdílů, jmen a vztahů a převedl ji na položku v rasové evidenci.
Empatie pro Steinovou neznamenala rozpustit druhého v sobě. Znamenala uznat, že přede mnou stojí někdo, jehož zkušenost není mou zkušeností, ale přesto je skutečná a zavazuje mě. Právě to je důležité i pro spor o její památku. Židé nemusejí přijmout katolický výklad její svatosti. Katolíci naopak nemusejí skrývat, že její víra určovala způsob, jakým žila a přijímala smrt. Obě strany však musejí odolat pokušení udělat z ní svůj výlučný majetek.
Edith Steinová varovala papeže před mlčením, akademický svět nepřímo před přehlížením práce žen a Evropu před ideologií, která z původu učinila rozsudek. Její život nelze uzavřít do jediného označení: Židovka, Němka, filozofka, konvertitka, řeholnice, mučednice, světice.
Žádné jediné označení nevystihovalo její život. Jediné označení však nacistům stačilo k tomu, aby ji zavraždili.
