Článek
Na mapě dnešního Blízkého východu je Simele jen malé město několik kilometrů západně od iráckého Dohúku. V srpnu 1933 však jeho jméno získalo význam, který daleko přesahuje severní Irák. Stalo se symbolem jedné z prvních velkých krizí nového iráckého státu – a současně symbolem osudu křesťanské menšiny, která se po pádu Osmanské říše ocitla mezi hranicemi nakreslenými evropskými mocnostmi, arabským nacionalismem a vlastní snahou jednoduše přežít.
Nebyl to příběh, který začal v Simele. Abychom pochopili, proč iráčtí vojáci v létě roku 1933 stříleli do asyrských civilistů, musíme se vrátit nejméně o dvacet let zpět.
Křesťané, kteří přežili jednu katastrofu
Asyrské obyvatelstvo severní Mezopotámie a přilehlých horských oblastí představovalo součást starobylého syrského křesťanského světa. Mnozí z Asyřanů, o něž šlo v roce 1933, patřili k Církvi Východu a pocházeli z oblasti Hakkari na území dnešního jihovýchodního Turecka.
Jejich jazyková a kulturní tradice byla spojena se syrštinou a novými aramejskými dialekty. V dobových britských dokumentech se lze setkat s výrazem „Nestorians“, který je dnes z církevněhistorického hlediska problematický a pro označení těchto komunit se běžně nepoužívá.
První světová válka pro ně znamenala katastrofu. Asyřané spolu s Armény a dalšími křesťanskými komunitami Osmanské říše čelili masovým vraždám, deportacím a vyhánění. Asyrská historická paměť tuto zkušenost označuje jako Sayfo – „meč“. Řada komunit z Hakkari už po válce neměla domov, do něhož by se mohla jednoduše vrátit.
A právě tito lidé vstoupili do dalšího dramatu – tentokrát v nově vznikajícím Iráku.
Británie jim dala pušky. Ne stát
Po rozpadu Osmanské říše se Irák dostal pod britský mandát. Londýn přitom řešil velmi praktický problém: jak kontrolovat rozsáhlé území s relativně malým počtem britských vojáků.
Jedním z řešení byly Iraq Levies, pomocné jednotky pod britským velením, v nichž sloužil značný počet Asyřanů. Britský parlament ještě v červenci 1932 uváděl, že asyrské oddíly měly přibližně 1 500 mužů, britské vyšší důstojníky a mimo jiné střežily britská letiště.
Pro Asyřany měla spolupráce s Brity dvojí význam. Poskytovala zaměstnání a určitou míru ochrany, současně však vytvářela nebezpečný obraz Asyřanů jako lidí spojených s bývalou koloniální mocností.
A objevila se ještě závažnější otázka: co s nimi bude, až Britové odejdou?
Asyrští představitelé usilovali o zvláštní územní záruky, případně o autonomní oblast, v níž by mohli žít pohromadě. Jedním z hlavních představitelů těchto snah byl mladý patriarcha Církve Východu Mar Eshai Shimun XXIII.
Jenže britská politika měla jiné priority. Londýn chtěl vytvořit životaschopný irácký stát a ukončit mandát.
Asyřané se postupně ocitali v situaci, která bývá pro malé národy tragická: byli dostatečně důležití, aby je velmoc využila, ale příliš slabí na to, aby po skončení této potřeby mohli sami určovat podmínky svého přežití.
Irák slíbil ochranu menšin
3. října 1932 byl Irák přijat do Společnosti národů a britský mandát skončil. Stal se prvním bývalým mandátním územím přijatým do této organizace.
Byla tu ovšem podmínka.
Nový stát se před mezinárodním společenstvím zavázal chránit své menšiny. Irácká deklarace z roku 1932 výslovně stanovovala ochranu života a svobody obyvatel bez rozdílu původu, národnosti, jazyka, rasy či náboženství a zaručovala náboženskou svobodu.
Na papíře tedy vypadala budoucnost relativně bezpečně.
O necelý rok později irácká armáda střílela do Asyřanů.
Právě tento kontrast patří k nejtemnějším částem celého příběhu Simele.
Z menšinové otázky se stala otázka „bezpečnosti“
Napětí rostlo během první poloviny roku 1933. Část Asyřanů odmítala přijmout řešení nabízené iráckou vládou a požadovala kompaktnější osídlení a politické záruky. Irácké vedení naopak stále více vnímalo asyrské požadavky jako výzvu autoritě státu.
Situaci dále komplikovala minulost asyrských jednotek pod britským velením. Pro část arabských nacionalistů představovali Asyřané nejen náboženskou či etnickou menšinu, ale také symbol britského vlivu.
Tak vznikl mechanismus známý i z jiných dějin 20. století: civilní menšina byla postupně ztotožňována s politickou a vojenskou hrozbou.
