Článek
V noci z 5. na 6. srpna 1944 začalo vraždění pacientů v Ústavu Rádia ve Varšavě.
Nejdříve je vyvedli před budovu a postavili k popravě.
Ve skupině byli zaměstnanci, jejich příbuzní a pacienti, kteří ještě dokázali chodit. Někteří se léčili s nádorovým onemocněním, jiní se v nemocnici ukryli po vypuknutí Varšavského povstání. Rozkaz ke střelbě byl na poslední chvíli odvolán. Místo smrti před nemocnicí je čekal pochod na Zieleniak, bývalé zeleninové tržiště, které se během několika dnů změnilo ve shromaždiště vyháněných civilistů.
Ti, kteří z lůžek vstát nedokázali, zůstali uvnitř.
V noci z 5. na 6. srpna 1944 začalo v nemocnici vraždění. Příslušníci kolaborantského útvaru SS RONA napadali pacientky a zdravotní sestry, zabíjeli nemocné a odnášeli vše, co považovali za cenné. Do budovy se v dalších dnech vraceli, rabovali laboratoře, ničili zdravotnické zařízení a zakládali požáry. Likvidace ústavu neskončila jedním útokem. Pokračovala až do 19. srpna, kdy byla zavražděna poslední skupina těžce nemocných žen.
Ústav, který vznikl jako jeden z nejambicióznějších zdravotnických projektů meziválečného Polska, se stal jedním z míst, na nichž se nejzřetelněji ukázala povaha teroru na varšavské Ochotě.
Nešlo pouze o boj proti povstalcům. Šlo o vyhnání obyvatel, rabování jejich majetku, ničení městské čtvrti a násilí proti lidem, kteří se nemohli nijak bránit.
Pamětní deska v areálu bývalého Ústavu radia ve Wawelské ulici připomíná pacienty a členy zdravotnického personálu zavražděné v srpnu 1944. Jolanta Dyr / Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
Nemocnice postavená z desetigrošových známek
Ústav radia ve Wawelské ulici nebyl obyčejnou městskou nemocnicí. Měl spojovat klinickou léčbu s fyzikálním, biologickým a patologickým výzkumem. V době, kdy onkologická léčba teprve hledala své metody a hranice, šlo o projekt mimořádný nejen pro Polsko.
S myšlenkou vybudovat ve Varšavě zařízení po vzoru pařížského Institutu radia přišla Marie Skłodowská-Curie. V říjnu 1921 vyzvala zástupkyně polských ženských organizací, aby se zasloužily o vznik ústavu, který by léčil nádorová onemocnění a současně rozvíjel výzkum radioaktivity.
Projekt se stal celonárodní veřejnou sbírkou. Organizátoři prodávali desetigrošové známky s portrétem vědkyně, pohlednice, brožury a symbolické stavební cihly. Jen známek se prodalo více než jeden a půl milionu. Přispívaly vědecké instituce, univerzity, ženské spolky, státní úřady i lidé, kteří mohli darovat jen několik drobných.
Samotný radioaktivní materiál byl natolik drahý, že na něj polská sbírka nestačila. V roce 1929 převzala Skłodowská-Curie od amerického prezidenta Herberta Hoovera šek na padesát tisíc dolarů. Peníze shromáždily především ženské organizace ve Spojených státech a polští emigranti. Pro varšavský ústav bylo nakoupeno více než tisíc miligramů radia uloženého v platinových trubicích a jehlách.
První pacient byl přijat 17. ledna 1932. Slavnostní otevření následovalo 29. května za účasti Marie Skłodowské-Curie, prezidenta Ignacyho Moścického, premiéra Aleksandra Prystora a představitelů polské vědy a medicíny.
Prvním ředitelem se stal Franciszek Łukaszczyk, lékař připravovaný na tuto funkci také v Paříži pod vedením průkopníka radioterapie Claudia Regauda. V prvních měsících pracovali v nemocnici pouze dva lékaři a jedna zdravotní sestra. Do roku 1937 se počet lůžek zvýšil ze 45 na 100 a před válkou již ústav disponoval 120 lůžky. Na přijetí se čekalo až tři týdny.
