Článek
Válka ještě neskončila a Evropa ležela v troskách. Dne 8. srpna 1945 však čtyři vítězné mocnosti podepsaly dokument, který změnil pojem odpovědnosti: i hlava státu či generál může nést osobní vinu za zločiny podle mezinárodního práva.
Dva dny předtím explodovala nad Hirošimou atomová bomba. Druhá měla následující den zničit Nagasaki. Právě 8. srpna 1945 navíc Sovětský svaz oznámil Japonsku, že od následujícího dne se s ním nachází ve válečném stavu. Druhá světová válka tedy ještě neskončila.
A přesto se toho rána v Londýně začalo rozhodovat o světě po ní.
V Church House u Westminsterského opatství se 8. srpna v jedenáct hodin dopoledne sešli představitelé Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Podepsali Londýnskou dohodu a k ní připojenou Chartu Mezinárodního vojenského tribunálu. Několik desítek stránek právního textu mělo odpovědět na otázku, pro kterou dosavadní svět neměl uspokojivou odpověď: co dělat s představiteli státu, který dokázal proměnit masové vraždění v administrativní systém?
Hitler byl mrtvý. Problém ale nezmizel
Adolf Hitler se zastřelil v berlínském bunkru. Joseph Goebbels spáchal sebevraždu krátce poté a Heinrich Himmler zemřel po požití kyanidu v britském zajetí.
Jenže mnoho dalších představitelů nacistického režimu přežilo.
Hermann Göring, kdysi druhý muž Třetí říše. Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Polní maršál Wilhelm Keitel. Ideolog Alfred Rosenberg. Generál Alfred Jodl. Hans Frank, který vládl okupovanému Polsku. Ernst Kaltenbrunner z hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Julius Streicher, jehož antisemitský list Der Stürmer pomáhal po léta připravovat společnost na rasovou nenávist.
Spojenci je měli v rukou.
Dnes se může zdát samozřejmé, že měli být postaveni před soud. V létě 1945 to samozřejmé nebylo.
Jedna z možností byla mnohem jednodušší: zastřelit je
Myšlenka rychlé popravy nacistických vůdců bez standardního soudního procesu nebyla nějakým okrajovým výkřikem rozzuřeného davu. V různých fázích války ji podporovali i Winston Churchill a Josif Stalin. Britové a Sověti se před definitivním rozhodnutím o tribunálu stavěli k myšlence rozsáhlého procesu skepticky.
Důvody nebyly těžké pochopit.
Evropa měla za sebou vyhlazovací tábory, masové popravy, hlad, deportace, otrockou práci, zničená města a desítky milionů mrtvých. O vině Göringa či dalších předních nacistů z politického hlediska téměř nikdo nepochyboval. Proč tedy organizovat dlouhý proces a poskytovat nacistickým vůdcům tribunu?
Právě zde se ale začal prosazovat americký koncept.
Prezident Harry Truman jmenoval hlavním americkým žalobcem soudce Nejvyššího soudu USA Roberta H. Jacksona. Ten potom vedl americkou delegaci při londýnských jednáních a měl zásadní podíl na podobě budoucího tribunálu. Jacksonova představa byla v principu jednoduchá, ale politicky mimořádně odvážná: vítězové nesmějí pouze vykonat pomstu. Musejí předložit důkazy, formulovat obžalobu a umožnit obžalovaným obhajobu.
Nešlo pouze o Göringa či Ribbentropa.
Šlo o otázku, zda může být státní moc sama o sobě omluvou zločinu.
Do té doby se trestaly především státy. Norimberk ukázal na konkrétního člověka
To byla jedna z největších změn.
Mezinárodní právo bylo tradičně především právem mezi státy. Státy uzavíraly smlouvy, státy vedly války, státy nesly mezinárodní odpovědnost.
Norimberská charta obrátila pozornost také ke konkrétním lidem.
Ministr nemohl jednoduše říci, že jednal jménem Německa. Generál se nemohl automaticky ukrýt za svou uniformu. Vysoká státní funkce podle článku 7 Charty nezbavovala člověka odpovědnosti. Ani rozkaz nadřízeného podle článku 8 nepředstavoval automatickou obranu, byť mohl být za určitých okolností zohledněn při stanovení trestu.