V létě 1933 překročila skupina několika stovek ozbrojených Asyřanů hranici do Francouzi spravované Sýrie. Francouzské úřady je však odmítly přijmout. Při jejich návratu následovaly 4. a 5. srpna střety s iráckými jednotkami u Dairabunu.
Tento skutečný ozbrojený incident se stal bezprostředním katalyzátorem mnohem širšího násilí. Moderní výzkum přitom zdůrazňuje, že následné útoky zasáhly tisíce lidí, kteří s bojovníky ani s politickými požadavky patriarchy neměli nic společného.
Bakr Sidqi
Do centra dění vstoupil důstojník, jehož jméno se s událostmi roku 1933 spojilo natrvalo: Bakr Sidqi.
Pocházel z kurdského prostředí, ale jeho politické jednání nelze jednoduše vykládat jako „kurdský útok proti křesťanům“. Sidqi byl především vysokým důstojníkem iráckého státu a představitelem armády, jejíž význam v politice mladého království prudce rostl.
Vedle armády se na násilí a především rabování podílely také místní arabské a kurdské skupiny. Redukovat událost pouze na náboženský konflikt muslimů proti křesťanům by proto zakrylo mnohem podstatnější kombinaci faktorů: nacionalismu, strachu z rozdělení země, etnického napětí, koloniálního dědictví a budování autority centrálního státu.
A právě armáda měla ukázat, kdo je nyní skutečným pánem severního Iráku.
7. srpna začíná krvavý týden
Od 7. srpna 1933 se násilí rozšířilo po asyrských vesnicích severního Iráku. Docházelo k popravám zajatých či odzbrojených mužů, vypalování, rabování a útěkům obyvatelstva.
Kolik vesnic bylo zasaženo, závisí na způsobu jejich započítávání. Odborná literatura a prameny uvádějí různé údaje – od více než padesáti po několik desítek dalších postižených sídel. Stejně problematické je přesně určit počet mrtvých.
A právě tady je potřeba odolat lákavému číslu „6 000 obětí“, které se často nekriticky přepisuje.
Dobové britské odhady byly výrazně nižší, některé kolem několika set mrtvých, zatímco asyrské prameny a pozdější komunitní zdroje hovoří o několika tisících, někdy až šesti tisících. Přesný počet už zřejmě určit nelze. Moderní práce proto obvykle upozorňují na velmi široké rozpětí od stovek po několik tisíc obětí.
Rozdíl v číslech však nemění podstatu toho, co následovalo.
Lidé hledali v Simele bezpečí
Simele se stalo útočištěm.
Do města přicházeli Asyřané z okolních vesnic v přesvědčení, že zde budou ve větším bezpečí. Někteří byli odzbrojeni. Přítomnost státních orgánů mohla vytvářet dojem, že civilisté získají ochranu.
11. srpna 1933 však přišla katastrofa.
Jednotky irácké armády začaly Asyřany v Simele zabíjet. Moderní historický výzkum označuje právě Simele za místo největšího jednotlivého masového zabíjení celé kampaně. Podle studie publikované v Review of Middle East Studies zde byly stovky uprchlíků a civilistů zabity armádním kulometným oddílem.
Dobová svědectví zaznamenávají také rabování, násilí vůči ženám a útoky na civilní obyvatelstvo.
Asyrský patriarcha později zaslal Společnosti národů podrobná svědectví přeživších. Dokumenty se staly součástí rozsáhlé mezinárodní korespondence kolem takzvané „asyrské otázky“. Originální britské archivní fondy dodnes obsahují zprávy o zabíjení v Mosulu, Dohúku a Simele, o ničení majetku i o následném přesídlování uprchlíků.
Simele tak nebylo anonymní legendou vytvořenou po desetiletích. O událostech existovala dokumentace prakticky od okamžiku, kdy se odehrávaly.
Patriarcha putoval do vyhnanství
Mar Eshai Shimun se mezitím dostal do konfliktu s iráckou vládou kvůli otázce politického postavení Asyřanů.
Nakonec byl spolu s členy rodiny deportován z Iráku na Kypr.
Ve zprávě předané Společnosti národů popsal svůj odsun a protestoval proti tomu, co se s jeho komunitou dělo.
Tím skončila nejen jedna politická epizoda.
Země, v níž žila část věřících Církve Východu po staletí a kam přišli další uprchlíci po katastrofě první světové války, fakticky vypudila jejich nejvyššího církevního představitele.
Asyrská otázka se následně přesunula na mezinárodní scénu. Společnost národů hledala možnosti, kam část komunity přesídlit. Ještě roku 1935 se řešil plán osídlení Asyřanů v syrské oblasti Ghab.
Z armády se stal symbol nového státu
Události měly ještě jeden důsledek, který je pro moderní dějiny Iráku mimořádně důležitý.
Simele ukázalo sílu armády.
Armáda nebyla pouze institucí chránící hranice. Začala se stávat jedním z nositelů představy o jednotném iráckém národě a postupně také politickým aktérem.
Bakr Sidqi sám tuto cestu dokončil o pouhé tři roky později.