Moderní nebyla pouze léčba. Ústav budoval systematický archiv chorobopisů, propojoval výsledky mikroskopických vyšetření s klinickým stavem nemocných a vytvářel nové standardy polské onkologie. Pacient zde neměl být jen jednotlivým případem. Jeho léčba měla přispívat také k poznání nemoci a pomoci pacientům, kteří přijdou později.
Právě proto mělo zničení ústavu význam přesahující osud jediné nemocnice.
Radium ukryté před gestapem
Když v září 1939 začalo bombardování Varšavy, Łukaszczyk léčbu radiem zastavil. Radioaktivní materiál osobně odvezl z města a ukryl v domě v Józefówě. Převážel jej bez dostatečného stínění, a vystavil se proto vysoké dávce záření.
Po kapitulaci Varšavy se mu podařilo získat povolení k obnovení léčby. Němci zařízení přejmenovali na Městskou protirakovinnou nemocnici. Radium uložené v trezoru zabavili, část materiálu však personál ukryl. Gestapo po něm několik měsíců pátralo, Łukaszczykovi se ale podařilo okupanty přesvědčit, že bylo odvezeno do zahraničí.
Skryté radium se v ústavu po celou okupaci tajně používalo k léčbě nemocných.
Nemocnice tedy nesloužila pouze pacientům. Její personál vedl tichý zápas o uchování vědeckého zařízení, dokumentace a materiálu, bez něhož byla moderní radioterapie prakticky nemožná.
Na konci července 1944 však bylo zřejmé, že se fronta blíží. Část nemocných odešla domů a většina lékařů byla přidělena na povstalecká zdravotnická stanoviště. Podle různých svědectví zůstalo ve Wawelské ulici přibližně osmdesát pacientů a zhruba stejný počet zaměstnanců, příbuzných a dalších lidí hledajících úkryt.
Pro těžce nemocné nebyl odchod skutečnou možností. Někteří se nedokázali pohybovat, jiní by bez lékařské péče cestu nepřežili. Nemocniční lůžko, které mělo být jejich poslední ochranou, se však během několika dnů změnilo v past.
Ochota překážela německým přesunům
Ochota měla pro německé velení mimořádný strategický význam. Čtvrtí procházela trasa od západních okrajů Varšavy ulicí Grójeckou, dále Alejemi Jerozolimskými k Poniatowského mostu a na pravý břeh Visly. Němci ji potřebovali pro přesuny vojáků a zásob směrem k přibližující se východní frontě.
Povstání dopravu narušilo. Hlavní síly slabě vyzbrojeného obvodu Zemské armády Ochota sice v noci z 1. na 2. srpna část čtvrti opustily, povstalci se však udrželi v několika izolovaných bodech odporu, zejména v takzvaných redutách Wawelská a Kaliská.
Německé velení proto požadovalo nejen porážku povstalců, ale také „vyčištění“ komunikační trasy od civilního obyvatelstva. Domy měly být vyprázdněny, lidé soustředěni na určených místech a následně vyhnáni z města.
Třetího srpna dorazil na Ochotu úderný pluk brigády RONA. Z původní formace bylo pro nasazení ve Varšavě vybráno přibližně 1700 mužů. Jednotka ustupovala z Běloruska, kde se předtím podílela na protipartyzánských operacích proti sovětskému odboji a civilnímu obyvatelstvu.
RONA bývá v pamětnických výpovědích označována jako jednotka „vlasovců“, „Ukrajinců“ nebo „Kalmyků“. Tato pojmenování jsou však většinou nepřesná. Formace nebyla v srpnu 1944 součástí armády generála Andreje Vlasova, která se teprve později organizačně formovala. Šlo o kolaborantský útvar vytvořený převážně z obyvatel okupovaných oblastí Sovětského svazu a vedený Bronisławem Kaminským.
Nepřesná označení mají svůj dobový důvod. Civilista, který viděl německou uniformu, neznámý znak na rukávu a slyšel východoslovanský jazyk, neměl možnost určovat národnost či organizační příslušnost pachatelů. Pozdější zobecňování však pomáhalo odsouvat do pozadí základní skutečnost: RONA nebyla samostatná tlupa, která do Varšavy přišla z vlastní iniciativy.