Je to princip, který dnes zní téměř samozřejmě.
V roce 1945 samozřejmý nebyl.
Tři druhy zločinu
Článek 6 Charty dal tribunálu pravomoc stíhat tři základní kategorie jednání.
První představovaly zločiny proti míru: plánování, přípravu, zahájení či vedení útočné války.
Druhou kategorií byly válečné zločiny. Sem patřilo například vraždění či týrání válečných zajatců a civilistů, deportace na nucené práce, zabíjení rukojmích, plenění a bezdůvodné ničení měst a vesnic.
A potom přišla kategorie, která získala v následujících desetiletích mimořádný význam: zločiny proti lidskosti. Vražda, vyhlazování, zotročování, deportace, další nelidské zacházení s civilním obyvatelstvem a pronásledování z politických, rasových či náboženských důvodů.
Nebylo to přitom tak, že by právníci v létě 1945 jednoduše objevili dokonalý nový systém. Válečné zločiny už měly oporu ve starším válečném právu. U zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti ale byla situace právně mnohem komplikovanější, a právě jejich retroaktivita se později stala jedním z terčů kritiky Norimberku.
Ani pojem genocida, který Raphael Lemkin vytvořil už během války, nebyl v Norimberku samostatným bodem obžaloby. V obžalobě se termín objevil, ale nikoli jako samostatná právní kategorie, jak ji známe po přijetí Úmluvy o genocidě v roce 1948.
Ani nacisté neměli být odsouzeni předem
Londýnská charta obsahovala ještě jednu důležitou věc.
Proces neměl být pouze veřejným rituálem předem rozhodnuté popravy.
Obžalovaní měli právo na obhájce, mohli předkládat důkazy a svědky a mohli vyslýchat svědky obžaloby. Tribunál byl konstruován jako soud vítězů, ale přesto obsahoval procesní záruky, které měly odlišit právní rozsudek od pouhé odvety.
Tento rozdíl se nakonec ukázal velmi konkrétně.
Kdyby šlo jen o divadlo, všichni obžalovaní by pravděpodobně dostali stejný rozsudek.
Nedostali.
V Norimberku neseděla bezejmenná „nacistická mašinérie“. Seděli tam lidé
Hlavní proces začal 20. listopadu 1945.
Obžalováno bylo 24 hlavních představitelů nacistického Německa; před tribunálem bylo nakonec souzeno 22 z nich, přičemž Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti. Robert Ley před zahájením procesu spáchal sebevraždu a Gustav Krupp nebyl kvůli zdravotnímu stavu způsobilý procesu.
Před soudem tak nestál „nacismus“ jako abstraktní pojem.
Seděl tam Göring, Ribbentrop, Keitel, Rosenberg, Frank, Streicher, Speer, Dönitz, Hess.
Muži, kteří podepisovali dokumenty, vydávali rozkazy, organizovali hospodářství, vedli armády, tvořili propagandu nebo spravovali okupovaná území.
To byl možná nejdůležitější princip celého procesu: zločin státu je nakonec vždy vykonáván konkrétními lidmi.
Tribunál nakonec 19 obžalovaných uznal vinnými a tři osvobodil. Dvanáct dostalo trest smrti, tři doživotí a čtyři časově omezené tresty odnětí svobody. Hermann Göring se oběšení vyhnul tím, že několik hodin před plánovanou popravou spolkl kyanid.
Norimberk měl jeden zásadní problém: soudili vítězové
Tady se příběh Norimberku komplikuje.
Bylo by pohodlné vyprávět jej jako okamžik, kdy se civilizovaný svět po katastrofě druhé světové války shodl, že zločin musí být potrestán právem. Jenže mezi čtyřmi mocnostmi, které tribunál vytvořily, nebyly pouze západní demokracie. Jedním ze soudců a žalobců byl také Stalinův Sovětský svaz.
Stát, který měl za sebou vlastní systém politického teroru, deportací, pracovních táborů a masových poprav.