V říjnu 1936 vedl vojenský převrat proti vládě v Bagdádu – událost často označovanou za první moderní vojenský převrat v arabském světě.
Mezi Simele a převratem nevede jednoduchá přímka. Přesto je symbolika obtížně přehlédnutelná: armáda, která v roce 1933 demonstrovala schopnost řešit „menšinový problém“ silou, o tři roky později demonstrovala svou schopnost rozhodovat i o samotné vládě.
Proto historik Sargon George Donabed chápe Simele nejen jako tragédii Asyřanů, ale jako zásadní okamžik při formování iráckého národního státu.
A kde byla Británie?
Právě zde se příběh stává nepohodlným i pro Evropu.
Británie sice v roce 1932 formálně ukončila mandát, její vojenský a politický vliv v Iráku však nezmizel. Britové o asyrské otázce věděli velmi dobře – ostatně Asyřané sloužili v jednotkách pod jejich velením a Westminster jejich budoucnost projednával ještě před koncem mandátu.
Londýn však současně potřeboval stabilní iráckou vládu.
Je proto příliš jednoduché tvrdit, že Britové masakr „nařídili“. Pro takovou formulaci nejsou solidní důkazy.
Stejně zavádějící by ale bylo tvrdit, že Británie stála mimo celý příběh.
Britská mandátní politika pomáhala vytvářet irácký stát, používala asyrské jednotky pro vlastní bezpečnostní potřeby a následně odešla v okamžiku, kdy otázka jejich politické budoucnosti zůstávala nevyřešená.
Simele je proto také příběhem o ceně velmocenských slibů daných malým národům.
Letecký pohled na asyrskou vesnici Batarshah v severním Iráku po násilnostech v srpnu 1933. Foto: No. 30 (B) Squadron, Royal Air Force. Zdroj: Imperial War Museums
Masakr, který vstoupil do dějin genocidy
Simele má ještě jeden mimořádný přesah.
V té době totiž ještě neexistovalo slovo genocida.
Polsko-židovský právník Raphael Lemkin se právě v roce 1933 zabýval otázkou, jak mezinárodní právo může postihovat ničení národních, etnických a náboženských skupin. Pro madridskou konferenci o mezinárodním trestním právu formuloval pojmy „barbarství“ a „vandalismus“.
Pozdější Lemkinovy materiály skutečně obsahují také případ Asyřanů. Odborná literatura uvádí asyrské násilí v Iráku společně s arménskou zkušeností mezi událostmi, které ovlivňovaly jeho přemýšlení. Samotné slovo genocide však Lemkin vytvořil až roku 1944 v knize Axis Rule in Occupied Europe.
Proto bych byla opatrná s populární větou, že „Simele způsobilo vznik slova genocida“.
Historicky přesnější je říci něco zajímavějšího:
Simele patřilo k případům masového násilí, na nichž Lemkin přemýšlel o právním pojmu, který měl jednou umožnit pojmenovat zločin zaměřený proti existenci celé skupiny.
A to dává události z malé irácké obce skutečně světový rozměr.
Zapomenutí bývá druhým vítězstvím násilí
Sedmého srpna dnes Asyřané po celém světě připomínají Assyrian Martyrs Day.
Simele pro ně není pouze historickou událostí z roku 1933. Je jedním z bodů dlouhé paměti násilí, které začíná zkušeností Sayfo, pokračuje diskriminací a vysídlováním v moderním Iráku a pro další generaci dostalo novou podobu při útocích takzvaného Islámského státu na křesťanské oblasti Iráku a Sýrie.
Na tom je Simele možná nejvíce znepokojivé.
Mladé irácké království dostalo při svém vstupu mezi státy světa přesně formulovaný úkol: chránit své menšiny. O několik měsíců později jedna z těchto menšin poznala armádu vlastního státu nikoli jako svého ochránce, ale jako hrozbu.
Devadesát tři let poté není nejdůležitější rozhodnout, zda bylo mrtvých šest set, tři tisíce nebo ještě více.
Důležitější je něco jiného.
Za statistickými spory zůstávají vesnice, které zmizely, lidé, kteří už se nevrátili, komunita rozptýlená po světě – a otázka, která se v dějinách vrací až příliš často:
Co vlastně znamená státní suverenita, pokud stát nedokáže přijmout za své právě ty občany, kteří do představy většinového národa nezapadají?
Zdroje
Sargon G. Donabed, Reforging a Forgotten History: Iraq and the Assyrians in the Twentieth Century, Edinburgh University Press, 2015;
Arbella Bet-Shlimon, „Propaganda of the Victims“, Review of Middle East Studies, Cambridge University Press, 2026;
dokumenty Společnosti národů k ochraně menšin a asyrské otázce v Iráku z let 1932–1935; UK Parliament, Hansard, Iraq (Assyrian Levies), 5. 7. 1932;
United Nations Digital Library – Declaration of the Kingdom of Iraq z 30. 5. 1932.