Byla vybrána, vyzbrojena a vyslána německým velením.
Jednotka, která místo boje rabovala
Bronisław Kaminski vybudoval svou moc na německými okupovaném území v okolí ruského Lokotě. Jeho jednotka bojovala proti sovětským partyzánům a získala zkušenosti s takzvanými pacifikačními operacemi, jejichž oběťmi se často stávali civilisté.
Ve Varšavě byl její úderný pluk začleněn do sil soustředěných pod Heinzem Reinefarthem. Kaminski se současně dovolával přímé podřízenosti Heinrichu Himmlerovi, což komplikovalo vztahy s německými veliteli na místě. Tato nejasnost však nic nemění na institucionální odpovědnosti nacistického Německa: RONA byla součástí německé operace vedené proti povstalcům a obyvatelům Varšavy.
Její bojová hodnota byla přitom pochybná. Místo útoků na opevněné povstalecké pozice se mnoho jejích příslušníků soustředilo na snadnější cíle — neozbrojené civilisty, byty, obchody a nemocnice.
Dochoval se opis deníku příslušníka RONA Ivana Vašenka. Z jeho záznamů vyplývá, že při společném rabování hledali Kaminského muži zejména zlato, šperky a hodinky, zatímco němečtí vojáci si odnášeli kabáty a prádlo. Nešlo tedy o exces několika jednotlivců, ale o násilné hospodářství okupace, v němž se vyprázdnění čtvrti spojovalo s jejím systematickým vykradením.
Jakmile byli obyvatelé vyhnáni, domy se zapalovaly. Ochota se neměla pouze vojensky podřídit. Měla přestat fungovat jako obytný prostor.
Bronisław Kaminski, velitel kolaborantské brigády RONA, jejíž příslušníci se podíleli na pacifikaci varšavské Ochoty. Fotografie vznikla v březnu 1944 na okupovaném sovětském území.
Pátý srpen ve Wawelské ulici
Příslušníci RONA vstoupili do Ústavu radia 5. srpna.
Pacienty schopné chůze, zaměstnance a jejich příbuzné vyhnali z budovy. Skupinu postavili k popravě, ale rozkaz byl změněn a lidé byli odvedeni na Zieleniak. Přesné osudy všech členů skupiny neznáme. Část přežila následné vyhnání z Varšavy, další zahynuli při přesunech nebo v následujících dnech.
Uvnitř nemocnice zůstali těžce nemocní, ranění a lidé ukrytí ve sklepě.
Během noci začalo vraždění a sexuální násilí. Oběťmi byly zdravotní sestry i pacientky upoutané na lůžko. Někteří lidé byli zastřeleni přímo v budově nebo na prostranství u pomníku Marie Skłodowské-Curie, kde se konaly také popravy obyvatel okolních ulic.
Budovy byly následně několikrát zapáleny. Když se ukázalo, že požáry část lidí přežila, ozbrojenci se vraceli. Nemocnice tak nebyla zničena jediným nekontrolovaným výbuchem násilí. Její likvidace probíhala opakovaně a po etapách.
Podle dnešních údajů Národního onkologického institutu bylo mezi 5. a 19. srpnem zavražděno nejméně osmdesát pacientů, raněných a zaměstnanců. Oběti umíraly přímo v areálu, během pochodu na Zieleniak a v budově školy v Opaczewské ulici.
Přesné číslo pravděpodobně nebude nikdy známé. V nemocnici se ukrývali lidé, kteří nemuseli být evidováni, část dokumentace shořela a těla obětí byla spalována.
Zieleniak: tržiště bez vody a bez ochrany
Zieleniak býval před válkou velkým tržištěm na rohu ulic Grójecké a Opaczewské. Místo, na němž se běžně prodávala zelenina a zemědělské výrobky, bylo vydlážděné a obehnané cihlovou zdí.
Od 4. srpna sem Němci a příslušníci RONA přiváděli obyvatele vyháněné z domů. Za zdí se tísnily tisíce lidí: děti, těhotné ženy, rodičky, nemocní i staří lidé. Spali na dlažbě pod širým nebem. Jediná studna se rychle vyčerpala, nebyly zde toalety ani organizované zásobování potravinami. První větší transport odjel až 9. srpna.