A především stát, který v září 1939 společně s nacistickým Německem rozerval Polsko.
Rudá armáda překročila polské hranice 17. září 1939, tedy šestnáct dní po německém útoku ze západu. V sovětském zajetí se ocitly desetitisíce polských vojáků, policistů, úředníků a dalších občanů. Část důstojníků skončila ve zvláštních táborech NKVD v Kozelsku, Starobelsku a Ostaškově.
Pro tisíce z nich neexistoval žádný skutečný soud.
Existovalo rozhodnutí.
Podpisy, po nichž následovaly výstřely do týla
Dne 5. března 1940 předložil lidový komisař vnitra Lavrentij Berija Stalinovi návrh na likvidaci polských zajatců a vězňů. V dokumentu byli označeni za zatvrzelé nepřátele sovětské moci. Berija navrhoval, aby jejich případy byly projednány mimořádným způsobem – bez předvolání obviněných, bez sdělení obžaloby a prakticky bez jakékoli možnosti obhajoby.
Výsledkem neměl být trest vězení.
Měla jím být smrt zastřelením.
Politbyro návrh schválilo. Pod rozhodnutím se nacházelo Stalinovo schválení a souhlas nejvyššího sovětského vedení.
Popravy začaly počátkem dubna.
Z Kozelsku odjížděly transporty směrem ke Smolensku. Vězňové pokračovali ke Katynskému lesu, kde je příslušníci NKVD vraždili střelami do týla a jejich těla ukládali do připravených hromadných hrobů.
Podle vyšetřování polského Institutu národní paměti bylo z Kozelsku zavražděno nejméně 4 410 lidí.
Zajatci ze Starobelsku byli převáženi do Charkova. Tam byli zabíjeni v objektu NKVD a jejich těla končila v masových hrobech u Pjatichatek. Nejméně 3 739 mrtvých.
Vězňové z Ostaškova putovali do věznice NKVD v Kalininu, dnešním Tveru. Také zde následovaly popravy ranou do týla. Těla byla odvážena do Medného. Zavražděno bylo nejméně 6 314 lidí.
Dalších 7 305 polských občanů vězněných na územích západní Ukrajiny a Běloruska obsazených Sovětským svazem postihl stejný osud.
Celkový počet obětí rozhodnutí z 5. března 1940 dnes polské vyšetřování stanovuje na nejméně 21 768 lidí.
Nešlo přitom pouze o profesionální vojáky.
Mezi mrtvými byli důstojníci v záloze, a tedy také lékaři, právníci, učitelé, univerzitní pracovníci, inženýři, úředníci a další vzdělaní příslušníci polské společnosti.
Katyň proto nebyla pouze likvidací zajatých vojáků. Úder zasáhl také část polské společenské a intelektuální elity.
A represe nekončila u zastřelených mužů. Ještě před rozhodnutím o popravách plánovalo sovětské vedení deportaci jejich rodin. Podle dokumentace polského Institutu národní paměti bylo v souvislosti s těmito opatřeními deportováno do Kazachstánu více než 60 000 lidí.
Němci otevřeli hroby. Stalin začal lhát
Masové hroby v Katynském lese nalezli Němci po obsazení oblasti a jejich existenci veřejně oznámili v dubnu 1943.
Pro nacistickou propagandu to byl dar.
Berlín mohl ukazovat na sovětský masový zločin právě v okamžiku, kdy se svět stále více dozvídal o zločinech nacistického Německa.
To však neměnilo nic na tom, kdo polské důstojníky skutečně zavraždil.
Polská exilová vláda v Londýně požádala o mezinárodní vyšetření. Stalin reagoval přerušením diplomatických vztahů s polskou exilovou vládou.
Sovětská verze pak dostala pevnou podobu: Poláky prý nezavraždila NKVD na jaře 1940. Údajně padli do německých rukou po napadení Sovětského svazu a byli zastřeleni Němci až v roce 1941.
Po návratu oblasti pod sovětskou kontrolu byla vytvořena takzvaná Burdenkova komise, která tuto verzi potvrdila.
