Dohoda, kterou Kreml pohřbil. Zakládající akt NATO–Rusko usvědčuje Moskvu

Dne 27. května 1997 byl v pařížském Elysejském paláci podepsán Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací. Dokument měl být symbolem nové Evropy po studené válce. V jeho úvodních formulacích se říkalo, že NATO a Rusko se „nepovažují za protivníky“ a chtějí společně budovat „stabilní, pokojnou a nerozdělenou Evropu“. Právě tento jazyk dnes působí skoro tragicky: ne proto, že by byl falešný už tehdy, ale proto, že Rusko postupně zničilo jeho základní předpoklad — že bezpečnost v Evropě může stát na pravidlech, nikoli na imperiálním nátlaku.

Dokument podepisovali za NATO představitelé tehdejších 16 členských států Aliance, generální tajemník NATO Javier Solana a za Rusko prezident Boris Jelcin. Podle dobového přehledu Bílého domu byli u podpisu: americký prezident Bill Clinton, francouzský prezident Jacques Chirac, ruský prezident Boris Jelcin, generální tajemník NATO Javier Solana, belgický premiér Jean-Luc Dehaene, kanadský premiér Jean Chrétien, dánský premiér Poul Nyrup Rasmussen, německý kancléř Helmut Kohl, řecký premiér Konstantinos Simitis, islandský premiér Davíð Oddsson, italský premiér Romano Prodi, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, nizozemský premiér Wim Kok, norský premiér Thorbjørn Jagland, portugalský premiér António Guterres, španělský premiér José María Aznar, turecký premiér Necmettin Erbakan a britský premiér Tony Blair.

To je důležité: nešlo o nějaký vedlejší protokol podepsaný úředníky v zákulisí. Byl to akt nejvyšší politické úrovně. A právě proto dnes působí tak silně jako dokumentární důkaz proti ruské propagandě. Moskva se nemůže tvářit, že nevěděla, co podepisuje. Nešlo o porážku Ruska, ale o nabídku místa u stolu. Nešlo o kapitulaci NATO, ale o pokus integrovat Rusko do bezpečnostní architektury Evropy.

Zakládající akt vznikal v době, kdy se chystalo první velké rozšíření NATO po konci studené války. Česká republika, Polsko a Maďarsko ještě nebyly členy Aliance; pozvány k přístupovým rozhovorům byly až na madridském summitu v červenci 1997 a členy NATO se staly 12. března 1999. Jinými slovy: tento dokument byl podepsán ještě před českým vstupem do Aliance a měl uklidnit vztahy mezi NATO a Ruskem právě v okamžiku, kdy se střední Evropa vracela z postsovětské šedé zóny do západního bezpečnostního prostoru.

Akt přitom Rusku nedával právo veta. To je jedna z věcí, kterou je nutné říkat nahlas. Oficiální shrnutí NATO výslovně uvádělo, že dokument neposkytuje NATO ani Rusku právo veta nad kroky druhé strany, neomezuje samostatné rozhodování Aliance a nemůže být používán proti zájmům jiných států. Totéž shrnutí říká, že dohoda neoddaluje, neomezuje ani neředí otevřenost NATO novým členům a že žádný nový člen nemá být odsunut do postavení člena druhé kategorie.

Jádrem dokumentu byly čtyři roviny. První byla politická: respekt k suverenitě, nezávislosti a územní celistvosti států. Druhá byla bezpečnostní: žádné nové dělicí linie v Evropě a žádné sféry vlivu omezující svrchovanost států. Třetí byla institucionální: vznik Stálé společné rady NATO–Rusko, tedy fóra pro konzultace, koordinaci a případné společné rozhodování. Čtvrtá byla vojensko-politická: zdrženlivost v rozmísťování sil, práce na kontrole konvenčních zbraní a snaha o větší předvídatelnost.

Nejcitlivější pasáže se týkaly jaderných zbraní a rozmístění vojsk. NATO v aktu uvedlo, že v tehdejším bezpečnostním prostředí nemá „úmysl, plán ani důvod“ rozmístit jaderné zbraně na území nových členů. Zároveň se mluvilo o tom, že kolektivní obrana bude zajišťována spíše interoperabilitou, schopností posílení a infrastrukturou než trvalým rozmístěním významných bojových sil. Jenže tyto formulace stály na jednom předpokladu: že bezpečnostní prostředí zůstane zásadně jiné než v éře konfrontace. Rusko tento předpoklad samo rozbilo.

Z deklasifikovaných dokumentů, které zveřejnil National Security Archive při George Washington University, navíc vyplývá, že Jelcin nepřistupoval k dohodě jako k nadšenému přijetí rozšiřování NATO. V rozhovoru s Billem Clintonem v Helsinkách v březnu 1997 označil dohodu za „nucený krok“ a žádal mimo jiné nepsanou dohodu, že bývalé sovětské republiky nevstoupí do NATO. Clinton takovou tajnou dohodu odmítl. To je mimořádně podstatné: ruská představa o sférách vlivu byla přítomná už tehdy, ale nebyla do dokumentu vtělena. Právě naopak — text Zakládajícího aktu mluvil o Evropě bez sfér vlivu.