Největší nebezpečí přicházelo v noci. Opilí ozbrojenci vybírali z davu ženy a odváděli je do okolních budov. Některé ženy se převlékaly za stařeny nebo si špinily tváře, aby snížily pravděpodobnost napadení. Věk přitom neposkytoval jistou ochranu. Historici odhadují, že během prvního týdne povstání prošlo Zieleniakem kolem šedesáti tisíc lidí.
Sexuální násilí na Ochotě nebylo pouze vedlejším důsledkem rozpadu vojenské disciplíny. Sloužilo k ponížení, zastrašení a rozbití civilní společnosti. Jeho rozsah zároveň zůstával dlouho na okraji veřejné paměti.
Mnohé ženy o prožitém násilí nikdy veřejně nemluvily. Poválečná společnost často spojovala znásilnění s hanbou oběti, nikoli pachatele. Svědectví proto někdy hovoří o „známé“, „sousedce“ či „jiné dívce“, i když nelze vyloučit, že ženy opisovaly vlastní zkušenost. Historie Zieleniaku je proto zčásti také historií mlčení vynuceného společenským stigmatem.
Civilisté byli ze Zieleniaku odváděni na Západní nádraží a odtud do průchozího tábora Dulag 121 v Pruszkówě. Tam následovaly další selekce. Část lidí byla deportována na nucené práce do Německa, část poslána do koncentračních táborů a další vyhnáni do různých oblastí Generálního gouvernementu.
Zieleniak tedy nebyl izolovaným místem násilí. Byl součástí organizovaného systému vyprazdňování Varšavy.
Poslední pacientky
Přestože byl Ústav radia opakovaně vyrabován a zapálen, v jeho sklepeních přežívala skupina lidí. Byly mezi nimi těžce nemocné ženy, čtyři zaměstnankyně, povstalecká zdravotnice a tři děti.
Dne 19. srpna je příslušníci RONA objevili.
Tři pacientky se nedokázaly samostatně pohybovat. Dvě byly zavražděny přímo v nemocnici, třetí během pochodu. Zbývající skupina byla hnána ulicemi Wawelskou a Grójeckou směrem k Zieleniaku. Přibližně padesát pacientek bylo ještě téhož dne zastřeleno u nedaleké školy. Jejich těla byla přenesena do tělocvičny a spálena. Spolu s nimi zahynula zdravotnice známá pouze křestním jménem Danka. Její příjmení se nepodařilo spolehlivě zjistit.
Právě anonymita některých obětí ukazuje další rozměr zločinu. Člověk nebyl pouze zabit. Zmizely také dokumenty, podle nichž mohl být později identifikován, a často i příbuzní, kteří by jeho osud hledali.
Po nemocných nezůstaly hroby ani úplné seznamy jmen. Zůstaly zlomky výpovědí a odhady.
Památník obětí Zieleniaku na varšavské Ochotě. Doplněná pamětní tabulka připomíná ženy a dívky, které se na místě staly oběťmi sexuálního násilí.
Shořelo 25 tisíc chorobopisů
Při požárech a rabování nebylo zničeno pouze zdravotnické vybavení. Shořelo více než 25 tisíc chorobopisů shromažďovaných od otevření ústavu.
V době, kdy neexistovaly digitální kopie ani centrální databáze, představovala tato dokumentace jedinečný soubor údajů o diagnózách, průběhu léčby a účincích radioterapie. Byla výsledkem práce první generace polských onkologů a měla sloužit dalším pacientům i vědeckému výzkumu.
Její zničení nebylo pouze administrativní ztrátou. Znamenalo přerušení institucionální paměti.
Ústav byl vybudován na představě, že poznání získané při léčbě jednoho nemocného může pomoci zachránit jiného. Spálením dokumentace zmizela i tato možnost.
Němci si svého spojence odstranili
RONA byla z Varšavy nakonec stažena. Německé velení jí vytýkalo neposlušnost, nízkou bojovou hodnotu a skutečnost, že se její příslušníci více věnovali rabování než útokům na povstalecké pozice.