A právě tuto verzi si Sovětský svaz přivezl také do Norimberku.
A potom přišla Katyň k soudu
Je těžké představit si výraznější paradox.
Sovětský svaz spoluvytvořil tribunál, který měl stanovit osobní odpovědnost za válečné zločiny. Současně se pokusil před tímto tribunálem připsat jinému státu masovou vraždu, kterou provedly jeho vlastní bezpečnostní orgány na základě rozhodnutí jeho nejvyššího politického vedení.
Sovětská žaloba zařadila Katyň mezi německé zločiny.
V únoru 1946 předložil sovětský žalobce tribunálu zprávu sovětské mimořádné komise. Podle ní měli polské zajatce v Katynském lese zavraždit Němci na podzim roku 1941. Sovětská strana dokonce označovala konkrétní německou vojenskou jednotku a její důstojníky za pachatele.
Sovětský hlavní žalobce Roman Andrejevič Ruděnko se snažil této konstrukce držet.
Když v červnu 1946 obhajoba požadovala výslech svědků ke Katyni, Ruděnko protestoval. Tvrdil, že německá vina již byla prokázána sovětskou komisí a že není důvod věc znovu otevírat. V protokolu procesu lze dodnes číst jeho kategorické tvrzení, že katyňský zločin spáchali Němci.
Jenže tribunál připustil dokazování.
A sovětský příběh začal mít problém.
Příběh se před soudem začal rozpadat
Obhajoba předvolala německé důstojníky spojované sovětskými dokumenty s údajným masakrem a napadla časovou konstrukci sovětské verze.
Svědci byli vyslýcháni 1. a 2. července 1946. Do sporu se dostaly sovětské dokumenty, německá svědectví i dřívější výsledky exhumací.
Obhájce Hermanna Göringa Otto Stahmer pak před tribunálem přímo položil otázku, zda sovětská obžaloba své tvrzení vůbec prokázala.
Jeho odpověď zněla: ne.
Pro Norimberk vznikla výbušná situace.
Kdyby soud výslovně prohlásil Sovětský svaz za pachatele, obvinil by jednu ze čtyř mocností, které tribunál vytvořily a jejichž soudci v něm právě rozhodovali.
Kdyby naopak přijal sovětskou verzi, připsal by Němcům zločin, jehož dokazování se před tribunálem rozpadalo.
Tribunál zvolil třetí cestu.
V konečném rozsudku Katyň mezi prokázanými německými válečnými zločiny jednoduše neuvedl.
Německo za Katyň odsouzeno nebylo.
Sovětský svaz však tribunál samozřejmě soudit nemohl.
A tak uprostřed procesu, který měl vytvořit nový jazyk mezinárodní spravedlnosti, zůstal jeden masový hrob bez pojmenovaného pachatele.
Pravda musela čekat téměř půl století
V sovětském bloku se mezitím z katyňské lži stala oficiální státní verze.
Odpovědnost Německa byla po desetiletí opakována a skutečné okolnosti masakru patřily k tématům, která komunistické režimy neměly zájem otevírat.
Teprve rozklad sovětského systému umožnil prolomit oficiální lež.
Dne 13. dubna 1990 sovětské vedení za Michaila Gorbačova veřejně uznalo odpovědnost NKVD za katyňský masakr. Další zásadní dokumenty byly polské straně předány v říjnu 1992 za prezidenta Borise Jelcina, včetně materiálů vztahujících se k rozhodnutí politbyra z 5. března 1940.
Zpětně tak vzniká téměř absurdní historický obraz.
V létě 1945 pomáhá Sovětský svaz formulovat zásadu, že jednotlivci mohou nést odpovědnost za zločiny podle mezinárodního práva.
O několik měsíců později jeho žalobci sedí v Norimberku.
A snaží se přesvědčit tentýž tribunál, že jeden z vlastních masových zločinů spáchal někdo jiný.
Fotografie z exhumace masového hrobu polských důstojníků, které v roce 1940 zavraždila sovětská NKVD v Katyńském lese. Snímek pochází z roku 1943 a zachycuje odkrytí největšího hrobu, označeného číslem 1. V tomto hrobě byla nalezena také těla generála Mieczysława Smorawińského a generála Bogusława Bohatyrewicze.
