Článek
Valné shromáždění OSN stanovilo 27. červen Mezinárodním dnem hluchoslepých rezolucí A/RES/79/294, přijatou 16. června 2025. Datum odkazuje k narození Helen Kellerové, americké spisovatelky, veřejné intelektuálky a aktivistky, jejíž život bývá dodnes zjednodušován na povzbudivý příběh „vítězství nad postižením“. Takové čtení je pohodlné. Umožňuje většinové společnosti obdivovat výjimečnou hrdinku, aniž by musela měnit podmínky, v nichž žijí lidé s hluchoslepotou dnes.
Hluchoslepota není prostý součet nevidomosti a neslyšení. Je to zvláštní situace, v níž se ztráta či omezení obou smyslů promítá do komunikace, orientace, samostatného pohybu i přístupu k informacím. Člověk nemusí být zcela nevidomý ani zcela neslyšící, aby byl tímto stavem zásadně omezen: rozhodující je, zda kombinace postižení narušuje možnost být ve vztahu ke světu a druhým lidem. WHO upozorňuje, že hluchoslepota může vést k izolaci, omezené účasti na společenském životě a k výrazným problémům v každodenním fungování.
Právě zde je nutné odmítnout jazyk lítosti. Problém není v tom, že člověk s hluchoslepotou „nemá dost smyslů“. Problém vzniká ve chvíli, kdy společnost uzná jen jeden způsob komunikace: rychlou mluvenou řeč, vizuální pokyny, digitální rozhraní bez alternativ, úřad, který předpokládá, že občan uslyší výzvu z reproduktoru, a nemocnici, která považuje přítomnost tlumočníka za komplikaci. Bariéra tedy nevzniká pouze v těle; vzniká také v instituci, která neumí jednat jinak.
To se zvlášť ostře ukazuje ve zdravotnictví. WHO popisuje zkušenosti lidí s hluchoslepotou, pro něž je největším problémem nikoli samotná léčba, ale možnost porozumět lékaři, dostat se na správné místo a mít u sebe tlumočníka či průvodce. Pandemie covidu tuto závislost na přímé komunikaci ještě zvýraznila: opatření fyzického odstupu v řadě případů prakticky přerušila dotykové formy dorozumívání. Nešlo o vedlejší nepohodlí, ale o ztrátu základní možnosti jednat samostatně.
Česká zkušenost ukazuje, že komunikace není jednorozměrná. Organizace LORM uvádí mluvenou i psanou řeč, znakový a taktilní znakový jazyk, Braillovo písmo, daktylologii, Tadomu či Lormovu abecedu. Výběr vždy závisí na konkrétním člověku: na míře zbytkového zraku a sluchu, době vzniku postižení, věku, prostředí i zdravotním stavu. Představa, že existuje jeden univerzální „jazyk hluchoslepých“, je proto stejně chybná jako představa, že všichni nevidomí nebo všichni neslyšící lidé potřebují totéž.
Lormova abeceda má navíc českou stopu. Vychází z dotykového systému, který vytvořil Hieronymus Lorm, vlastním jménem Heinrich Landesmann, básník, filozof a novinář narozený v Mikulově. Jednotlivá písmena se předávají doteky do dlaně; řeč se tak doslova stává hmatatelnou. Není to technická kuriozita. Je to připomínka, že lidská řeč není omezena na hlas a obraz. Komunikace může vznikat mezi dlaněmi, v rytmu doteků, v trpělivosti a pozornosti, kterou běžný veřejný provoz téměř nikdy nevyžaduje.
Mezinárodní den hluchoslepých má proto smysl jen tehdy, když neskončí symbolem. Přístupnost není charita ani nadstandardní služba pro malou skupinu. Je to zkouška, zda veřejná správa, zdravotnictví, školy, doprava a kulturní instituce skutečně počítají s rozdílnými způsoby lidského života. Nestačí vyvěsit heslo o inkluzi. Je nutné zajistit dostupné formáty informací, vyškolený personál, odpovídající tlumočení, čas na komunikaci a respekt k tomu, že samostatnost někdy nevypadá jako osamělost, ale jako možnost rozhodovat o sobě s potřebnou podporou.
Helen Kellerová není důležitá proto, že by dokazovala, že „všechno se dá překonat“. Důležitá je spíše proto, že její život ukazuje opak pohodlného mýtu: člověk se nemůže rozvíjet pouze silou vůle. Potřebuje vzdělání, jazyk, vztahy, přístup ke světu a společnost, která ho neodsune do neviditelnosti. To je také skutečný obsah 27. června.