Bronisław Kaminski byl krátce poté popraven vlastními německými spojenci. Oficiálním důvodem byla neposlušnost a svévolné přivlastňování cenného majetku. Některé historické výklady upozorňují, že se současně hodil jako obětní beránek, na nějž bylo možné přenést část odpovědnosti za zločiny ve Varšavě.
V tom spočívá jedna z nejcyničtějších částí celého příběhu.
Kaminski nebyl potrestán za zavražděné pacienty, znásilněné ženy ani vypálené domy. Problémem se stalo to, že rabování nebylo dostatečně kontrolované a kořist neodevzdával podle očekávání německých nadřízených.
Zabití velitele RONA navíc pomáhalo vytvářet poválečnou legendu, podle níž byly zločiny na Ochotě převážně dílem nekontrolovaných „východních barbarů“. Takový obraz byl výhodný pro německé velitele, kteří se snažili zmenšit vlastní odpovědnost.
RONA však nepůsobila mimo německý okupační systém. Byla jeho nástrojem.
Její příslušníci vraždili a rabovali. Německé velení je ale do Varšavy přivedlo, poskytlo jim zbraně, určilo operační prostor a zadalo úkol odstranit povstalce i civilní obyvatelstvo z důležité městské komunikace. Historik Hubert Kuberski upozorňuje, že právě přenášení viny na RONA později využíval ve své obhajobě také Heinz Reinefarth.
Kolik lidí na Ochotě zahynulo
Počet obětí celé pacifikace Ochoty není přesně znám. Odhady se pohybují přibližně mezi sedmi až osmi tisíci a deseti tisíci zavražděných. Před povstáním měla čtvrť asi 45 tisíc obyvatel. Zahynout tak mohla přibližně pětina její předválečné populace, přestože mezi oběťmi byli také lidé přivedení ze sousedních částí města.
Na rozdíl od Woly, kde probíhaly rozsáhlé hromadné popravy soustředěné do několika dnů a konkrétních míst, mělo vraždění na Ochotě často rozptýlenou podobu. Lidé umírali v jednotlivých domech, sklepech, zahradách, nemocnicích a během přesunů.
Právě tato roztříštěnost přispívá k menší známosti zločinu. Neexistuje jediný obraz, který by jej dokázal shrnout. Existují desítky adres a stovky dílčích příběhů.
Ústav radia a Zieleniak však představují dva body, mezi nimiž lze celý mechanismus rekonstruovat: nemocný člověk je vyhnán z místa léčby, zbaven ochrany, odveden na uzavřené tržiště, okraden, vystaven násilí a nakonec deportován nebo zavražděn.
Radium přežilo
Dvacátého srpna, den po vraždě posledních pacientek, se Franciszek Łukaszczyk pokusil vrátit do zničeného ústavu. Německé vojáky podplatil zlatým náramkem své manželky a v obrněném vozidle se dostal do areálu.
Našel ukryté radium a odvezl je nejprve do Reguł u Varšavy a později do Poronina na rodném Podhalí.
Prvek, kvůli němuž americké ženy organizovaly sbírky a který personál několik let ukrýval před gestapem, tak válku přežil.
Většina lidí, kteří zůstali v ústavu v srpnu 1944, takové štěstí neměla.
Už 17. ledna 1945, v den obsazení levobřežní Varšavy Rudou armádou a polskými jednotkami, přišli do areálu první zaměstnanci. Zajišťovali zbytky zařízení a odklízeli trosky. V listopadu bylo rozhodnuto o obnově ústavu a následující rok se do opravených prostor vrátili pacienti.
Budovu bylo možné postavit znovu. Nemocniční pokoje bylo možné vybavit novými lůžky a laboratoře novými přístroji.
Obnovit však nebylo možné zavražděné pacienty, zdravotní sestry a zaměstnance. Nebylo možné vrátit jména těm, jejichž dokumentace shořela, ani doplnit věty, které přeživší nedokázali vyslovit.
Ústav radia byl založen na přesvědčení, že věda má sloužit člověku v okamžiku jeho největší zranitelnosti. V srpnu 1944 se stejná zranitelnost stala důvodem, proč se nemocní nemohli zachránit.
Čekali na léčbu v nemocnici nesoucí jméno Marie Skłodowské-Curie.
Pak přišla Kaminského brigáda.