Katyň Norimberk neruší. Ukazuje ale jeho hranice
Právě Katyň je důvod, proč bychom Norimberk neměli ani cynicky odmítat jako pouhou „spravedlnost vítězů“, ani nekriticky představovat jako okamžik dokonale čistého práva.
Nebyl ani jedním.
Důkazní materiál o nacistických zločinech byl drtivý. Vyhlazovací politika, deportace, otrocká práce, popravy civilistů i zacházení s válečnými zajatci nebyly konstrukcí vítězů.
Zároveň ale platilo, že jurisdikce tribunálu měla hranici tam, kde začínala odpovědnost vítězných mocností.
Katyň tuto hranici odhalila s mimořádnou brutalitou.
Sovětský svaz mohl požadovat odsouzení německých představitelů za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny.
Nacistické Německo však před týmž tribunálem nemohlo obžalovat sovětské vedení za masakr tisíců polských zajatců.
To je rozpor, který nelze z dějin Norimberku odstranit.
Ale možná právě proto je jeho dědictví zajímavější než jednoduchý příběh o vítězství spravedlnosti.
Norimberk totiž neukázal pouze to, že i státníci a generálové mohou být souzeni. Katyň současně ukázala, že mezinárodní právo je tak silné, jak silná je ochota vztáhnout jeho pravidla také na vítěze.
Přesto se stalo něco, co už nešlo vzít zpět
Paradox Norimberku proto spočívá v tom, že jeho nedokonalost neodstranila jeho význam.
Vítězové vytvořili soud, který se vztahoval pouze na poražené. Současně však formulovali principy, jejichž logika byla daleko širší než samotný proces.
Jednotlivec může nést odpovědnost podle mezinárodního práva.
Státní funkce sama o sobě člověka nechrání.
Rozkaz nadřízeného není automatickou omluvou.
Existují činy, jejichž závažnost přesahuje hranice jednotlivého státu.
Právě tuto logiku následně převzala Organizace spojených národů. Valné shromáždění OSN v prosinci 1946 rezolucí 95(I) potvrdilo principy uznané Chartou a rozsudkem norimberského tribunálu. Mezinárodní právní komise je následně v roce 1950 formulovala jako takzvané Norimberské principy.
Odtud nevedla přímá a nepřerušená cesta k dnešnímu mezinárodnímu trestnímu právu. Studená válka na desetiletí mnohé ambice zmrazila.
Ale precedent zůstal.
Po rozpadu bipolárního světa vznikly tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu a v roce 1998 byl přijat Římský statut Mezinárodního trestního soudu, který vstoupil v platnost roku 2002. Dnešní systém je podstatně propracovanější než londýnský dokument z roku 1945, ale bez Norimberku by jeho vývoj vypadal jen těžko stejně.
V Londýně se nerozhodovalo jen o nacistech
Když tedy 8. srpna 1945 Robert Jackson a představitelé dalších tří mocností připojili své podpisy pod Londýnskou dohodu, netušili, jak dlouhý život některé její principy dostanou.
Dokument samozřejmě nezabránil dalším genocidám.
Nezastavil další války.
Neučinil mezinárodní právo nezávislým na politické moci.
A už vůbec nevytvořil svět, v němž jsou válečné zločiny vždy potrestány.
Udělal ale něco jiného.
Vznikla zásada, že člověk se nemůže před určitými zločiny úplně schovat za stát, uniformu, ministerské křeslo ani rozkaz nadřízeného.
Norimberk nebyl dokonalou spravedlností. Byl spravedlností vítězů, která sama nesla rozpory vítězů.
Jenže proti možnosti zastřelit zajaté nepřátele bez procesu postavil veřejný soud, důkazy, obhajobu a rozsudek.
Vejdůležitější odkaz 8. srpna 1945 spočívá v tom, že po válce nebylo nejtěžší porazit nepřítele, ale bylo třeba rozhodnout, zda se vítěz dokáže vzdát části své moci ve prospěch práva.