Tady se láme dnešní ruský mýtus. Moskva často tvrdí, že ji Západ „podvedl“ rozšiřováním NATO. Jenže Zakládající akt z roku 1997 potvrzuje něco jiného: Rusko dostalo formální partnerství, konzultační mechanismus, politický prostor a uznání svého významu. Nedostalo ale právo rozhodovat o svobodě jiných států. Nedostalo právo říkat Čechům, Polákům, Litevcům nebo Ukrajincům, kam smějí patřit. A právě to je zjevně rozdíl, který Kreml nikdy politicky nestrávil.

Po roce 1997 se spolupráce opravdu rozběhla. Stálá společná rada NATO–Rusko byla v roce 2002 nahrazena Radou NATO–Rusko, zřízenou Římskou deklarací. NATO připomíná, že existovala politická i vojenská komunikační linie, ruská mise při NATO, informační kancelář NATO v Moskvě i vojenská styčná mise. Vztahy tedy nebyly jen papírové. Aliance Rusko opakovaně vtahovala do dialogu a praktické spolupráce.

Jenže pak přišla realita. Gruzie v roce 2008. Krym a Donbas v roce 2014. Plnohodnotná invaze proti Ukrajině v roce 2022. NATO dnes konstatuje, že po více než třiceti letech pokusů o partnerství Rusko soustavně porušovalo normy evropského bezpečnostního řádu a že po invazi na Ukrajinu jsou vztahy NATO–Rusko na nejnižším bodě od studené války. Aliance už Rusko nepovažuje za partnera a označuje Ruskou federaci za nejvýznamnější a přímou hrozbu pro bezpečnost spojenců.

Současné události ukazují, že nejde o abstraktní diplomatickou proměnu slovníku. Reuters 26. května 2026 informoval, že NATO má posílit obranu východního křídla novou strukturou umožňující rychlejší nasazení sil v Lotyšsku a Estonsku v případě války s Ruskem. Německo-nizozemský sbor má převzít odpovědnost za sektor Lotyšska a Estonska; samotný fakt, že se takové plánování děje, ukazuje, jak hluboko jsme od atmosféry roku 1997.

Do toho přichází ruské jaderné výhrůžky, cvičení a hybridní tlak. Reuters 21. května 2026 popsal rozsáhlá ruská jaderná cvičení v Rusku a Bělorusku, včetně jaderně schopných systémů, v době napětí kolem války na Ukrajině a Pobaltí. O pár dní později litevský představitel sdělil Reuters, že Rusko dokáže z Kaliningradu falšovat GPS signály až do vzdálenosti 450 kilometrů a že dříve občasné rušení se změnilo v systematickou provokaci proti evropské bezpečnosti.

A právě tady je dnešní pointa výročí. Zakládající akt NATO–Rusko není důkazem údajné západní zrady. Je důkazem západní nabídky — a ruského odchodu od ní. NATO Rusku nabídlo dialog, konzultace, transparentnost a spolupráci. Rusko si místo toho postupně vybralo obnovu imperiálního slovníku: sféry vlivu, nárazníková pásma, „historická území“, popírání ukrajinské státnosti a právo silnějšího určovat hranice slabším.

Evropa by z tohoto výročí neměla dělat pietní diplomatickou vzpomínku. Měla by z něj udělat politickou lekci. S režimem, který chápe vstřícnost jako slabost, nelze jednat jen jazykem memorand. Dialog bez odstrašení se mění v čekárnu na další agresi. Sankce bez důsledného vymáhání se mění v tiskovou zprávu. Podpora Ukrajiny bez jasného cíle se mění v prodlužování války, nikoli v její spravedlivé ukončení.

Zakládající akt z roku 1997 byl postaven na větě, že NATO a Rusko se nepovažují za protivníky. Dnešní realita zní jinak: NATO Rusko za protivníka původně mít nechtělo. Kreml se jím stal vlastním rozhodnutím.

A to je možná nejdůležitější věta celého výročí. Rusko nebylo z evropského bezpečnostního řádu vyhnáno. Rusko z něj odešlo — přes Gruzii, Krym, Donbas a Ukrajinu. Dnes už nejde o to, zda Západ dokáže Moskvu znovu přesvědčit slovy. Jde o to, zda dokáže chránit pravidla, která Moskva sama podepsala a potom pošlapala.

Kdo dokument podepsal:
Za NATO jej podepsali představitelé tehdejších 16 členských států Aliance a generální tajemník NATO Javier Solana. Za Rusko jej podepsal prezident Boris Jelcin. Mezi přítomnými byli mimo jiné Bill Clinton, Jacques Chirac, Helmut Kohl, Tony Blair, Romano Prodi, Jean-Claude Juncker, António Guterres a další tehdejší lídři členských zemí NATO.

Co dokument neznamenal:
Nebyl ruským vetem nad rozšiřováním NATO. Nebyl slibem, že střední a východní Evropa zůstane v šedé zóně. A nebyl dohodou o tom, že nové členské státy budou členy druhé kategorie.

Co je na něm dnes nejdůležitější:
Rusko v roce 1997 formálně přijalo princip, že bezpečnost Evropy nemá být založena na sférách vlivu. Právě tento princip dnes Putinovo Rusko porušuje nejhrubším možným způsobem — válkou proti Ukrajině.

Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between NATO and the Russian Federation
Paris, 27 May 1997

https://www.nato.int/en/about-us/official-texts-and-resources/official-texts/1997/05/27/founding-act